Pracuji ve vedení velké české firmy. Na stejné pozici jsem již pět let. Svou práci jsem měl vždy rád. Domnívám se, že se svými kolegy vycházím dobře. Majitelé firmy jsou s výsledky mého týmu spokojeni. Poslední dobou ale jako bych ztrácel energii. Začal jsem mít pocit, že mě má práce neuspokojuje.
To, co mě kdysi bavilo, mi začalo připadat nudné, unavuje mě to a nevidím v tom smysl. Žádné objektivní změny přitom nenastaly, ve firmě zůstalo vše při starém. Přemýšlel jsem o tom, zda by řešením nebyla změna pracovní pozice nebo dlouhodobá dovolená, ale nic z toho mě neláká. Obávám se, že jsem se setkal s tím, čemu se říká vyhoření. Může to tak skutečně být?
J.N., Brno
Nejsem schopen takto na dálku situaci jednoznačně posoudit. Avšak o klasické vyhoření se zřejmě nejedná. Vyhoření obrazně znamená, že to, co hořelo, shoří. Jako by došlo palivo. Obvykle se to stává lidem v emočně náročných povoláních, jako je školství nebo zdravotnictví, pokud nedodržují duševní hygienu a dostatečně o sebe nepečují. Potom se například stane, že učitel, který měl opravdu rád svou práci a plně se věnoval dětem, po několika letech vyhoří. Může se dostat do stadia, že začne nesnášet svou práci, děti a cokoliv s dětmi spojeného. Někdy je zaskočen i sám sebou, tím, co cítí. Nechápe, kde se to v něm bere. Je to v rozporu s tím, jak sám sebe vnímá.
Takový člověk si potřebuje dostatečně odpočinout, najít opět prostor pro sebe sama, najít palivo. K vyhoření dochází po letech, proto i cesta z něj není rychlá. Někdy může vyhoření vést i k opuštění dané práce. Chce-li někdo po zotavení zůstat v oboru, měl by více zohlednit sám sebe a uskutečnit příslušné změny. Jinak se vyhoření může po nějakém čase opakovat.
Podle mé zkušenosti však k tomuto stavu u manažerů nedochází, i když to zvenku někdy vypadá podobně. Může se stát, že manažer už nechce vidět kolegy, klienty, kancelář a nejraději by odjel na druhou stranu zeměkoule. Ale to je klasická únava, nikoliv vyhoření. Ta po dobrém odpočinku zase odezní a v práci se může pokračovat. Únava se může projevit po letech, ale i po pár dnech namáhavé práce. Vyhoření se však nevytvoří během dní, týdnů ani měsíců. Proto ani tak rychle neodezní.
Vyhoření se přitom týká hlavně emocí. Manažer není primárně orientován na práci s emocemi, při práci uplatní zejména rozum a výkon. Proto u něj obvykle nedochází k vyhoření emocí, ale může se stát, že se od svých emocí vzdálí. Vyhasnutí vypadá u obou typů lidí podobně, ale podstatou je velmi odlišné a má různé důvody. Oba ztratili oheň. Jeden proto, že ztopil všechno dřevo, druhý proto, že se vzdálil od ohniště. Proto je rozdílné i řešení. Učitel musí počkat na nabití, posbírat postupně palivo na oheň. Manažer musí najít kontakt se svými emocemi, vrátit se k ohništi. Pro oba to není lehké a vyžaduje to od nich energii k určitým změnám.
Primární příčinou vašeho problému však nemusí být práce. Důvodem může být například nějaká významná změna ve vašem životě, která vám bere energii. Ta příčina nemusí být na první pohled zjevná či objektivně závažná, nemusí to být něco, co si jasně uvědomujete. Přesto může mít ve vašem životě podstatný vliv, který se projevuje onou ztrátou energie.
Také je možné, že se nejedná o určité konkrétní téma, ale o nějakou zásadnější změnu vás samotného. Změnu ve vnímání sama sebe, svého místa ve světě, a tím i v práci. Možná potřebujete něco radikálně nového. Něco, co vás bude více uspokojovat, více naplňovat, něco, v čem budete více sám sebou. Nemusí to přitom znamenat změnu vaší současné práce. Možná potřebujete hledat a najít něco, co bude uspokojovat vaši duši. Třeba ještě vůbec netušíte, co to je, ale je užitečné přiznat onomu hledání smysl. Jde o vaši duši.
**PhDr. Jaroslav Simon, psycholog a kouč
