Pojištění stability do roku 2000
Na dva roky vymalováno. Menšinový sociálnědemokratický kabinet má o stabilitu postaráno. Má tedy čas a prostor, aby se věnoval tomu, k čemu vláda je. K posunutí země o krok dál, ve směru naznačeném programovým prohlášením. Bude to ale pořád vláda menšinová, a ta si nikdy nemůže činit nároky na to, že její program v praxi bude totéž co na papíře. Právě nové dohody mezi ČSSD a ODS nejsou nic jiného než zreálnění programu menšinové vlády.
Zhruba do jara 2002, než neformálně začne předvolební kampaň a formální i skutečná mezistranická přátelství vezmou za své, se stabilizuje i politická situace země.
Úplně první posun je vyhovění přání Bruselu. Alespoň dva, a k tomu dva nejsilnější politické subjekty, se dokázaly dohodnout a jako národní zájem zřetelně deklarovat vstup České republiky do Evropské unie. A tomu podřídit výkon exekutivy i Poslanecké sněmovny.
Všechny demokratické strany - přes rozdílné ideologické slogany a sociálně-ekonomické představy - souhlasí s tím, že vstup země do evropského společenství je jejich programovým zájmem. Zejména lidovci a unionisté pak mnohokrát zopakovali, že podpoří jakoukoli vládu (i menšinovou), bude-li proevropská. Mají tedy příležitost.
Nezájem politiků a z něj plynoucí pomalé slaďování českého a evropského zákonodárství patří trvale k věcem, které Praze vyčítá Evropská unie. Krátká procedura se zákony, jejichž přijetí po nás evropské společenství vyžaduje, bude jenom prospěšná. Argument opozice, že přitom bude odsouzena jen k mechanickému zvedání rukou, je malicherný. Právní normy beztoho musí mít taková ustanovení, aby je Brusel vzal. Tak jakápak velká diskuse.
Možná stojí zato připomenout si dvojí úhel pohledu. Jeden z domova, druhý zvenku. Strany, které se „zásluhou malého počtu voličů či neobratností lídrů dostaly do pozice outsidera, samozřejmě nemohou dělat nic jiného než toleranční patent zavrhovat. Ale hlasy z Evropské unie znějí úplně jinak. Ty pokládají stabilitu politické scény za podmínku sine qua non. Bez ní totiž nelze konkretizovat vstup do evropské patnáctky. Proto například aktivitu čtyřkoalice, která předkládala vlastní vizi přípravy vstupu, nebral Brusel v potaz. Komisaři jednají s oficiálními představiteli vlády. A to tím vážněji, čím pevnější je jejich židle.
Věcné vymezení tolerance menšinové vlády by také mělo lidovcům a unionistům lahodit. Arciť, prodá-li kabinet většinu státního majetku, uvolní ceny, sníží rozpočtový schodek až na nulu, ořeže byrokracii a tak dál, nezbude příliš prostoru pro kritiku zprava. A těžko se také bude hledat vize, která by oslovila voliče. Ani to ale nemusí čtyřkoaliční partnery trápit. Když jsou tak přesvědčeni, že k vítězství postačí heslo „Buď my, nebo opoziční smlouva .
Nová dohoda už přinesla i první hmatatelný efekt. Schválena je bilance státních financí na letošní rok. Ostatně nejde jen o plán státních financí na letošní rok, ale mnohem víc o koncepci fiskální politiky na léta příští. Byť formální souhlas sociálních demokratů s likvidací deficitního financování naznačuje jistý obrat v jejich chápání hospodářské politiky státu.
V dohledné době se také, snad k lepšímu, obmění tým premiéra Miloše Zemana. Další bezprostřední účinek lze vyčíst mezi řádky smluv. Ačkoliv ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr patrně ve vládě zůstane, fakticky bude od vládnutí odstaven. Rozhodně, budou-li smlouvy dodrženy, nebude rozhodovat o privatizaci, a to je velmi podstatné. Myšlení ministra financí Pavla Mertlíka netryská z hlubin padesátých let.
Obavy není potřeba mít ani ze zamýšlené reformy volebního systému. Většinové prvky také děsí jen ty strany, které nejsou regionálně zakotveny. Obecně ale model, který je popsán v dohodách ČSSD a ODS, vede k dobrému - k nutnosti stran se domluvit. Právě jejich nedomluva je příčinou toho, co prezident republiky nazval jakýmsi zmrtvěním politické scény. To a nic jiného.
Zákon, který přiměje rozhádané politiky k uzavírání pevných, nejspíše dvoučlenných seskupení, politickou atmosféru jenom pročistí. Průhlednější budou muset být volební programy i konkrétní počiny stran. Ubude prostor k politikaření. Přestanou se mást pojmy, bude jasné, kdo je kdo.
