Nobelova cena za ekonomii putuje Skotovi, který naučil národohospodáře počítat s reálnými spotřebiteli
Minulý týden v pondělí v šest ráno vzbudil Anguse Deatona v Princetonu hlas v telefonu se silným švédským přízvukem, který jej dokola ubezpečoval, že se v žádném případě nejedná o žert.
Činil to natolik usilovně, že si americký ekonom původem z Edinburghu začal myslet právě cosi o hloupém vtipu. Ale neprávem – Nobelův výbor Švédské královské akademie věd mu právě udělil cenu za „analýzu spotřeby, chudoby a blahobytu“ ve světě.
HON NA JEDNOROŽCE
Na věci je pozoruhodné to, že málokdo si z měření chudoby dělá v posledních letech tak nepokrytou legraci jako právě Deaton (který shodou okolností dnes – v pondělí 19. října – slaví 70. narozeniny). „Je to jako honit jednorožce po lese,“ píše o měření chudoby ve své poslední knize, „nevím, zda je rozumné, aby se do toho Světová banka vůbec pouštěla.“ Podle Deatona je stanovení hranice chudoby politickou stejně jako vědeckou disciplínou: „Na místní úrovni je to docela snadné. Na národní úrovni ještě tak zvládnutelné, ale na úrovni světa tak nesmírně složité, že to možná vůbec nemá smysl dělat.“
Jenže Nobelova cena se dává i za celoživotní dílo a byly to právě Deatonovy práce z 80. let, které ekonomům měření chudoby a blahobytu značně usnadnily. Do té doby národohospodáři jen otrocky kalkulovali s agregátní poptávkou, takže při jednoprocentním zvýšení příjmů obyvatel se měla zvýšit spotřeba dejme tomu ovesné kaše o jedno procento. Jenže Deaton a jeho kolegové přinesli tzv. almost ideal demand system (čili téměř ideální systém poptávky – uváděný též pod zkratkou AIDS), který počítal s chováním reálných osob, a to na základě sociologických průzkumů, takže najednou vycházelo, že zatímco bohatí po jednoprocentním nárůstu příjmů zvýší nákupy ovesné kaše asi o 0,1 procenta, nejchudší vrstvy jí naopak přikoupí hned o dvě procenta více. Proč? Protože jsou (mimo jiné) mnohem ochotnější se zadlužit, říká Deaton.
SPOTŘEBA JE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ PŘÍJMY
Skotskému ekonomovi z Princetonu nebyl za AIDS (pořád je řeč o metodologii měření) většinou ani přiznáván kredit. Jestli se o něm mluvilo, pak nejspíše kvůli výzkumům, které prováděl s kolegou a psychologem Danielem Kahnemanem. Společně třeba vypočítali výši příjmu, po jehož dosažení už nestoupá pocit subjektivního štěstí (v USA to dělá 75 tisíc dolarů ročně). Deaton je též znám svou kritikou zahraniční rozvojové pomoci, která podle něj třetímu světu stejně často škodí, jako pomáhá, neboť neklade důraz na rozvoj technologií a na podporu „good governance“ (dobrého vládnutí).
Ovšem Deatonovy modely z 80. let se ukazují být nedocenitelnou pomůckou – vláda podle nich může třeba spočítat dopady změn DPH na domácnosti, tedy určit, které so ciální skupiny daňovou změnou ztratí, a které naopak získají. Navíc se projevuje, že když už měřit blahobyt nebo chudobu, je tak lepší činit na základě spotřeby, a nikoli příjmů, zejména v případě zemí třetího světa. I krátkodobý výpadek příjmů totiž postihne vyšší třídy jinak než nejchudší vrstvy, které obvykle nedisponují žádnými úsporami. „Dolování těch správných dat může prospět milionům chudých lidí,“ věří Deaton. A kolegové ze Světové banky mu dávají za pravdu.
O autorovi| LUBOMÍR HEGER, heger@mf.cz
