Bez George Martina by zvuk Beatles sotva opustil aranžmá Love Me Do. Autor čtyř malých Mozartů se za to nedočkal vždy jen vděku
Komu připadá vklad připisovaný Georgi Martinovi (3. leden 1926 – 8. březen 2016) jako přehnaný, měl by si pustit hity liverpoolské čtyřky ještě předtím, než opustily Martinův mixážní pult (jsou k nalezení na YouTube pod označením „take 1“ „take 2“ apod.) Nebo věci, jež vznikly za jeho zády (Revolution No. 9) a bezprostředně po rozpadu skupiny (alba Plastic Ono Band, McCartney). Výsledkem je zjištění, že Martin nejen zabalil syrový rokenrol pro éter tak, aby jej uši běžného konzumenta shledaly líbezným, ale také jej doplnil o různé nástroje (hoboj, trubky, smyčce) a aranžmá, díky nimž jej ještě po padesáti letech zkoumají muzikologové. V neposlední řadě producent ušetřil „elpíčka“ balastu, který by na nich jinak bezpochyby skončil (příkladem budiž skladba Let It Be, kterou neprodukoval, nebo White Album, nad nímž ztratil kontrolu).
SETKÁNÍ S GEJZÍREM
George Martin opustil pozemskou dráhu doživotního zaměstnance EMI tím, že se na jaře roku 1962 nechal nakazit nadšením židovského obchodníka jménem Brian Epstein (jako skrytý homosexuál byl dosti emočně nestálý a navíc nešťastně zamilovaný do Johna Lennona) a věnoval pár minut poslechu zkušební nahrávky pořízené v Decca Records, jejíž písně (The Sheik of Araby, September in the Rain) jsou dodnes k neposlouchání a tamnímu producentovi se nelze divit, že je odmítl vydat. Martina nahrávka též nezaujala, ale ve zvuku zaslechl neurčitý příslib do budoucna a skupinu pozval na zkoušku. Byl počátek 60. let a Martin opravdu toužil produkovat nějaký rokenrol.
Beatles svého budoucího producenta a aranžéra neohromili ani tak hudební produkcí, jako bezprostředností a živočišnou energií. Popsat dalších osm let v jednom odstavci nejde, ale z dnešního pohledu se jednalo o setkání disciplinovaných a chápavých uší s gejzírem zvuků a nápadů, které nikdy ani nezačaly vysychat. „Pátý Beatle“ této produkci dával především volný průchod, občas ji doprovodil na piano, přepsal do not a ve své nahrávací konzoli (počínaje Yesterday přes Eleanor Rigby, Strawberry Fields po Something) přidal smyčce a zajímavé aranžmá. Z vulkánu zvaného Beatles by zřejmě vydestiloval cosi smysluplného kdokoli, ale jen George Martin s nimi dokázal vytvořit synergii, jež oplývala schopností překvapovat okolí i samu sebe stále něčím novým.
POŘÁD NOVÉ REMASTERY
Vztah Martina k členům skupiny byl asymetrický; producent si bezvadně rozuměl s Paulem McCartneym, poctivě se snažil dešifrovat nálady Johna Lennona, nestoudně přehlížel George Harrisona a laskavě bral na vědomí Ringo Starra. Projevilo se to po rozpadu skupiny. Lennon nejprve shodil Martinův přínos větou: Udělal nás Martin? A co že to dělá teď? (nedělal nic), aby se producentovi o pár let později omluvil, a krátce před smrtí mu vyrazil dech prohlášením: „Nemůžu to poslouchat. Všechno bych předělal.“
Martin díky Beatles už v roce 1965 opustil EMI a založil vlastní společnost, která během posledních 40 let výběrově produkovala Eltona Johna, Dire Straits, Peta Townshenda a další lahůdky, ve skutečnosti však stále oprašovala odkaz svého osudového kvartetu v projektech jako Beatles Anthology, Cirque du Soleil a Love. „Díky Martinovi jsme jako víno. Všechno kolem stárne, scvrkává se a tleje v muzeu, jenom Beatles zní pořád lépe a lépe,“ řekl McCartney po uvedení muzikálu Cirque du Soleil.
Posledních deset let však Martin už jen protrpěl – přišel téměř o sluch a se stále novými remastery mu pomáhal syn.
O autorovi| LUBOš HEGER heger@mf.cz
