Muž za 140 milionů dolarů

9. 9. 2003

Autor: Euro.cz

Proč má Dick Grasso přemrštěný plat a jak řídí newyorskou burzu

Ten rituál není o nic méně důležitý než obřadní zahájení obchodování zazvoněním na zvon, ale celebrity na něm neuvidíte. S výjimkou jediné - Richarda A. Grassa. Každý den zhruba v půl osmé dostane tento předseda a generální ředitel newyorské burzy na svůj stůl v šestém patře domu ve Wall Street 11 složku papírů. Sedmapadesátiletý, holohlavý a šlachovitý ředitel je nejznámějším a zdaleka nejlépe placeným burzovním úředníkem na světě. Od chvíle, kdy byl jeho stočtyřicetimilionový plat včetně bonusů 27. srpna zveřejněn, je však terčem tvrdé kritiky a také šetření americké Komise pro cenné papíry (SEC). Čísla na papírech v oné složce se nemění bez ohledu na šrámy z této či jiné krize. Jsou stále stejná – a nechvějně oslnivá.
Papíry nemají konkrétní jméno – Grasso jim říká “raníčky” - jsou ale pádným vysvětlením, proč Wall Street jejich majiteli platí 140 milionů dolarů ročně. Obsahují totiž statistiky o podílu, který má newyorská burza (NYSE – New York Stock Exchange) na obchodování sta nejlepších kótovaných akcií. Podíl NYSE léta neklesá pod osmdesát procent – což je vzhledem k rostoucímu množství konkurenčních trhů obdivuhodné. NASDAQ dosahuje podílu pouhých 16,4 procenta.
Grassovým nepřátelům na řediteli nevadí jeho výsledky ve finanční sféře, ale to, že nejde svou morálkou vzorem, což jak tvrdí, by bylo zapotřebí. Předseda burzovní komise William H. Donaldson 2. září písemně požádal newyorskou burzu, aby podrobně vysvětlila, jak došla ke Grassovu platu. Vzápětí komise k dovršení všeho dopis, který obsahoval mimořádně ostré výtky vůči úřadujícímu předsedovi NYSE, zveřejnila. „Podle mého názoru,“ napsal Donaldson, „vyvolává schválení odměn pana Grassa vážné pochyby o efektivitě aktuální corporate governance (vnitřní správy a dohledu) v NYSE.“
Už předtím, než aféra s platem propukla, zveřejnili institucionální investoři své dlouhodobé stížnosti na nevhodné praktiky burzovních makléřů. Kritika se snesla na nedostatečnou průhlednost NYSE a poněkud zvláštní způsob správy, když předsedovi Citigroup Sanfordu I. Weillovi – ačkoli byl právě vyšetřován regulačními orgány – nabídla křeslo ve správní radě burzy, a to nikoli ve funkci finančníka, ale „zástupce veřejnosti“.
Jako „soukromý subjekt sloužící veřejnosti“, což je oblíbený Grassův bonmot, má burza jít příkladem – stanovovat v morálce laťku. Od chvíle, kdy se Grasso stal v roce 1994 předsedou, tuto myšlenku neochvějně razil a změnil ji v odrazový můstek k nevídanému finančnímu úspěchu. „Oháněl se krédem tak dlouho, až přesvědčil investory, svět i veřejné mínění, že je newyorská burza zářným příkladem celé Ameriky,“ soudí bývalý předseda burzovní komise Arthur Levitt.
Zářný morální příklad však postupně vybledl. Jak k tomu došlo? Z rozhovorů se zasvěcenci z burzy, jejími konkurenty, kritiky, spojenci a Grassem samým se rýsuje obrázek složité instituce, která je skvěle řízena po komerční stránce, ale vlastní corporate governance je spíše parodií. NYSE už dávno není zlatým standardem amerických firem. Grasso šéfuje instituci, jež se do reformy své vlastní struktury pouští pozdě a neochotně – i když má závazky vůči veřejnosti jako regulační orgán.
NYSE v roli regulátora dosahuje poněkud rozporuplné výsledky: na jedné straně s obdivuhodnou hbitostí stíhá ty, kdo v obchodním světě provádějí insider trading, na straně druhé je pod palbou kritiky, že nedostatečně hlídá chování svých vlastních makléřů a členských firem – třeba specialistů, kteří řídí obchodování s akciemi NYSE. Každá společnost, která chce být kótována na newyorské burze, musí splňovat minimální požadavky na své řízení, což slovu NYSE dodává slušnou váhu v celoamerickém dialogu o reformě firem.
Trend si sice žádá silnější a nezávislejší představenstva, ale sestavování správní rady NYSE pokulhává. Její členy, jimiž jsou takové osobnosti ze světa mimo Wall Street, jako ředitelka Avon Products Andrea Jungová, prezident Viacomu Mel Karmazin či bývalá ministryně zahraničí Madeleine K. Albrightová, víceméně jmenuje Richard Grasso, a to přes formálně “nezávislou” jmenovací proceduru. Grassova prohlášení o tom, že výběr členů je nezávislý – a dokonce nezávislejší, než ve většině veřejných společností – bila do očí natolik, až se zdá, že bylo jeho květnové svědectví před bankovním výborem Senátu zřejmě neúplné, či dokonce zavádějící. Jak si tedy Grasso zasloužil svých 140 milionů? Jednoduše, dobře se staral o své primární “voliče” – 1366 mužů a žen, vlastnících členství či křesla, opravňující k obchodování na parketu newyorské burzy. Někteří z nich sice dali najevo své ohromení z výše ředitelova platu, většina však zprávu přijala s ledovým klidem. Jak uvádí bývalý generální ředitel Merrill Lynch Specialists a burzovní veterán Robert W. Seijas, důvod je prostý: “Členové burzy jsou jejími akcionáři a dobře si všimli mimořádného nárůstu, jaký akcie NYSE zaznamenaly.”
Ano, Grasso je nepopiratelně talentovaný manažer. Když svou předsednickou kariéru začínal, nahnal NYSE do obchodu s prvotními emisemi IPO, a přebral tak obchody burzy NASDAQ. I ti nejtvrdší kritici připouštějí, že veřejný image burzy vybudoval Grasso víceméně sám, díky čemuž – a samozřejmě i díky ředitelovu oku na detaily – NYSE udržela onen skvělý podíl na trhu burz. V roce 1999 cena křesel na burze kulminovala na hodnotě 2,6 milionu dolarů a ještě dnes se navzdory tříletému medvědímu trhu prodávají za dva miliony dolarů. To znamená za stejné peníze, jaké stály na konci býčího období v roce 2000. Naproti tomu v roce 1994, kdy se Grasso ujímal vedení, stály pouhých 760 tisíc dolarů.
Jen málo jiných investic a ještě méně kótovaných akcií se může pochlubit tak impozantními výsledky. Bývalý předseda platového výboru NYSE Kenneth R. Langone, který je sám majitelem dvou křesel, poznamenává, že obě pronajal za ceny kolem dvou set tisíc dolarů ročně. Výnos z investice je tedy velmi slušných deset a více procent, přestože investoval v době, kdy byla křesla drahá. Dlouhodobí členové burzy mohou své členství považovat za opravdový zlatý důl – vždyť v sedmdesátých letech se dalo pořídit za pouhých pětatřicet tisíc dolarů.
Při takto příjemných prodejních a nájemních cenách se nelze divit, že intenzivní PR kampaň, kterou burza pod Grassovým řízením vedla, nenarážela prakticky na odpor s výjimkou pár staromilců, kterým jeho propagační kousky nebyly po chuti. Grassovo nebojácné chování při útocích o předloňském 11. září, když burza navzdory děsivému poškození dolní části Manhattanu vzápětí pokračovala v obchodování, ředitelovu reputaci skvělého krizového manažera dokonale utvrdilo. Neméně se osvědčil rovněž při nedávném výpadku proudu. Naneštěstí pro něj po jedenáctém září následovala řada burzovních skandálů a pozornost všech se upřela ke slabému místu NYSE – vnitřní správě a dohledu.
Pokud bychom corporate governance v NYSE posuzovali pouze na základě vztahu ředitele k akcionářům, nemohl by Grasso obstát lépe. Má s nimi totiž zvláštní vztah. Často se setkávají, leckdy na bouřlivých neformálních debatách i individuálních schůzkách – což není nic těžkého, vzhledem k tomu, že akcionářů je relativně únosný počet a nadto většinou sídlí ve stejné budově. Členové tedy nejsou jeho nadřízenými a pány, ale přáteli a v určitém smyslu rodinou.
Grassovy skromné začátky mu přinejmenším vynesly dobrou reputaci na parketu – v baště praktiků, kde není vyšší vzdělání podmínkou. Grassův otec rodinu záhy opustil a malý Richard vyrůstal v dělnickém prostředí newyorského Queensu u matky a dvou neprovdaných tet. V mládí byl stejně jako řada jiných makléřů dítětem ulice. Střední školu v Newtownu absolvoval s průměrným prospěchem, newyorskou Paceovu univerzitu nedokončil a v šedesátých letech šel na dva roky sloužit do armády. Na burze se dodnes vyprávějí legendy o tom, jak čtrnáct dní po odchodu do civilu v roce 1968 nastoupil jako úředník v NYSE, rychle se přizpůsobil zdejším tajemným postupům a brzy se stal vycházející hvězdou.
Současný ředitel si snadno získával přátele a stal se u makléřů oblíbencem. Začátkem 80. let dostal dokonce šanci pracovat jako specialista pod vedením dobrého přítele, zkušeného odborníka Williama Johnstona. Grasso však odmítl a dal přednost ještě slibnější alianci s mužem, který se stal jeho ochráncem a učitelem – a později i sousedem v módní lokalitě Locust Valley na Long Islandu. Zamlklý bývalý námořník John J. Phelan Jr. se v roce 1980 ujal funkce prezidenta burzovní rady a poté zaujal post předsedy. A Grasso stoupal s ním. Roku 1988 se stal prezidentem NYSE.
Phelanovým nástupcem byl William Donaldson, absolvent Yaleovy univerzity a zakladatel makléřské firmy Donaldson, Lufkin & Jenrette. Vzhledem k nedávnému konfliktu obou mužů je to ironie osudu, ale Grasso současnému předsedovi burzovní komise vděčí za svou kariéru. Pracovní vztah, který mezi tak odlišnými lidmi vznikl, lze připsat na vrub politické zkušenosti a pragmatismu obou stran. Když byl Donaldson roku 1991 do funkce jmenován, Grasso zvažoval rezignaci, ale po společné neformální večeři v jednom manhattanském restaurantu rozhodnutí změnil. Donaldson mu nabídl, jak se později svěřil, “partnerství”, které Grasso přijal.
Jako manažeři byli pravými opaky. Donaldson pracoval s nadhledem a stavěl na delegování pravomocí. “Bill Donaldson do práce vnesl profesionálnější, spíše ředitelský způsob řízení,” hodnotí současná spoluprezidentka NYSE a výkonná místopředsedkyně správní rady Catherine R. Kinneyová, „Bill delegoval pravomoci Dickovi. Byl poradcem, vizionářem a člověkem zvenčí, zatímco Dick byl hlavně provozním šéfem a celou burzu řídil.“
Věci, v nichž se ti dva lišili, měly důležitou vnitřní symboliku. Grasso chodil na parket skoro každý den, potřásal si s každým rukama, plácal makléře po zádech, a když šel někdo do penze, objevil se i na rozlučkové večeři. Donaldson na podobné akce takřka nechodil. “Nejde jen o pěstování vztahů s členy,” tvrdí známí, Grassa takové party skutečně bavily - s čerstvými penzisty pózoval stejně ochotně jako novinářům při rituálním zahajovacím zvonění.
Stejně praktický přístup vnesl Grasso do vnějších vztahů burzy, nijak však nezanedbával to nejpodstatnější: podíl na trhu a konkurenční boj o akcie. Vylepšil image NYSE v očích veřejnosti a získal spoustu publicity zdarma tím, že přesvědčil celebrity, aby mu přišly zazvoněním zahájit burzovní seanci. Na oplátku se i on ukázal na veřejnosti třeba na charitativním boxerském zápase nebo v jedné z epizod seriálu Sex ve městě.
Grasso také napravoval komplikované Donaldsonovy vztahy s Komisí pro cenné papíry, vedenou tehdy Arthurem Levittem. Rozdíl obou mužů v přístupu ke komisi je skutečně příkladný, zvlášť ve světle nedávných událostí. Jako předseda NYSE hodlal Donaldson přesvědčovat zahraniční společnosti ke kótaci na jeho burze, a na oplátku tlačil na SEC, aby pro cizí firmy zmírnila požadavky kladené na dodržování účetních pravidel GAAP (Generally Accepted Accounting Principles). Levitt odmítl, a vztahy s NYSE se tak vyhrotily. Místo aby však Grasso bojoval předem prohraný boj a znepřátelil si SEC ještě víc, dohodl se s Levittem, že mu tento bývalý předseda burzy ASE (American Stock Exchange) pomůže v kampani za přilákání zahraničních společností. Jak Levitt vzpomíná, dohoda zněla: “oba se vydáme do světa a budeme propagovat kótace”. “Koneckonců,” dodal tehdy ke Grassovi, “je umím dost dobře prodávat.” Grasso souhlasil a ošklivá politická válka byla zažehnána.
Grassův praktický přístup k řízení burzy byl znát i v jejích nejvyšších sférách. Správní rada NYSE si na rozdíl od představenstev většiny společností nejmenuje své členy sama. Teoreticky ji to činí nezávislejší než většinu firemních řídících orgánů – což také Grasso opakovaně zdůrazňoval ve svých veřejných prohlášeních a při slyšení před bankovním výborem amerického Senátu 7. května, kde byl ostře vyslýchán marylandským senátorem Paulem Sarbanesem v souvislosti se svou účastí ve Weillově aféře. Vysvětloval znovu a znovu, že členy správní rady burzy navrhuje zvláštní jmenovací výbor, který je na radě nezávislý. Členové výboru, což je směsice zástupců finančních kruhů a veřejnosti, mají působení ve správní radě zakázáno. V současném výboru zasedá řada prominentních osob, jakými jsou třeba prezident skupiny Prudential Financial Arthur F. Ryan či prezident Newyorské univerzity John Sexton. Výbor má dlouhou tradici, táhnoucí se až do začátku 70. let minulého století, a teoreticky by měl izolovat správní radu od Grassova vlivu a zajistit jí ryze nezávislé členy, kteří jsou jmenování na dvouleté funkční období.
V praxi to vypadalo trochu jinak – a o tyto jemné rozdíly je dnes živý zájem, zvlášť po Weillově kauze a jmenování guru mezi kutily Marthy Stewartové do správní rady nedlouho předtím, než jí začaly současné potíže. Pravda, Weilla vybral nominační výbor, Richard Grasso však připouští, že nápad ho jmenovat stejně jako celý zbytek rady byl jeho. Ve rozhovoru, který poskytl BusinessWeeku, ještě než současné patálie začaly, generální ředitel NYSE vysvětlil, že má u jmenovacího výboru jednou do roka “audienci”, na níž poskytne jména kandidátů a výbor si z nich vybere.
Výbor není povinen Grassovy návrhy akceptovat, ale ještě nikdy je neodmítl. “Každé jaro vedeme dialog,” vysvětlil Grasso BusinessWeeku, “obvykle předložím pět až sedm kandidátů, ale výbor na ně nemusí brát ohled. Mohou si dělat, co chtějí.” Ve své výpovědi před bankovním výborem amerického Senátu ovšem zdůrazňoval nezávislost procedury a prohlásil, že “generální ředitel se jmenovacího procesu neúčastní”. Mluvčí NYSE Ray Pellechia popírá, že by chtěl Grasso svou výpovědí uvést výbor v omyl, a tvrdí, že na podrobnější vysvětlení prostě nebyl čas. Poukazuje také na tiskovou konferenci ze 3. dubna, na níž Grasso bez dalšího vysvětlení stručně zmínil, že jde na “audienci” u jmenovacího výboru.
“Audience” generálních ředitelů u výboru se konaly již dlouho před Grassovým nástupem do funkce, současný postup – spolu s neschopností výboru nezávisle rozhodovat – je však zárukou, že správní rada nebude příliš rozhádaná. Její člen William B. Summers Jr. to vyjádřil slovy: “Lidé k sobě navzájem cítí velký respekt.” A opravdu, ve správní radě NYSE na první pohled nejsou žádné rozbroje ani frakce – a podle Langoneho v otázkách odměn hlasuje jednomyslně již celé roky. Langone, bývalý předseda představenstva firmy Home Depot, byl hlavou výboru pro platy a lidské zdroje od roku 1998 do letošního června. Je blízkým přítelem Grassa, dokonce tak blízkým, že Grasso zasedal ve správní radě společnosti Home Depot, dokud jej negativní publicita nepřinutila odstoupit. Kvůli těmto sporům odešel Langone z platového výboru NYSE. Kritiku sklidilo i Grassovo dřívější působení v představenstvu Computer Associates, zčásti kvůli okázalému odměňování vedoucích pracovníků firmy.
S tak harmonickou správní radou, plnou přátel, jako je Langone, se nelze divit, že Grasso při posledním projednávání smlouvy v roce 1999 dostal tučný plat. Na základě doporučení poradenské firmy Hewitt Associates použil platový výbor jako srovnávací kritérium platy vedoucích pracovníků ve finančních službách. Grasso dostal a také využil možnost nevybírat si plat ani prémie a nechat je v NYSE na bezrizikový osmiprocentní roční úrok – Summers a Langone ovšem údajně nevědí, jestli tento úrok plyne z investiční smlouvy s nějakým nezávislým investičním manažerem, nebo jej prostě vyplácí NYSE.
Podle Summerse odrážel plat, který byl Grassovi přiznán v roce 1999 – včetně sporné úrokové sazby – prudce stoupající perspektivy burzy, stejně jako skutečnost, že Grasso neměl nárok na akciové opce, které tehdy “letěly”. Summers trvá na tom, že nikoho ani nenapadlo výši odměn pro Grassa poměřovat podle platových tříd úředníků. Tím by se jeho příjmy – zahrnující mimo jiné základní plat 1,4 milionu dolarů a roční prémie ve výši jednoho milionu – scvrkly na pouhý zlomek. Pro srovnání: William Donaldson si v SEC vydělá ročně asi 140 tisíc dolarů.
Summers nedokázal vysvětlit, jakým způsobem Grassův plat a dosavadní prémie dospěly k celkové sumě 140 milionů dolarů, které generální ředitel burzy dostane na základě sjednaného prodloužení smlouvy na léta 2005 až 2007. “To se určovalo v době, kdy se nad osmi procenty nikdo nepozastavil,” říká jiná osoba, dobře obeznámená s rozhodováním správní rady. Burza se odmítla blíže vyjádřit ke složení Grassova platu i k tomu, kolik ročně dostává – prohlásila pouze, že 40 milionů dolarů pocházelo z “jeho vkladového účtu”, dalších 51,6 milionu dolarů činily “nahromaděné penzijní příspěvky a odchodné” a dalších 47,9 milionu “se týkalo motivačních odměn”.
Prodloužení Grassovy smlouvy do roku 2007 bylo oznámeno teprve nedávno, ale podle jisté dobře informované osoby o něm bylo rozhodnuto již koncem loňského roku. Grasso byl tehdy označován za možného nástupce Harveyho Pitta, který odcházel z funkce šéfa SEC, či Paula H. O'Neilla, který opouštěl post ministra financí. Proto se platový výbor – tehdy ještě pod vedením Grassova kamaráda Langona – rozhodl poslat jednoho člena za Grassem, aby s ním probral možné prodloužení smlouvy. Grasso byl ochotný na to přistoupit – ale pouze na dva roky. Takže se vlastně rozhodl ve vedení burzy zůstat dlouho předtím, než bylo prodloužení smlouvy veřejně oznámeno. Obeznámené osoby rázně popírají, že se Grasso rozhodl uložené odměny vyinkasovat, a vzdát se tak tučného úroku, kvůli možné negativní publicitě. Ovšem pokud by tomu tak bylo, byl účinek, soudě podle hlasitých reakcí, právě opačný.
Sám Grasso o svých odměnách dlouho mlčel s tím, že na svůj plat nemá žádný vliv a že jediné, co správní radě v souvislosti s ním řekl, bylo “děkuji vám”. Podobně zdrženlivý je i v případě dalších kontroverzních témat, která se týkají jeho práce, včetně letité debaty o tom, zda NYSE zákazníkům nabízí lepší služby než konkurence. Obchodní modely konkurentů jsou podle něj “velmi působivé”. Ani ve druhé hodině tříhodinového interview pro BusinessWeek se jeho kamenná tvář téměř nepohne, slova však srší sarkasmem. “Řekl bych, že musí být docela spokojení,” poznamenává, “Určitě si myslí, že nás dostanou ze hry.”
Grasso se postaral, aby ani po jeho odchodu nedocházelo v NYSE k velkým změnám – a na prvním místě zůstávají zájmy členů NYSE. Někteří kritici doporučují zrušení obchodování na burzovním parketu, což by bylo totéž jako spálit peněženky 1366 členů burzy – a k tomu asi nedojde. Specialisté dělají burzu burzou a burza, to je Grasso. “Někteří lidé říkají: Burza za sto let umře, zabte se radši už zítra. Promiňte, ale tohle není strategie pro mě,” prohlašuje.
Specialisté a makléři na parketu budou pravděpodobně burzu ovládat i nadále. Důvod je jednoduchý – burza jim patří a právě oni vytvářejí její vnitřní kulturu. Když se stal Grasso předsedou a generálním ředitelem, jmenoval prezidentem specialistu Johnstona, svého přítele a málem i zaměstnavatele. Poté, co Johnston počátkem loňského roku odešel do důchodu, povýšil Grasso na jeho místo dva dlouholeté pracovníky, kteří podobně jako on celou svou kariéru zasvětili burze. O funkci prezidenta – označení „spoluprezident“ se pracovníci burzy vyhýbají – se teď dělí Kinneyová a Robert Britz a jejich zkušenosti a povahy se doplňují stejně jako v případě Donaldsona a Grassa. Kinneyová, která v roce 1974 začínala jako praktikantka a pod Grassovým vedením přešla do marketingu, je společenská a extrovertní. Britz, který podobně jako Grasso začínal před třiceti lety zajišťováním kótací, je spíše uzavřený. Navzájem se doplňují a shodou okolností nepředstavují pro Grassa žádnou hrozbu.
Když dojde na hrozby, je Grasso zkušený harcovník. Ohrožuje ho někdo zevnitř? Vzhledem k efektivitě, s níž řídí správní radu, asi těžko. Hrozba konkurence? Když se na ni Grassa zeptáte, reaguje podobně jako George W. Bush na irácké záškodníky: Ať přijdou. “My se od nich učíme,” prohlašuje o konkurentech. “Myslím, že třeba v oblasti technologií jsme velice adaptabilní.” Grasso však není jen nadaný žák. Na konkurenci se dívá se směsicí údivu a blahosklonnosti. Nový počítačový systém jménem Liquidnet, který koordinuje elektronické obchodování mezi investičními institucemi, hodnotí Grasso rezervovaně. “Kolik že zvládnou? Šest milionů akcií denně?” ptá se. “Jestli jsou dobří, zajistí akciím likviditu. Ovšem likviditu zajistí jen lepší cenová politika.” Jak Grasso prohlašuje, investoři, kteří si myslí, že jinde dostanou lepší cenu, mají jít jinam.
Mnoho investičních institucí tvrdí, že se Grasso mýlí. Trvají na tom, že se obchodníci soustřeďují na trhy, kde mohou nejsnáze najít kupce, případně prodejce – i za horší cenu. A na NYSE to tak skutečně chodí – velké blokové obchody se uskutečňují za horší ceny než obchody menší. Grassův hlasitý kritik Sam Lek, jehož Lek Securities mají na burzovním parketu patnáct míst, říká, že být mezi burzami jedničkou “nedává právo znepřátelit si zákazníky a vykřikovat: Když vám nejsme dost dobří, tak sem nechoďte. Není to právě nejchytřejší. Takové výkřiky se pak můžou velmi rychle stát realitou“.
Realizovat by je ovšem dokázal Bill Donaldson – a prubířským kamenem Grassovy kariéry teď zřejmě bude, zda se dokáže domluvit s Donaldsonovou SEC. Grasso může značně přispět k zažehnání krize, jestliže změní složení platového výboru a zajistí, aby vedoucí pracovníci společností spadajících pod NYSE nemohli ovlivňovat rozhodování o jeho platu. Může také požádat správní radu, aby použila poněkud skromnější srovnávací kritéria než platy šéfů z Wall Streetu. Možná by se mohl zamyslet i nad vrácením části peněz.
Už v době, kdy byl jen sirotkem z Queensu, se Grasso dokázal vyrovnat s nejrůznějšími potížemi. Obchodníci rádi tipují a i když zatím není žádný oficiální kurz, lidé z burzovního parketu sázejí na to, že v tomhle souboji středoškolák Grasso absolventa z Yaleovy univerzity Donaldsona porazí. Tečka.
Sázku by bezpochyby vyhráli, nebýt jedné věci – veřejnost už s NYSE ztrácí trpělivost. Dick Grasso byl celé roky svrchovaným pánem soukromého podniku, který místo proklamované služby veřejnosti až moc často nabízel jen prázdná slova. Ta hra trvá už hodně dlouho - a zkušený hráč jako Grasso by měl sám nejlíp vědět, kdy je nejlepší přestat. Černý, nebo bílý? Přívrženci Grassovi připisují zásluhy za: - Trvalou prosperitu burzy – v době jeho působení vstoupilo na burzu 1549 ze současných 2800 společností – a za neustálý osmdesátiprocentní podíl, který má NYSE na obchodování akcií - Rozhodné vedení, zejména v době krize, například po 11. září.
- Vylepšování image NYSE jako přední světové burzy cenných papírů.
- Rozšiřování seznamu kótovaných globálních firem.

Zatímco jeho kritici ho viní ze: - Inkasování odměn v hodnotě 140 milionů dolarů, které vyvolalo značné rozpaky
- Neschopnosti změnit vnitřní corporate governance NYSE.
- Zanedbávání velkých institucí, které si stěžují na cenovou politiku a špatné zacházení.
- Špatného odhadování morálních mezí, poté co působil v představenstvu společností Home Depot a Computer Associates JAK GRASSO SLOUŽÍ AKCIONÁŘŮM Jako předseda newyorské burzy cenných papírů (NYSE) se Richard A. Grasso zodpovídá správní radě – ale jeho nejvyššími nadřízenými je 1366 členů burzy. Ti ho mají rádi, protože:
- Cena členství od roku 1994, kdy nastoupil do předsednické funkce, se navzdory medvědímu trhu ztrojnásobila na dva miliony dolarů za místo. Křesla lze dnes pronajmout za 200 tisíc dolarů ročně i víc, což představuje minimálně desetiprocentní návratnost investic.
- Grasso investoval dvě miliardy dolarů do zkvalitnění technologií a obchodování, ale kontroverzní systém parketových makléřů a specialistů nechal beze změn.
- Grasso je vůči členům přístupný, často se s nimi schází a naslouchá jejich stížnostem. Některé z nich zná desítky let a má pro jejich zájmy pochopení.

SPRÁVNÍ RADĚ NYSE DOMINUJÍ FINANČNÍCI Richard A. Grasso, předseda
Robert G. Britz, výkonný místopředseda Catherine R. Kinneyová, výkonná místopředsedkyně

FIRMY OBCHODUJÍCÍ S CENNÝMI PAPÍRY James E. Cayne Bear Stearns
James M. Duryea J.M. Duryea
Robert B. Fagenson Van der Moolen Specialists
William B. Harrison Jr. J.P. Morgan Chase
Kenneth G. Langone Invemed Associates
George C. McNamee First Albany
John J. Mack Credit Suisse First Boston
E. Stanley O’Neal Merill Lynch
Henry M. Paulson Jr. Goldman Sachs
Philip J. Purcell Morgan Stanley
Christopher C. Quick Fleet Specialist
William B. Summers Jr. McDonald Investments

INSTITUČNÍ INVESTOŘI Herbert M. Allison Jr. TIAA-CREF
Laurence D. Fink BlackRock

DALŠÍ Madeleine K. Albrightová Albright Group
Carol Bartzová Autodesk
Andrea Jungová Avon Products
Mel Karmazin Viacom
Peter N. Larson Brunswick (ve výslužbě)
Gerald M. Levin AOL Time Warner (ve výslužbě)
H. Carl McCall HealthPoint
Juergen E. Schrempp DaimlerChrysler
Larry W. Sonsini Wilson Sonsini Goodrich & Rosati

Pramen: Newyorská burza cenných papírů (NYSE)

CESTA NA VRCHOL

- Narozen v Queensu, New York, roku 1946
- Maturoval na Newtownské střední škole, 1964
- Armáda USA 1966-1968
- Nastoupil jako úředník v oddělení kótovaných cenných papírů NYSE, 1968
- Ředitel kótací a marketingu, 1973
- Viceprezident pro služby firemní klientele, 1977
- První viceprezident pro služby firemní klientele, 1981
- Výkonný viceprezident pro marketingovou skupinu, 1983
- Výkonný viceprezident pro kapitálové trhy, 1986
- Prezident a provozní ředitel burzy, 1988
- Výkonný místopředseda, 1991
- Předseda a generální ředitel burzy, 1995

Pramen: Newyorská burza cenných papírů (NYSE)