Milan Kundera před více než půlstoletím napsal divadelní hru Majitelé klíčů a pro mě, mou generaci i řadu našich spoluobčanů je od té doby tento slovní obrat součástí slovníku. Mnozí z nás jsme přesvědčeni, že dnešní euroelity nemají nárok být majiteli klíčů k Evropě. Ta patří nám všem. Oni nám ji ale chtějí ukrást. Jsou Evropany jen naoko. Mají své vlastní - velmi neevropské - zájmy. Chtějí se i nadále dobře živit politikou a líbí se jim příležitost, kterou jim nabízí Evropská unie - vymanit politiku z demokratické kontroly, která stále ještě existuje uvnitř jednotlivých evropských států, ale která neexistuje, protože existovat nemůže, na celoevropské kontinentální úrovni.
Chci se dnes spolu s vámi zamyslet nad tím, zda se máme smiřovat s tím, co se dnes v Evropě děje, zda to máme pasivně přijímat a zda máme rezignovat na svobodu a demokracii a na český stát.
Jsem přesvědčen, že jak svoboda a demokracie, tak i suverénní český stát nejsou s dnešní Evropskou unií (a s její stále se prohlubující centralizací a unifikací) kompatibilní.
Žádné společenské uspořádání, žádná alespoň trochu funkční kolektivní entita není jen administrativní, technickou či procedurální konstrukcí. Pro svou smysluplnou existenci vyžaduje přítomnost autentického pocitu identity těch, kteří do této entity patří. Bez něj se jedná o prázdnou nádobu.
Každý z nás cítíme identity různé síly. Já se primárně cítím být Pražanem a Čechem. To jsou pro mě identity nejsilnější, ale hned potom následuje můj pocit sounáležitosti se střední Evropou. Cítím identitu s Maďary, Poláky, Rakušany, samozřejmě se Slováky, a s některými dalšími národy středoevropského prostoru.
Naopak můj pocit identity se severem, jihem, východem a západem Evropy je daleko slabší, což je hlavní příčinou mé (a myslím, že nejen mé) schopnosti či spíše neschopnosti identifikovat se s Evropou jako celkem. To je také důvodem toho, proč nejsem příznivcem evropského unifikačního projektu a proč si myslím, že nemá své opodstatnění.
Nedávno se mě jeden vzdělaný člověk, vysokoškolských profesor, ptal: „Co je to ten Evropský komisař, co ten člověk dělá, kde se to slovo vzalo?“ a „Co vlastně má za funkci Evropský parlament?“ Nevěřil jsem svým uším. Takto by se člověk o entitě, která ho zajímá, vyjadřovat nemohl. EU ho evidentně nezajímá, což je při míře, ve které nás - i jeho samého - ovlivňuje, neomluvitelný postoj.
Dobře znám politologický výraz „voter ignorance“, což je hezký a užitečný termín propagovaný tzv. školou veřejné volby (public choice school). Ta svým analytickým, velmi neromantickým pohledem na politiku vysvětluje, proč má volič racionální důvod leccos nevědět.
Argumentuje tím, že něco vědět je nákladné (měřeno hlavně vynaloženým časem) a proti tomu stojí jako efekt jenom velmi slabý hlas jednotlivého voliče, který celkový výsledek voleb rozhodnout nemůže.
Některé neznalosti však tímto způsobem omluvitelné nejsou. Neznalost institucí a mechanismu fungování EU není náhodná. A není pouhou racionální volbou voliče. Je budována záměrně. Je založena na cílené manipulaci veřejného mínění.
Evropská unie předstírá, že je něco jiného, než co ve skutečnosti je.
Je třeba vyjasnit si pojmy, nezacházet s nimi ledabyle. Měli bychom začít tím, že přestaneme používat neutralistický, dnešní podstatu Evropské unie dezinterpretující pojem integrace, neboť v Evropě v podstatě jde už dávno o něco úplně jiného, než co toto slovo původně - před 50 až 60 lety - znamenalo. Už to dávno není spolupráce suverénních evropských států. Slovo integrace do jisté míry odpovídalo první fázi poválečného evropského vývoje, dokud byla - ještě před Maastrichtskou smlouvou, která byla podepsána v roce 1992 -jako název používána zkratka ES neboli Evropské společenství.
Nová zkratka EU, zrozená právě touto Maastrichtskou smlouvou, je symbolem jiné fáze evropského unifikačního procesu. Jejím cílem je vytvoření jedné supranacionální entity, nadřazené - samostatnosti zbaveným - členským státům. Toto uspořádání má nahradit od vestfálského míru v 17. století existující a za normativní ideál považovanou Evropu národních států. Teď začnou apologeti dnešní evropské unifikace mluvit o dobrovolně sdílené suverenitě a budou si to dovolovat říkat nám, kteří jsme nedobrovolně zažili Brežněvovu „omezenou“ suverenitu. I ta byla příkladem jedné verze sdílené suverenity.
Dnes dominující evropeismus je součástí širších procesů jak v realitě, tak v myšlenkovém světě. Zásadní problém vidím v nedávno uskutečněném přerodu systému demokracie v systém liberální demokracie. Proběhl potichu, bez fanfár a oslav, ale v intelektuálním prostředí o to důrazněji a účinněji. Tento přerod znamená „radikální a velmi nebezpečné zúžení, ne-li naprostou devalvaci a degradaci pojmu demokracie“. Obě slova - jak liberální, tak demokracie - vypadají na první pohled pěkně. V jejich spojení však nejde ani o liberalismus, ani o demokracii.
Evropské politické elity to nechtějí slyšet.
Demokracie je - což bylo původně naprostou revolucí - vládou většiny, která respektuje celek, ale i existenci nejrůznějších částí (moderně menšin), z nichž se tento celek skládá. Liberální demokracie je naopak společenstvím menšin, které žádný respekt k celku, jehož jsou součástí, nemají a které tvrdě prosazují a hájí své skupinové zájmy bez ohledu na to, jsou-li ve svém součtu slučitelné.
V poslední době toto všechno dostává další dimenzi soubojem dnešních evropských liberálních elit s běžnými občany, s normálními lidmi, ohledně otázek rodiny, genderu, lidské přirozenosti.
Jsem realista, přesto - nebo právě proto - jsem přesvědčen, že nastal čas pro zásadní změnu evropského uspořádání a pro rezolutní změnu našeho oficiálního postoje k evropským institucím a k ideologii evropeismu. Nevidím řešení v izolovaném exitu České republiky z Evropské unie, i když bych se mu neprotivil. Je to však málo realistický postoj a postup.
Příklad Velké Británie je více než výmluvný. Chtějme změnu, která bude důsledně vycházet: • z obhajoby národního státu jako základního prvku evropského soužití (což bylo původně samozřejmostí, od Maastrichtské smlouvy už však není); • z návratu k alespoň formální rovnosti členských států EU, jinak řečeno z návratu k nepřehlasovatelnosti jednotlivého členského státu (což platilo až do Lisabonské smlouvy); • z deideologizace EU a z radikálního oslabení jejích byrokratických struktur, z ukončení nadvlády úředníka nad občanem, ze zmenšení kompetencí bruselských institucí; • z opuštění dvou základních unifikačních programů EU - společné evropské měny a Schengenu (což v původním konceptu evropské integrace také nebylo).
Kolem těchto myšlenek je třeba budovat novou Evropu, ve které by mělo smysl žít. •
Naopak, můj pocit identity se severem, jihem, východem a západem Evropy je daleko slabší, což je hlavní příčinou mé (a myslím, že nejen mé) schopnosti či spíše neschopnosti identifikovat se s Evropou jako celkem. To je také důvodem toho, proč nejsem příznivcem evropského unifikačního projektu a proč si myslím, že nemá své opodstatnění.
Nevidím řešení v izolovaném exitu České republiky z Evropské unie, i když bych se mu neprotivil. Je to však málo realistický postoj a postup. Příklad Velké Británie je více než výmluvný.
O autorovi| Václav Klaus, exprezident Text je zkrácenou verzí vystoupení exprezidenta Klause na Euro Business Breakfast z 13. prosince 2018.
