Indie je zemí s nekonečným počtem možností, více než miliardou obyvatel a obrovskou rozlohou. Kromě toho je ale také - jak doufají americký prezident Joe Biden a indický premiér Naréndra Módí - zemí připravenou nakrmit svět. Při poslední schůzce řekl druhý jmenovaný tomu prvnímu, že jihoasijský stát hodlá začít exportovat tolik jídla, aby zamezil dalším šokům globálního zásobovacího řetězce a zastavil dramatický růst cen způsobený válkou na Ukrajině.
Módí prohlásil, že když má Indie dostatek jídla pro 1,4 miliardy svých občanů, může zásobovat potravinami celou planetu. Pakliže to Světová obchodní organizace (WTO) dovolí. Ceny obilovin byly kvůli potížím s úrodou na svém desetiletém maximu už před válkou. Po začátku ruské invaze pak vyskočily ještě výš - takto drahé potraviny byly dle Organizace pro výživu a zemědělství (UNFAO) k mání naposled v roce 1990.
Zchladit ceny, riskovat hlad
Páteř jídelníčku mnoha lidí tvoří pečivo a výrobky z obilovin, jejichž největšími světovými producenty jsou právě Rusko a Ukrajina. Ty společně zajišťují asi třetinu celosvětového trhu s obilím. Obě země také představují 55 procent ročního vývozu slunečnicového oleje do světa a 17 procent na globálních trzích nabízené kukuřice a ječmene. Podle UNFAO měly státy letos dohromady sklidit a vyvézt 14 milionů tun pšenice a 16 milionů tun kukuřice.
„Jenže narušení dodávek a hrozba embarga vůči Rusku znamená, že s ničím z toho nemůžeme počítat,“ sdělil BBC ekonom z UNFAO Upali Galketi Aratchilage. „Indie ale může zasáhnout a exportovat víc, obzvlášť když máme velké zásoby pšenice,“ dodal.
Země, z níž pochází (ačkoliv sám žije v Římě), je totiž po Číně druhým největším producentem pšenice na světě a má také obrovské úrody rýže. Na začátku dubna, tedy mimo hlavní sklizeň, měla ve skladech uloženo 74 milionů tun těchto dvou surovin. Z toho 21 milionů tun zůstává jako strategická rezerva, nebo putuje do veřejného distribučního systému, který poskytuje levné základní potraviny více než 700 tisícům chudých.
Indie navíc zachovává nízké ceny i při exportu a patří k nejlevnějším dodavatelům obilovin vůbec. Rýži vyváží do 150 zemí a pšenici do osmašedesáti, přičemž za poslední dva roky do nich dopravila sedm milionů tun klasů. V reakci na rostoucí hlad po těchto komoditách ze strany Evropanů, Američanů, ale například i Srílančanů, si obchodníci s indickými zemědělci nasmlouvali na období od dubna do července prodej dalších tří milionů tun pšenice. Pro farmy to znamená rekordní export – prodeje tamních surovin vloni přesáhly hodnotu 50 miliard dolarů.
Podle Ashoka Gulatiho, profesora zemědělství v Indické radě pro výzkum mezinárodních ekonomických vztahů, se ale zemědělci a jejich půda k hranicím svých možností nepřiblížili ještě ani zdaleka. Indie má podle něj potenciál v letošním fiskálním roce exportovat na 22 milionů tun rýže a 16 milionů tun pšenice. „Pokud nám WTO dovolí vývoz vládních zásob, může to být i více,“ dušuje se. „Pomůže nám to zchladit globální ceny a ulevit ostatním zemím, které se snaží zásobovat svět.
Za 10 dní budeme vědět
Gulatiho tvrzení zní povzbudivě, jiní odborníci jej ovšem rozporují. „Ano, v tuto chvíli máme dost zásob. Obáváme se ale, že je můžeme sami potřebovat, takže bychom se neměli chlubit, že nakrmíme svět,“ uvedl Harish Damodaran, vedoucí pracovník Center for Policy Research. Letošní zemědělská sezóna už je v Indii v plném proudu a úředníci předpokládají, že pošesté za sebou bude úrodná. Počítají s tím, že bude sklizeno celkem 111 milionů tun plodin. Jenže právě experti, jako je Damodaran, jejich očekávání mírní a varují před nedostatkem hnojiv a rozmary počasí. „Přeceňujeme výrobu, uvidíme, co bude za deset dní,“ říká výzkumník.
Většina používaných hnojiv totiž opět pocházela z válčících států. Během zimy navíc v Indii hodně pršelo a s jarem střídají déšť vlny veder. Indické farmy používají nejčastěji fosforečnan amonný a hnojiva obsahující dusík, síru a potaš. Čtyřicet procent světové nabídky těchto hnojiv ale zajišťovalo Rusko a Bělorusko.
Damodaran se obává, že nedostatek hnojiv by mohl negativně ovlivnit příští sezóny, a tak navrhuje zvážit vyměňování plodin se zeměmi Evropy a Afriky právě za hnojiva. Na nimi se ve svém komentáři k danému tématu pozastavuje i analytik společnosti BH Securities Štěpán Křeček. „Ceny hnojiv, které tlačí na zdražování indické produkce, způsobují problém. To může komplikovat vývozy do chudších částí světa, kde by indická pšenice byla nejvíce potřeba,“ upozorňuje ekonom.
Cibule položila vládu
Pokud by se válka protáhla, bude složité zajistit i samotnou logistiku okolo exportu. „Vývoz obrovských objemů obilovin zahrnuje obrovskou infrastrukturu,“ míní Aratchilage. Přeprava, skladování, lodě, velkoobjemové kontejnery, palivo do lodí, všechno něco stojí, vyjmenovává. V neposlední řadě je tu také inflace. Ta potravinová dosáhla během března v globálním měřítku 7,68 procenta, což je nejvíc za poslední rok a půl. Může za to především zdražení jedlých olejů, zeleniny, obilovin, mléka, masa a ryb.
A tak zatímco se úředníci předhání v prohlášeních o krmení světa, indická národní banka varuje před vysokou mírou nejistoty a rostoucími cenami základních potravin. UNFAO už teď odhaduje, že problémy s dodávkou hnojiv a ostatních surovin z Ruska a Ukrajiny by mohly globálně zvýšit počet podvyživených lidí z osmi na třináct milionů.
Ostatně v samotné Indií, jak vláda s nelibostí přiznává, žijí velkým zásobám potravin a bohaté úrodě navzdory tři miliony podvyživených dětí. „Právě proto si nemůžeme hrát s jídlem určeným pro dotovaný potravinový systém,“ tvrdí Damodaran. „Naše vlastní potravinová bezpečnost musí zůstat prvořadá,“ zdůrazňuje.
O čem konkrétně Damodaran mluví, politici dobře vědí – dostatek jídla má v indických volbách velkou váhu a v minulosti dokonce významně přispěl k pádu hned dvou vlád. Koneckonců už v roce 1980 Indíra Gándhíová kritizovala neschopnost tehdejšího premiéra Čaudharího Čarana Sinha slovy: „Jak může vládnout, když neumí ani kontrolovat ceny cibule?“ Mezi místními to zlidovělo natolik, že při každé politické krizi protestují nejvíc právě proti cenám této zeleniny.
