Malíř Adolf Born měl slabost pro monarchii, kterou už nezažil. Ostatní režimy ho
utvrzovaly v přesvědčení, že život je groteska
V sobotu 21. května dokončoval Adolf Born (12. června 1930 - 22. května 2016) akvarel, na němž dělal předcházející tři dny. Nebyla to žádná zakázka; tři týdny před šestaosmdesátými narozeninami si maloval pro radost - a také proto, že jinak nemohl. Navečeřel se a šel si lehnout, protože se druhý den chystal k lékaři. Žádná potíž, jen preventivní prohlídka před výletem do milovaného Řecka.
Nic jako další den ovšem nenastalo. Těsně po půlnoci ve spánku Adolf Born zemřel. Kromě rodiny po něm zůstalo na 250 filmů, přes dvě stovky knih a nespočet obrazů, kreseb, grafik a dalších děl.
Jeho poslední akvarel by mohl vynést miliony, jak už to tak bývá, když zemře umělec.
Rodina však na prodej nepomýšlí; koneckonců byla po desetiletí zvyklá na to, že Born byl spíš umělec než obchodník. „Co vydělala manželova díla, to nevím. On rozhodně desítky milionů korun ale nevydělal,“ řekla po jeho smrti novinářům vdova Ema Bornová, „manžel z toho měl vždycky jenom to, co za prodej obrazu od galerie požadoval. Nikoli to, za co byl prodán. Nikdy to nebylo přes stovku. A cena kolem sta tisíc byla skutečně výjimečná.“ Born se narodil v roce 1930, tedy v jednom z posledních roků, kdy křestní jméno Adolf s sebou neneslo hrozivé historické břemeno.
Jen náhoda tomu chtěla, že jeho rodiče se usadili v Českých Velenicích, české polovině dvojjazyčné obce na česko-rakouské hranici, zatímco zbytek rodiny zůstal v Rakousku.
Na východním konci Novohradských hor strávil jen prvních pár let života. Možná i proto jej zasáhla tamní tajemná krása méně než o generaci staršího temného malíře z druhého konce Šumavy Josefa Váchala. Namísto toho byl ústředním motivem Bornova díla jiný rys lidské existence - grotesknost. Rád kombinoval věci v realitě nezkombinovatelné: od bajkami inspirovaného proplétání světa lidí a zvířat až po utržené sluchátko Macha a Šebestové. „Jsem rád, když ilustrace žije vlastním životem. Když je řeč o psu, namaluju k tomu ještě kočku někde vzadu,“ vysvětloval již jako renomovaný umělec, „dětem se to líbí, dokážou si oba ty příběhy samy domyslet.“
Měl to štěstí, že si v dobách komunistického temna dokázal rychle najít „svobodné povolání“, což byl pojem, jenž umělce vyvazoval z povinnosti zapojit se do budování socialismu. Vystudoval u Antonína Pelce UMPRUM a AVU. „Pelc byl sice komunista, ale taky dobrý řemeslník,“ vyprávěl později s typicky neideologickým přístupem, jenž mu pomohl ta léta přežít relativně svobodně.
V roce 1955 dostal Born první ilustrační zakázku. „Bylo to něco o ostrovu s černochy,“ říkal, „uznejte, že je něco jiného malovat zemědělce, který splnil normu a pak se oženil, nebo malovat ostrov plný černochů.“ Pak zakázek jen přibývalo: animované filmy, ilustrace, kostýmy - na co si vzpomenete, to Born dělal.
Ona svoboda, již si svým uměním vydobyl, mu umožnila časem stále zřetelnější zvyk pouštět si ústa na špacír. Kritizoval Evropskou unii („je plná stupidity“) a byl otevřeným, jakkoli jen salonním monarchistou („protože tehdy bylo i zloději hloupé krást v kostele“). Mohl si dovolit být staromilcem se vším všudy. „Na co bych proboha měl mobilní telefon?“ kladl si řečnickou otázku před necelým rokem, když slavil pětaosmdesátiny, „aby mě tím někdo oslovoval na ulici? To bych to asi rovnou zahodil.“
V roce 2009 vyšla kniha Zbornaplaz aneb Christian Morgenstern a Adolf Born, jíž si splnil dlouholetý sen ilustrovat svého oblíbeného absurdního básníka. Byla okamžitě rozebrána. Sen došel svého naplnění.
O autorovi| DANIEL DEYL * deyl@mf.cz
