Íránci sice tušili, že se americký prezident Donald Trump chystá vypovědět dohodu o omezení íránského jaderného programu, ale doufali v jakýsi nepravděpodobný zvrat.
Vzpomněla jsem si na jeden íránský dokument, který jsem nedávno viděla v Praze. Teheránský obchodník v něm vytvářel kýčovité „koberce míru“, do nichž vetkával události světových dějin. Vzorem mu nebyla delikátní perská zdobnost a ornamentální estetika, nýbrž rázovité postavičky obyčejných lidí, státníků, významných staveb a událostí. Taková novodobá Šáhnáme, Kniha králů, vyprávějící fantaskní dějiny našich dnů. Výsledkem bylo kouzlo nechtěného, kobercový funkcionalismus v dada stylu. Íránec hodlal svými výtvory usmířit znesvářené státníky celého světa, hlavně však oněch dvou světů, íránského a amerického. Na jednom koberci tak vyobrazil všechny americké prezidenty, Tálibán, 11. září a Islámský stát.
Snil o tom, že se dostane do Bílého domu a zanechá zde své dílo coby strategické řešení krizového vývoje v regionu. Nakonec se to podařilo, ještě za Obamovy administrativy. Za úřadování současného prezidenta by se nejspíš do Ameriky ani nedostal, nakládali by s ním již jako s potencionálním teroristou.
Vzpomněla jsem si na obdiv tohoto íránského obchodníka k Trumpovi - o jeho zvolení nepochyboval už v době, kdy si to v USA nepřipouštěli ani komentátoři Fox News. Bude to Trump, prohlásil suše. A těšil se na to, protože Trump pro něj zosobňoval silného vůdce, který bouchne pěstí do stolu a smete veškeré pochybovače dnešního světa plného zbytečných alternativ. Napadlo mě, co by asi tak říkal na Trumpovo strategické rozhodnutí dnes.
Propad rijálu
Do Íránu jsme s kolegou lingvistou přijeli na dva týdny, abychom podepsali mezifakultní smlouvy s několika íránskými univerzitami. Dopředu jsme věděli, že si již v zemi nevyměníme dolary ani eura. Stát se zadržením valut snažil zastavit prudce oslabující rijál, ještě před pár měsíci jste v Teheránu za jedno euro dali kolem 40 tisíc rijálů, nyní minimálně 60 tisíc.
Měna tak reagovala na neklid trhu, který zase odrážel nejistotu na mezinárodní scéně, respektive při vyjednávání mezi Íránem, USA a Evropskou unií. O tom, že se Trump pokusí vypovědět mezinárodní dohodu z roku 2015, se šuškalo již dávno. A nejen šuškalo.
Prakticky všude, ve městech i na venkově, napříč Íránem, který jsme projeli ze severu až na jih do bohaté provincie Chúzestán, lidé hlasitě komentovali hospodářské problémy, které se zdály být ve světle nadcházejících nových sankcí ještě hrozivější.
Prohlédněte si, jak vypadá život v Íránu:
Rostoucí nezaměstnanost a zdražování potravin patřily mezi tradiční stížnosti, tentokrát k nim ale přibyly i obavy o životní prostředí. Znečistění vzduchu v metropolích a vysychající zdroje vody se stávaly leitmotivem mnoha debat. Trump sice byl na pořadu dne jako aktuální eskalátor napětí, nicméně Íránci nepostrádali sebereflexi problémů domácí politiky.
„Írán je bohatá země s obrovským nerostným i lidským potenciálem,“ poučoval nás taxikář v Isfahánu. „Kam ale plynou všechny zisky?“ ptal se. Obdobně, více či méně kriticky, se o situaci v zemi vyjadřovali i další Íránci, svorně ale dodávali, jak moc je trápí nedůvěra Západu vůči Íránu. „Všichni jsme doufali, že se po uzavření dohody ve Vídni vše změní, jak sliboval Rúhání (prezident Íránu - pozn. red.),“ svěřil se mi můj známý v Teheránu. Mnozí očekávali, že země zahájí spolupráci se zahraničím a nastartují se reformy, což konzervativcům zavře ústa, protože ekonomické ukazatele vyjeví prospěšnost a nutnost reforem. Proč nám nevěří?
Skutečnost je ale jiná a Íránci jsou z toho frustrovaní. Dnes je již patrné, že spolupráce se zahraničím směřuje zejména na Rusko a Čínu, z jejichž zákulisních praktik jsou Íránci přinejmenším nervózní.
Západní firmy, které se pokoušejí s Íránem obchodovat, narážejí na řadu právních překážek, které většinu z nich odradí. „Proč nám vlastně Evropa nevěří?“ ptá se mě íránský obchodník, který by rád dovážel český křišťál a zajistil export íránských surovin nebo třeba i pistácií a šafránu. Opatrně vysvětluji, že se Evropa bojí islámského terorismu. Íránec na mě nechápavě hledí; netuší, jak to souvisí s Íránem: „My přece v Evropě neútočíme, ani nejsme Islámský stát, naopak proti němu bojujeme!“ Přemýšlím, jak vysvětlit pohostinným Íráncům, kteří nás všude vřele přijímají, že Evropa se nebojí obyčejných Íránců, nýbrž jejich vedení, zahraniční politiky; podpory Hamásu a Hizballáhu, angažovanosti v Sýrii, Jemenu, narůstajícího vlivu Íránu v regionu.
Asi bude lepší do toho nezabředávat, rozhoduji se nakonec. Ostatní ale rozvíjejí téma dál: „Proč naše vláda posílá peníze Palestincům, když je tak potřebujeme tady?“ Přijde mi to jako logická odpověď na otázku vzájemné nedůvěry mezi Íránem a Západem, ale vymezování se Íránců vůči politice svých vůdců překrývá mnohem hlubší problém, alfu i omegu budoucího vývoje v zemi.
Mnozí Íránci se jednoduše cítí vyřazeni z rozhodování o své vlastní zemi, přestože země má prvky zastupitelského parlamentního zřízení, byť značně omezené. Mnozí již také rezignovali na nutnost přizpůsobit se klientelistickému pronikání do vyšších sfér na všech společenských úrovních a raději se neangažují v ničem.
Po odpůrcích příznivci: v Íránu pokračují masové demonstrace
Vzájemná nedůvěra mezi státem a jeho obyvateli nahlodává i tak už dost omezené možnosti těch, kteří by v zemi chtěli provádět skutečně hlubší změny, tedy v rámci stávajícího vládního systému.
Rezignovanost obyvatel spolu s nedůvěrou Západu vůči Íránu každopádně nahrává konzervativním hráčům na íránské politické sféře, kteří se snaží oslabit manévrovací možnosti prezidenta Rúháního a jeho spojenců. Trumpovo vypovězení jaderné dohody je tak medvědí službou proreformním silám v zemi a bylo by naivní domnívat se, že si to americká zahraniční politika neuvědomuje. USA patrně nepotřebují silný a soběstačný Írán na tak strategickém kolbišti, jako je Blízký a Střední východ.
Pozoruhodné je, že současná americká administrativa soustavně prezentuje Írán jako bezpečnostní riziko a ohrožení pro celý svět, což při souběžné masivní podpoře Saúdské Arábii vyznívá přinejmenším licoměrně. USA prostě vsadily na jiného koně v regionu. Spojené euroamerické nádoby obchodních a politických vztahů pak vedou k tomu, že se krajně nedůvěřivá politika vůči Íránu přelévá i do evropského prostoru. Ekonomické sankce sice byly staženy, nicméně obchodovat s Íránem je velmi složité. Do Íránu nelze posílat bezhotovostní platbu a obráceně to samozřejmě také nejde. Každá obchodní transakce je Západem nahlížena jako potenciálně napomáhající terorismu, a proto i znesnadňována a zpomalována nejrůznějšími ochrannými mechanismy.
Klid na povrchu
Na první pohled není prohlubující se krize znát. Restaurace se plní zákazníky, i když ceny masa i rýže stále rostou. Na silnicích jezdí poměrně dobrá auta, v obchodech se prodává prakticky stejné zboží jako u nás, snad jen světové značky jsou zastoupeny méně. Po pár rozhovorech s Íránci z nejrůznějších sociálních vrstev, kromě těch nejbohatších, je ale jasné, že k dosažení toho všeho je třeba stále většího úsilí. Není nic neobvyklého, když si s taxikářem popovídáte o historii, literatuře nebo třeba vodovodním systému pod městem, které právě křižujete, protože řidič současně učí na střední škole nebo je nezaměstnaný inženýr přivydělávající si v rodinné firmě nebo všechno dohromady. Dvojí i trojí zaměstnání není nic výjimečného a je až překvapivé, jak umně to íránští muži zvládají. Běžně pracují i ženy, aby napomohly rodinnému rozpočtu nebo prostě proto, že se chtějí realizovat ve své profesi.
Írán je země s velmi mladou populací a poměrně vysokým počtem absolventů univerzit - dívek je na univerzitách dokonce více než chlapců. Nezaměstnanost je ale mezi kvalifikovanými Íránci značná, a i proto míří řada z nich do zahraničí.
Když jsme na univerzitách v Isfahánu a Ahvázu představovali možnosti studentských a lektorských výměn, upozorňovali jsme děkany rovnou na to, že české technické univerzity íránské studenty nepřijímají. Představují totiž bezpečnostní riziko; mohli by se dostat do univerzitních laboratoří a vynášet citlivé informace. Dceru mého íránského známého kvůli tomu nepřijali v Čechách na obor pojišťovací management. Absurdní bylo, že její otec pracoval pro perskou sekci rádia Svobodná Evropa, tedy něco podobného, jako kdyby u nás za komunistů pracoval pro Svobodnou Evropu v Mnichově.
Když revoluce zestárne. Írán se blíží bodu zlomu
Íránisté z pražské Univerzity Karlovy bezpečnostní riziko pro Írán zatím nepředstavují, a tak nás profesoři v Isfahánu a Ahvázu protáhli všemi dostupnými laboratořemi i rozsáhlým univerzitním kampusem s moderně vybavenými pracovišti a luxusní čtvrtí pro pracovníky a lektory univerzit (nájmy hradí univerzity).
Vysvětlovali jsme, že se kromě podpory íránistiky na FFUK snažíme založit v Íránu i studia bohemistiky. Do perštiny byla přeložena řada českých autorů, Kafka, Havel, Klíma, Hašek, Hrabal, Čapek; Kundera je v perštině dokonce kompletní, což tuším není ani v češtině.
Věděli jste to? ptáme se íránských profesorů. V Isfahánu na to okamžitě zareagoval vedoucí katedry medicíny, forenzní patolog se zájmem o literaturu. Na úvod odrecitoval perského básníka Háfeze ze 14. století a pak vyjmenoval všechny Kunderovy knihy v perštině i francouzštině, včetně jeho poslední práce, kterou jsme ani neznali.
Jeho kolega nám kladl mnohem pragmatičtější dotazy kolem víz pro lektory a studenty. Až později jsme se dozvěděli, že je současně šéfem jakési univerzitní lustrační buňky. Protože jsme vyjádřili přání podívat se do arménské čtvrti v Isfahánu, konkrétně do kostela Vank, po oficiálních jednáních nás tam zavezl svým autem a vydržel s námi dvouhodinovou návštěvu tamějšího muzea s fascinujícími rukopisy v perštině i arménštině.
Zaskočila sem za ním i jeho žena, která se představila jako vedoucí centra volnočasových a poradenských aktivit isfahánských žen. Vzhledem k pečlivému zahalení vlasů a černému čádoru, který jí vítr neustále nadouval a sfoukával z ramen, jsem předpokládala, že ony ženské aktivity budou zaměřené toliko na řádnou islámskou výchovu.
Opět jsem se přesvědčila, jak může být v Íránu vše jinak, než se na první pohled zdá. O čem jsou vaše přednášky? zeptala jsem se ze zdvořilosti. Žena si přidržela čádor a vyjmenovala kromě kroužků o vaření, šití a udržování rodinného krbu 1 přednášky o literatuře, umění, filmu, ale hlavně právní pomoci ženám při rozvodu, jak získat dítě do své péče, nebo třeba sexuální poradnu. Říkala, že to nemají jednoduché, ale že se jim daří expandovat a otevírat další pobočky. Vše pro ženy zdarma. A zde, podle mého jistě velmi povrchního názoru, vzniká zárodek nové občanské společnosti a změna v Íránu.
Írán vypadá zdánlivě stejně jako před pár lety. Všude je ale cítit očekávání prodchnuté nejistotou. Nenaplněné naděje lidí, kteří čekali změnu, a teď se bojí, že ta změna přichází, ale odjinud a k horšímu. Únava obyvatel, v nichž plamenné projevy vyvolávají spíš než nadšení už jen ironické poznámky.
Írán pocítí nejsilnější sankce v dějinách, vzkazuje Teheránu Pompeo
Íránci jsou sice den ode dne zdeptanější a mnozí uvažují o emigraci, zároveň ale jedním dechem dodávají, jak moc svou zemi milují. Jsou velcí vlastenci; hrdí na svoji kulturu, tradice, historii, literaturu.
Současně jsou frustrovaní, když den za dnem sledují, jak Západ měří dvojím metrem a íránští politici ten metr pak ještě překrucují na vlastní podivné míry.
Slovo válka jsem v Íránu zaslechla poprvé až po zprávě o vypovězení jaderných dohod. Přišlo mi v prostředí dosud poklidného Íránu zcela nepatřičné, hodící se možná do sousedního Iráku nebo Afghánistánu. Chodá nakone, Bůh to snad nedopustí, řekla jsem persky. A pro jistotu i arabsky, inšalláh, dá-li Bůh. Ale tak si říkám, že velká zodpovědnost leží i na nás, Evropanech. Naděje Íránců se nyní upínají k nám: Zda budeme, či nebudeme následovat Ameriku.
Autorka je íránistkou a spolupracovnicí redakce
