Karlovarský podnik Hotelový porcelán se před 15 lety ocitl na pokraji zániku. Koupil jej pražský byznysmen Marek Stanzel a vrátil mu historický název G. Benedikt. Po investicích do modernizace výroby dnes porcelánka znovu prosperuje Vypadá to tak trochu jako nákladní nádraží. Všude okolo se nacházejí dlouhé řady palet s pečlivě vyskládaným zbožím, které se z jednoho pracoviště přesouvá na další po kolejích. Nacházíme se v karlovarské porcelánce G. Benedikt, která každý pracovní den vyrobí okolo 40 tisíc výrobků.
Talířů všech velikostí, hrnků a šálků a také na práci nejnáročnějších čajových konviček.
„Základem úspěchu je porcelán správně vypálit“ zdůrazňuje ředitel firmy Pavel Janák. Právě opakované vypálení v peci rozhoduje o kvalitě. Tedy zda se talíř či hrnek předčasně nerozpadne ani nepoškrábe, případně jestli při mytí nepřijde za pár měsíců o barevné kresby.
Firma G. Benedikt Karlovy Vary je důkazem, že tradiční výroba porcelánu má stále v Česku své místo a může být výdělečná.
Vyplatilo se zaměření na dodávky pro hotely, restaurace, kavárny a další náročné zákazníky. Ti totiž kladou důraz na kvalitu a výdrž porcelánu a nehledí pouze na cenu. Jen v omezené míře firma prodává své výrobky domácnostem, kde trh kazí příliv levné produkce z Číny.
Nádobí na grilu
V porcelánce v karlovarské čtvrti Dvory vypalují výrobky hned třikrát. Nejprve se musejí vytvarované talíře, hrnky či jiné výrobky vysušit při teplotě až tisíc stupňů. Tento proces stále probíhá ve staré cihlové peci. V plamenech plynových hořáků zde vytvarované nádobí „grilují“ po dobu 24 hodin.
Poté vysušený polotovar směřuje do oddělení glazovny, kde se na něj - strojově či ručně - nanáší vrstva glazury. Následně výrobky putují na kolejích do rychlovýpalné pece, kde se vypalují při teplotě 1380 stupňů. Zařízení dovezené z Německa působí ve starobylých prostorách porcelánky téměř nepatřičně.
Moderní pec vyšla na dva miliony eur, přičemž část uhradil příspěvek z fondů Evropské unie. „Bylo to zásadní rozhodnutí, díky kterému jsme přežili“ říká investor Marek Stanzel, který zkrachovalou porcelánku před 15 lety koupil a tím zachránil před zánikem.
Díky rychlovýpalné peci pořízené před osmi lety firma srazila spotřebu energie při vypalování porcelánu na jednu třetinu a udržela své hospodaření v kladných číslech. „Zařízeníje prakticky bezobslužné. Odpadní teplo z pece využíváme k vytápění výrobních budov,“ dodává ředitel Janák.
Po druhém vypálení se na porcelánové nádobí domalují - dnes už většinou strojově - barevné kresby nebo firemní loga.
Poté je zapotřebí výrobky znovu vypálit v rychlovýpalné peci, aby se barva vsákla do glazury a nesmyla se. „Porcelán musíme vyrobit tak, aby vydržel opakované používání a mytí. Dokonce i v restauracích, kde se talíře používají několikrát za den, zůstávají naše výrobky bez známek poškození běžně pět let“ říká Janák.
Výroba porcelánu je hlavně o nákladech, zdůrazňují majitelé porcelánky G. Benedikt. Na energie zde padne okolo 100 milionů korun ročně. Druhou zásadní položkou jsou osobní náklady, které při 268 zaměstnancích vycházejí na téměř 90 milionů. Poměrně nízké jsou naopak platby za kaolin a další suroviny, z nichž se porcelán vyrábí.
„Většina porcelánek brečí, že nemůže sehnat zaměstnance, že má drahé energie a že jim konkuruje levné zboží z Číny. My nebrečíme, my se snažíme uspět,“ definuje svůj recept na úspěch Janák, který se před pěti lety stal spoluvlastníkem firmy.
Švýcaři tunelovali, Češi zachránili
Základem úspěchu karlovarského porcelánu je místní kaolin, bílá hornina připomínající na dotyk křídu. Právě v okolí západočeského lázeňského města se nacházejí ložiska nejkvalitnějšího kaolinu na světě.
V minulosti proto v regionu vyrostla řada porcelánek - za éry Rakouska-Uherska se jednalo o velmi výnosný byznys.
Jednu z nich založila v roce 1882 v obci Dvory, která je dnes součástí Karlových Varů, židovská podnikatelská rodina Benediktů.
Tehdejší jméno Gebruder Benedikt používá firma ve zkrácené podobě i dnes. Za socialismu byl podnik znárodněn a zaměřil se na produkci hotelového porcelánu.
V 90. letech tuto firmu koupil zahraniční vlastník, a sice rakouský koncern Laufen. Ten však o nepříliš ziskovou výrobu porcelánu nejevil zájem, a tak na přelomu tisíciletí prodal své tři porcelánky - karlovarský Hotelový porcelán, rakouský Lilien a švýcarský Langenthal - dvěma švýcarským topmanažerům.
Nebylo to zrovna šťastné rozhodnutí.
Noví vlastníci sice převedli výrobu z drahého Švýcarska a Rakouska do Karlových Varů, současně však své firmy zadlužili a vytunelovali. Zbankrotované porcelánky v roce 2002 odkoupili dva čeští byznysmeni - Martin Wichterle a Marek Stanzel.
O dva roky později si své podnikatelské aktivity rozdělili. Wichterle převzal strojírenskou skupinu Wikov, zatímco Stanzel se ujal porcelánek. K jejímu provozování měl určitou genetickou dispozici - jeho děda před únorem 1948 vlastnil manufakturu na keramiku na okraji Prahy.
Z původně rozsáhlých výrobních kapacit v alpských zemích dodnes už nic nezůstalo.
„Naše dceřiné firmy v Rakousku a Švýcarsku se v současnosti zabývají pouze obchodem a logistikou, vyrábět v těchto zemích je ekonomicky neúnosné“ vysvětluje Stanzel.
Ani první roky po převzetí firmy nebyly lehké. „Byly to krev, pot a slzy. Připomínalo mi to nějaký hororový seriál. Vždy když jsem doufal, že už je konec, tak některý zaměstnanec natočil další díl“ vzpomíná Stanzel.
Podnik, který se vrátil k historickému jménu G. Benedikt, totiž zpočátku neměl štěstí na schopné a motivované manažery.
Obrat k lepšímu nastal v roce 2008, kdy Stanzel přemluvil k přestupu tehdejšího ředitele sklárny ve Světlé nad Sázavou Pavla Janáka. Krátce poté se podařilo díky nové peci snížit energetickou náročnost výroby a porcelánka začala opět prosperovat.
Vzestup je zřejmý z rostoucích finančních výsledků firmy G. Benedikt Karlovy Vary. Předminulý rok uzavřela s tržbami 290 milionů korun, čistý zisk mírně přesáhl 30 milionů. Loňské výsledky byly ještě příznivější. „Tržby vzrostly na 310 milionů korun a naše výrobní kapacita byla ze sta procent vyprodána“dodává Marek Stanzel.
Bílá klasika i barevná moderna
Co tedy umí podnik dnes nabídnout? Z obchodního hlediska má produkci rozdělenou do tří výrobních řad. Základem jsou výrobky se značkou G. Benedikt. Na náročnější klientelu cílí značka Lilien a pro luxusní restaurace je určen nejdražší brand Langenthal.
Podnik nabízí tradiční nádobí, jehož vzhled se od dob Rakouska-Uherska nezměnil, ale sleduje i módní trendy.
Restauratéři touží po unikátnosti, aby se odlišili od početné konkurence. Pro potřeby některých klientů tudíž podnik vyrábí barevný porcelán, kde bílou glazuru nahrazuje třeba modrá, hnědá nebo černá.
O přísun nových nápadů se vedle dvou firemních designérů starají externí spolupracovníci. Stanzel a Janák si pochvalují hlavně spolupráci s Maximem Velčovským a studenty z Vysoké školy uměleckoprůmyslové.
Část jejich nápadů na moderní designové talíře a hrnky obohatila rozsáhlou nabídku firmy G. Benedikt, která čítá celkem 1750 různých položek.
V posledních letech je na vzestupu výroba systémového nádobí pro nemocnice.
Bílé hranaté misky různých tvarů připomínají skládačku nikoli nepodobnou hře Tetris. „Vyrábíme také speciální talíře pro handicapované lidi a pro seniory.
Zájem o takové výrobky je hlavně v nejbohatších zemích Evropy - ve Švýcarsku a ve Skandinávii“ zmiňuje Pavel Janák.
Právě tyto země tvoří spolu s Českem, Slovenskem a Rakouskem klíčové trhy, na kterých G. Benedikt prodává většinu své produkce. Významný objem dodávek míří také do Ruska, kde zákazníci slyší hlavně na magické sousloví Karlovy Vary. Zajímavostí může být bezmála monopolní pozice na Islandu, kterou si firma vybudovala díky schopnostem tamního distributora.
Stanzel s Janákem mají určitou „nemoc z povolání“. Během oběda v nedaleké restauraci se rozhodli zkontrolovat, zda byl talíř vyroben v jejich závodě, nebo u konkurence.
Značkoví výrobci totiž svůj porcelán podepisují; absence podpisu většinou ukazuje na čínský původ.
Na závěr jedna rada od zkušených.
Pokud to chcete také zkusit, existuje trik, jak se vyhnout riziku, že se při této kontrole polijete polévkou či omáčkou. Mírně nadzvedněte talíř, dejte pod něj nůž a použijte jej jako zrcátko. V českých restauracích je zhruba poloviční pravděpodobnost, že narazíte na značku G. Benedikt.
O autorovi| David Tramba, tramba@mf.cz
