Něco mezi jihoamerickou telenovelou a praktikami domu Borgiů
Bohém východního ražení, pohybující se v rytmu rocku, anebo drzý pobuda, který je zvyklý na luxus. Takových hodnocení se dostalo nejnovějším kreacím navrženým Fridou Gianniniovou. Minisukně a kozačky vytažené vysoko nad kolena, chybět nemůže samozřejmě ani nádherně provedená, ale módně drsná dynamická kabelka. Nestoudný, drzý, cool a nezávislý, ale to všechno v luxusním vydání, stejně jako sám věhlasný módní dům sídlící ve Florencii, jehož historie připomíná jihoamerickou telenovelu, zpestřenou úspěchy a hlubokými pády, intrikánstvím, vnitřními boji a znesvářením a poté novým triumfem.
Vůně noblesy
Gucci je pojem pro zámožnost či rovnou bohatství, pojem pro luxus. Jak vypráví jedna renomovaná módní kritička: „Někdy v šedesátých letech jsme ještě všechny byly dámy nebo jsme alespoň jako dámy chtěly vypadat a všechny jsme toužily mít od Gucciho kabelku, mokasíny, šál nebo aspoň peněženku.“
Dlouho to bylo něco jako poznávací znak, kterého si okamžitě všimli také v cizině. Od Madridu po Hamburk, od Acapulca po Montreal, po celá desetiletí to byla ochranná známka vždy elegantní, moderní a sebevědomé ženy. Maria Callasová ho při zkoušení v La Scale nebo Metropolitní opeře nosila se stejnou pompou a radostí jako Jacqueline Kennedyová na oficiálních státních recepcích.
Na starých zažloutlých fotografiích vypadá zakladatel dynastie Guccio Gucci se svým husarsky rovným držením těla a prokvetlými natočenými kníry i z dnešního pohledu jako mladík na svém místě. Bylo to někdy na počátku minulého století, kdy se z italského mládence, který pracoval jako pomocník v luxusních evropských hotelech, stal zakladatel. Jedním z nejsilnějších dojmů, který v něm po mnoha letech strávených v hotelech zůstal, byly nakupené hory kufrů, tašek a krabic na klobouky vyrobených z jemné kůže, které patřily hostům z řad boháčů a aristokracie. Nádherně zpracovaná jemná kůže, pozlacené iniciály a příjemná vůně kolínské a kubánských doutníků.
Přesedáme za volant
Guccio se nakonec z londýnského hotelu Savoy vrátil do milované Florencie a nedlouho poté, co si tu otevřel vlastní obchůdek s koženými doplňky, obuví a sedly, se kožené zboží opatřené puncem s jeho jménem stalo v kruzích toskánské šlechty a velkoburžoazie pojmem. Přinesl si s sebou totiž v celém světě uznávanou eleganci britské aristokracie počátku století. V hotelu Savoy mohl poznat vytříbené způsoby a zvyky waleského prince nebo Sarah Bernhardtové, na které už nikdy nezapomněl.
Léta plynula, a jak vznešené dámy a pány v koňském sedle vystřídali bonviváni a krásky uhánějící v cestovních automobilech Alfa a Lancia, neotálel ani úspěšný Guccio a otevřel si pobočku v hlavním městě Římě. Sedla a ohlávky, jezdecké brašny a holínky zůstaly sice nadále důležitou součástí sortimentu obchodu, pomalu však ustupovaly vkusným anebo, jak se tenkrát říkalo, „fešným taštičkám“, kufrům a krásně vyvedeným kabelkám. Prostorný Gucciho obchod s mnoha výlohami na Via Condotti si brzy vydobyl respekt a stal se domovem moderní, vkusné elegance v sousedství ateliérů proslulých klenotníků a nejznámějších krejčovských mistrů. Brzy poté se však časy změnily.
Úspěch z rákosu a konopí
Prvním skutečným problémem v životě firmy se stala ztížená politická situace, přesněji řečeno Mussolinim zavedená autarkie. Režim zpřísnil podmínky pro získávání surovin a s nelibostí se setkávaly i cizí, kosmopolitní „módní úchylky“. Guccio a jeho spolupracovníci dokázali rázná omezení překlenout jen pomocí fantazie a svého talentu. Představila se nová móda Gucci. Vznikla série jednoduchých, velmi odolných a také úředně posvěcených elegantních kabelek a tašek v krásném proplétaném provedení a z tuzemských materiálů jako rákos či konopí. Pro novinku se nadchly dobové filmové i operní hvězdy, stejně jako velkorysé urozené dámy. Dnes již klasická kabelka „Bamboo bag“, která firmu ve čtyřicátých letech zachránila, je v obchodech Gucci k dostání dodnes – možná z vděku, možná kvůli pověře.
Dobytí Hollywoodu
Po válce bylo možné znovu sehnat i nejjemnější druhy kůže, ze kterých vznikaly florentským umělcům pod rukama mistrovské kousky. Na pomalém, ale jistém hospodářském rozvoji v padesátých letech měla svůj podíl též rodina Gucciových. Slunce, moře a nadčasová krása italských měst, jako jsou Benátky, Florencie a Řím, či ostrova Capri přitahovaly v Evropě těžko povstávající z trosek tisíce návštěvníků. Američtí turisté, kteří sem přijížděli na dovolenou, si tašky, kabelky a šály, zakoupené na Capri či v Římě, vozili domů po tuctech. Věci pyšnící se logem se dvěma písmeny G, připomínajícími malý třmen, sklízely obrovský úspěch i tam. Evokovaly kouzlo středomořské krajiny i ono nepostižitelné, elegantní evropské cosi, které se jim na zchudlém starém kontinentě tak líbilo. Guccio mezitím předal vedení firmy svým synům, kteří s dobrým tušením vykročili do padesátých let.
Zanedlouho dobyli Ameriku. Jejich první americký obchod se otevřel na newyorské Páté avenue a brzy byl následován butiky v Palm Beach a Beverly Hills. Zrodil se červeno-zelený proužek, jaký kdysi pokrýval spodní části sedel pocházejících z florentských dílen a který se spolu s propletenými písmeny G stal symbolem luxusu.
Hollywood před tímto stylovým luxusním zbožím kapituloval jako první. Z filmových hvězd ztělesňovaly ideální ženu podle Gucciho nejlépe Audrey Hepburnová, později Grace Kellyová, a to jak na plátně, tak v soukromém životě. Mezi příznivce italské firmy se zvučným jménem patřila i krásná žena dosud neznámého mladého politika – Jacqueline Bouvier Kennedyová, a dokonce i vévodkyně z Windsoru. A když se novináři zeptali Sidneyho Poitiera, filmové hvězdy šedesátých let afroamerického původu, jaký to byl pocit vstoupit poprvé na africkou půdu, odpověděl: „Velmi příjemný – v mých mokasínách od Gucciho.“
Floutkové za pultem
Obchod na Páté avenue se stal na novém kontinentě synonymem dobrého vkusu a luxusu. Pokud šlo o módu, neexistoval v padesátých a šedesátých letech film či fotoreportáž, ve kterých by tento moderní newyorský butik s velkými výlohami nefiguroval. Zbytečně si novináři stěžovali, jak špatná je tu obsluha a že namyšlené slečny přijímají zákazníky takřka blahosklonně. Obchody se přesto točily. Aldo Gucci v obchodě ochotně zaměstnával ratolesti ze známých a bohatých evropských buržoazních rodin, což stylu prodávajících ani kvalitě obsluhy sice nedodalo, ovšem v dlouhodobé perspektivě se to ukázalo jako dobrá investice. Právě Aldo odměňoval už tenkrát nejlepší zákazníky VIP kartami, se kterými měli přístup do exkluzivního oddělení v prvním patře, kde si mohli mimo tlačenici vybírat ze vzácných či nových modelů, které teprve čekaly na představení. „Kvalitu a krásu si budou pamatovat pořád,“ říkával rád Aldo Gucci, „a to i tehdy, kdy už dávno zapomenou na jejich cenu.“
Třetí generace
Po půlstoletí úspěchů začaly problémy až v sedmdesátých letech, s třetí generací rodu Gucciových. Do té doby se v rukou florentské rodiny nashromáždil obrovský majetek. Na rozdíl od puritánského anglosaského pojetí, které budoucnost nezměrných dědictví nikdy nevidělo rádo bez odpovídajícího řízení, odkazovali Italové, pro které je nejdůležitější rodina, vždycky všechno vnukům – bohužel i vedení firem. Vnitřní boje ve „famiglii“ se dostaly na titulní stránky novin kvůli otevřené vzpouře Paola Gucciho, jednoho z nejnadanějších členů rodiny. Právě on se jako jediný z početného příbuzenstva ve firmě sám realizoval také jako módní návrhář, například při tvorbě emblému z propletených písmen G, červeno-zeleno-červeného loga a bezpočtu nových linií. Hranice rodiny však pro něj byly příliš úzké nebo se prostě cítil nedoceněn, v každém případě se chtěl od rodinného podniku odtrhnout a založit si samostatnou návrhářskou firmu s novou linií, samozřejmě pod jménem Gucci. Není třeba dodávat, že rodina byla proti. Spor se táhl několik let, bulvár i renomované deníky věnovaly stále nechutnějším bitvám slavné rodiny počítané málem mezi aristokracii čím dál více prostoru. Schůze vedení končily hádkami, někdy dokonce rvačkami.
Generální ředitel Aldo Gucci byl ve svých osmdesáti letech v Americe odsouzen do vězení za daňové podvody. A důkazy pro jeho odsouzení údajně poskytli – jeho vlastní příbuzní. Jiný renomovaný kolega, pro nějž byla taktéž nejdůležitější rodina – Gianni Versace – se o vnitřních bojích Gucciových vyjádřil pro americký tisk: „Nezapomínejte, že jsme země Borgiů, z čehož plyne, že rodinné podniky mohou mít i svoje stinné stránky.“
Ambiciózní bratránek Paolo Gucci vyšel z víc než deset let trvající soudní pře nakonec vítězně, už to však nikoho nezajímalo. Vlastně ani jeho samého. Brzy nato svůj podíl, o který léta bojoval, prodal a obrovskou částku se mu podařilo utratit hned dvakrát, jednou, když ji skutečně ještě měl, a poté znovu na dluh. Z Gucciho, zavánějícího dokonce i krachem, se zatím stala akciová společnost a podíl rodiny se začal postupně vytrácet. Muži z klanu Gucciových se ovšem ani tak nemínili vzdát radostí života a na obou kontinentech si po zásluze vysloužili pověst playboyů. „Byl to nejatraktivnější muž, jakého jsem kdy poznala,“ vyprávěla americká manželka Paola Gucciho novinářům po rozvodu, „něžný, milý, štědrý. – Tak proč jsme se tedy rozvedli? Nasadil mi víc parůžků, než má celý košík šneků!“
Drzoun v sedle
O pár let později otřásl světovým tiskem další skandál. Jiný Gucci – Maurizio, který tou dobou ještě disponoval významným podílem a mocí, se stal obětí nájemních vrahů a stopy nakonec vedly k jeho ženě a odhalily drama žárlivosti. Tisk skoro rok propíral události obohacené o nečekané zvraty, které nabídly pohled do ne zrovna spořádaného soukromého života slavné rodiny. Tou dobou už se však budoucnost módního domu soustředila v rukou generálního ředitele společnosti Gucci America Domenica Del Soleho a mladého módního návrháře Toma Forda.
Del Sole, který se objevil v letech úpadku, byl už delší dobu jedním z nejvlivnějších ředitelů na novém kontinentě, kde byla také soustředěna největší část Gucciho investic. Když potom s jeho pomocí Maurizio Gucci sérií akcí vykazujících všechny znaky palácového převratu odstranil starého Alda z ředitelského křesla, hledali oba nového renomovaného návrháře. Laťku si nastavili vysoko, na schůzích zazněla mimo jiné jména Calvin Klein či Giorgio Armani, po jistém vystřízlivění však padla volba na mladého Forda, který již dříve pracoval jak s Mauriziem Guccim, tak s tehdejším módním poradcem firmy Dawnem Mellem.
Tom Ford však zanedlouho ukázal drápky. Když módní dům Gucci toužil po tradičních elegantních liniích, přál si Mauricio Gucci diskrétní hnědé šaty, on však preferoval černou a vzal si do hlavy, že z Gucciho vytvoří módní, super trendy značku. K tomu, aby Ford dostal volnou ruku, bylo zapotřebí intervence Del Soleho, který si byl sice vědom, že s sebou mladý návrhář přináší nemalé riziko, ovšem ještě více mu došlo, že bez radikální změny by se podnik z potíží nevyhrabal.
Ani k němu ovšem nebyl Ford o mnoho přívětivější. Sarah Gay Fordenová vzpomíná, jak jednou Del Soleho, který se zvědavě vetřel na poradu návrhářů, nechal doslova vyhodit s tím, že se „takhle nemůže soustředit“. Výměny názorů, která přerostla v ostrou hádku, si nikdo příliš nevšímal, na chodbách podniku, přivyklého létům vnitřních bojů, to byla rutina. Po pravdě řečeno, Mauriziovi Guccimu přinesl tenhle mladý a svéhlavý návrhář s pořádnou dávkou sebevědomí vlastně smůlu. Maurizio totiž snil o elegantních formách, rozvážnějších než u Armaniho, jaké dnes reprezentují linie značky Burbery a dalších klasických módních domů. Otázka je, zda by tato představa nabídla firmě s velkou historií v té době nějakou perspektivu. Armani se již řadil mezi velké klasiky a obecenstvo na přehlídkách v Miláně a Paříži mezitím horovalo pro Dolceho & Gabbanu a Pradu. Fordův svéhlavý, mladistvý přístup byl Mauriziovým představám sice na hony vzdálený, zato snům milionů dívek a kluků s vytříbeným vkusem byl o pár užitečných metrů blíž.
Příběh značky Gucci
1920
Guccio Gucci se vrací z ciziny do rodné Florencie.
1921
Otevírá malou dílnu a krámek s koženým zbožím včetně koňských postrojů a sedel.
1938
Firma Gucci expanduje do Říma, kde otevírá obchod na hlavní módní třídě Via Condotti.
1947
Oficiální představení proslulé tašky bamboo, jejíž styl uplatnil Gucci již v dobách Mussoliniho režimu a firma ji v obměnách vyrábí dodnes.
50. léta
Gucci nabízí charakteristické mokasíny.
1953
Zakladatel značky Gucci umírá, řízení přebírají jeho synové Aldo, Vasco, Ugo a Rodolfo. Aldo Gucci, který si vede nejaktivněji, otevírá na 5th Avenue v New Yorku první a nejdůležitější americký obchod značky.
1960
Již etablovaná luxusní značka se prezentuje příznačným zelenočerveným proužkem a v polovině 60. let přibude i legendární emblém dvou propojených písmen G, jehož autorem je zakladatelův vnuk Paolo Gucci.
60. léta
Další nesmrtelný příspěvek do módní historie - unisex taška Hobo.
1982
Gucci se stává veřejnou společností a po firemním palácovém převratu přebírá vedení Rodolfův syn Maurizio.
1984
Domenico De Sole se stává presidentem Gucci America a tím de facto startuje jeho vláda nad celým impériem. Jako hlavního návrháře si brzy zvolí amerického tvrďáka Toma Forda.
