Silně rozvinutý koníček, jenž dal vzniknout celému průmyslu
V časech, kdy sametová revoluce byla ještě velmi mladá, zírali ekonomové v americké International Trade Commission (US ITC) do velmi podrobných statistik zahraničního obchodu ve snaze předpovědět, co bude znamenat pád komunismu pro obchod mezi postkomunistickou východní Evropou a Spojenými státy. Můžeme diskutovat, měla-li ještě předrevoluční historická data o vývozu ze zemí, které neměly ani konvertibilní měnu, ani liberalizovaný zahraniční obchod, ani žádné zahraniční investory, vůbec nějakou vypovídací hodnotu pro předpovídání budoucnosti. O něco se však oni mužové opřít museli. Berličkou byl pro ně index odhalené komparativní výhody, řečený Balassův, jenž v podstatě měří podíl konkrétní exportní položky na celkovém vývozu země k podílu dané položky na celosvětovém vývozu. Prakticky řečeno, země má nejvyšší komparativní výhody u sortimentu, kde jsou nejvyšší hodnoty indexu.
Některé státy jen potvrzovaly svůj archetypálně bukolický obraz: třeba Maďarsko v roce 1989 excelovalo svojí komparativní výhodou ve vývozu masa, živých prasat, vepřového sádla, včelího medu, do kteréhožto sortimentu se bůhvíproč vloudilo na třetím místě odpadní dříví a piliny. Konkurenceschopný uherský tucet uzavírala paprika.
Opravdové překvapení však nabízelo Československo, které mělo ve vývozu na západ vůbec nejvyšší hodnotu Balassova indexu v akvarijních rybičkách, exotických zvířatech a domácích mazlíčcích. Až na dalších místech byl nesrovnatelně objemově významnější sortiment, který až tolik nepřekvapil. Sklo, textil a hodně položek ze „špinavých“ průmyslových oborů.
Jako praktikant na US ITC jsem byl dotázán: „Co mají Maďaři s prasaty, sádlem, salámy a paprikou, tomu rozumíme, ale co vy máte s těmi akvarijními rybkami, to je nějaký omyl, ne?“ Vůbec to nebyl omyl. Přestože Češi a Slováci vyváželi pochopitelně mnohem víc surovin a polotovarů, hutnického zboží, skla nebo textilu než akvarijních ryb, Balassův index se nemýlil. V neonkách, skalárách, císařských tetrách nebo čichavcích byli Češi (ale nikoli Slováci) už za bolševika světová třída. A jak nasvědčuje článek v dnešním vydání týdeníku EURO, svoje postavení na evropském trhu si české rybičky nejen udržely, ale ještě posílily a představují asi osm procent celkového světového vývozu.
Příběh tohoto oboru je zároveň příkladem jedné z mála aktivit, již starý režim neplánoval a v jejímž rámci toleroval soukromou iniciativu. Výsledek se dostavil – pěstírny byly nejen v obývácích paneláků a sklepech rodinných domků, ale do takřka průmyslového rozsahu se toto podnikání rozvinulo v plynových a olejových kotelnách českých sídlišť. Nízké nákladové relace a počínaje 60. lety minulého století naprosté zdomácnění akvárií v českých bytech se promítly do rychlého rozvoje chovatelské kompetence a postupně i do exportního potenciálu.
Chov rybiček, ale i hadů, ještěrů, želv a dalších exotických zvířat byl v Česku po východním Německu již před třiceti čtyřiceti lety zdaleka nejrozvinutější ve východní Evropě. Tento silně frekventovaný koníček (pěstovaný převážně muži) dal postupně vzniknout celému průmyslu včetně mezinárodního obchodu. Dlužno dodat, že nabídka dováženého zboží (krmiva, filtry, atd.), většinou z Německa, byla skromná a zboží z dovozu drahé. Existoval proto i čilý neformální obchod, včetně dovozu zvířat ze zahraničí.
Tak vznikl obor, který po roce 1989 zaznamenal podstatné strukturální změny, ale také ohromný rozvoj od hobby akvaristů k profesionální akvakultuře, jež exportuje násobky někdejší produkce. Na světovém trhu se ovšem utkává s levnou zahraniční konkurencí, především z jihovýchodní Asie. Na evropském trhu se mohou české firmy udržet jen prvotřídní kvalitou a zvládnutím logistiky. Přes všechny problémy s maržemi a konkurencí je to však pořád „fajnový“ obor, který má zajímavou přidanou hodnotu, neotravuje žadoněním o dotace a ani je nedostává. Navzdory tomu je podle všech seriózních odhadů v exportu i obratu na domácím trhu několikanásobně úspěšnější než tradiční rybníkářství.
České ryby, které nikdo nechce jíst, ale pořád je dost takových, jimž stačí tiše na ně zírat.
