Díky festivalu Proms přilákáme posluchače, kteří by se na naší abonentní řadě nikdy neobjevili, říká ředitel ČNSO
Český národní symfonický orchestr hraje už nějakých dvacet let. Jeho majitel, šéf a trumpetista Jan Hasenöhrl o pražské scéně ví hodně a hodně ji ovlivňuje. Jeho těleso je největším a vlastně jediným soukromým symfonickým orchestrem, který žije bez napojení na státní rozpočet. Přitom dokáže plnit sály na abonentním cyklu, hrát se světovými hvězdami a organizovat letní mezinárodní hudební festival Proms, jehož devátý ročník začíná v polovině června.
* Jak se z malého orchestru hrajícího víceméně nárazově stane velké těleso s rozsáhlým programem?
Před dvanácti lety dostal náš orchestr nabídku hrát s Andreou Bocellim a to mu zvedlo výrazně reputaci. Před pěti šesti lety jsme pak začali fungovat tak, jak fungujeme nyní, a přináší to výsledky. Živit se symfonickou hudbou je obtížné. Lidé se mnohem více starají o to, zda mají za co jíst a bydlet, než o chození do divadla či do kina. To je známá věc. Tyto trendy jsou v Německu, Francii i USA. Mimochodem když Američané přijedou k nám na Proms, tak jsou potěšení a možná i trochu překvapení tím, jakou úroveň mají účinkující i publikum. A to nás samozřejmě těší.
* Jak se za bezmála dvě dekády Český národní symfonický orchestr (ČNSO) změnil?
V roce 1993 jsme začali sezonou, která měla tři koncerty. Dnes se včetně festivalu Proms dostáváme na nějakých našich vlastních dvacet koncertů v Praze. Kromě toho jsme zváni k hostování s operními i dalšími hvězdami, které přijedou do Česka. K tomu hostujeme v Evropě, kde máme dalších třeba třicet až čtyřicet koncertů za rok.
* To asi slušně vyděláváte…
Příjmy jsou sice slušné, ale na to, abychom z nich udrželi v zaměstnaneckém poměru jako ve fabrice devadesát muzikantů, to prostě nestačí. Náš dnešní rozpočet je určitě desetinásobný, a možná i větší oproti tomu, když jsme začínali. Pohybuje se kolem sto milionů korun ročně. A když přijde pozitivní odezva, jako třeba nedávno v Süddeutsche Zeitung či z Madridu, tak to člověka potěší, ale pořád máte několik desítek krků, které čekají na další kšeft. A to neskončí. Takový je život muzikanta.
* Vaši hudebníci mají většinou úvazek ve státem dotovaných orchestrech?
Ano. Dnes jsme se vlastně vrátili k tezi, kterou jsme prosazovali s panem Košlerem někdy před osmnácti lety. A po schůzkách s řediteli dalších orchestrů s výjimkou České filharmonie víme, že můžeme fungovat tímto způsobem. Jako když máte českou ligu, která vygeneruje jeden reprezentační tým. Tahle filozofie je nepochybně základem orchestru a snažíme se ji naplňovat.
* Jak jsou s tím šéfové oněch těles smířeni?
Dříve se s tím dnes již bývalí ředitelé smiřovali těžko, protože nás brali jako konkurenci. Ale objektivně vzato, my přece nemůžeme konkurovat orchestrům s násobnými rozpočty. Fungujeme podle vlastních možností a podle nich organizujeme i naše koncerty. Například si vše stěhujeme sami, místo abychom používali drahou firmu čtyřikrát za týden. Fungujeme výrazně levněji než soubory se státními dotacemi a přitom máme plné sály. Oni si původně mysleli, že díky jejich „tvářím“ získáváme na popularitě. Já jsem hráč, jeden z kapely, a tak si myslím, že když jdou lidé na koncert symfonického orchestru, nejde o to, jestli tam hraje ten nebo onen. Publikum má v paměti nějaké hudební těleso a tím je to vyřízeno. Myslím ale, že tyto představy šéfů státních orchestrů jsou už pryč a nacházíme společnou řeč. Nakonec všichni vědí, že muzikanti si prostě potřebují vydělat na živobytí a k tomu jim pevný úvazek nestačí.
* Myslíte, že je rozumné, aby byl hudebník někde zaměstnaný na pevný úvazek za mizerný plat ze státní dotace a vydělával si na kšeftech? Nebylo by lepší, aby byl pořád na „volné noze“?
Plat člena orchestru se pohybuje do dvaceti tisíc hrubého. Když to srovnáte s tím, co obdobný hudebník dostane v Mnichově, Vídni či Paříži, je to zlomek. Tam se z toho dá vyžít, zde to nejde. Když jste měl ráno zkoušku, tak máte čárku v práci, ale někde musíte ještě dvanáct či patnáct stovek vydělat. V Americe je to ale obdobné. Měl jsem možnost poznat Chicago Symphony a to je opravdu jeden z deseti nejlepších orchestrů na světě. I přes plat nesrovnatelný s pražským muzikantem po zkoušce jdou učit, večer hrají v klubu a vydělávají peníze, protože ani jim ten stálý plat nestačí. Státní orchestry jsou prostě trochu rozmazlené. Pořizují se nahrávky proto, aby byla práce za státní peníze, ačkoli stejné skladby jsou již mnohokrát nahrané. A dobře. Připadá mi to nesmyslné. Nebo třeba v případě České filharmonie nacvičí jeden program a udělají s ním dva koncerty se šedesátiprocentní návštěvou. Nyní dostali přidáno, tak dělají tři koncerty, kvůli čemuž se dvoudenní návštěvnost rozdělí do tří dnů. Praha prostě nevygeneruje více posluchačů vážné hudby, kteří půjdou na stejný program. To je nemožné.
* Jaký je poměr příjmů ze vstupného a ze sponzorských příspěvků, nebo v případě státních orchestrů z dotace?
Pokud vezmu naši abonentní řadu, tak nás jeden koncert přijde na 550 až 600 tisíc korun včetně honorářů, nájemného a marketingu. Na vstupném při plném domě vyděláte zhruba polovinu. Pět procent dostáváme od magistrátu.
* A je zde vůbec nějaký dobrý koncertní dům?
Není. Snažili jsme se ho protlačit už mnohokrát. Když se stavělo obchodní centrum Arkády na Pankráci, tak tam měla být krásná symfonická hala s kapacitou od šesti set do sedmnácti set lidí. Nádherný projekt, ke kterému jsme byli přizváni jako konzultanti. Pak se to ale rozsekalo na obchody, protože návratnost vycházela příliš dlouhá. Příležitost je pryč. Obecní dům, kde hrajeme, je krásný, ale není to koncertní sál. Je to univerzální prostor. V Rudolfinu je krásná akustika, jenže ani to nebylo stavěno jako koncertní sál.
* A Palác kultury?
Ten se nepovedl, což je škoda. Prostor je to nádherný, ale není akusticky zvládnutý. Kdyby se dnes palác vykuchal a udělal se v něm koncertní sál, je to nejlevnější a nejlepší řešení. Problémem by bylo pouze naučit tam chodit lidi, což by nějakou sezonu trvalo.
* Co je důvodem rozdílné návštěvnosti koncertů jednotlivých symfonických orchestrů? Je to dramaturgie, marketing nebo odlišná úroveň?
Od každého trochu. Hodně bych vyzdvihl dramaturgii, marketing má svou roli, ale i zvuk. Když někdo hraje opravdu s nasazením, tak to poznáte. Stejně jako když se hráči uvnitř hokejového týmu hádají, když bojují smyčce s dechy, že má jeden víc, tak to slyšíte.
* A přitom jde o dvacet tisíc hrubého?
Co dvacet! Třeba o jediný tisíc a posluchač to pozná. Vztahy v orchestru jsou velmi podstatné pro jeho zvuk a důležitá je osobnost dirigenta. Když je špičkový, dokáže z vás vytáhnout to nejlepší.
* Vy nemáte problémy se vztahy?
Mám to snazší v tom, že jsem člen orchestru a sedím tam s nimi. O přestávce se tak dá ledacos vyřešit u kafe. Je to jiné, než když je šéf v kanceláři.
*
Problémem pro uživení orchestru je asi také sezonnost koncertů…
To jistě, ale nám se podařilo dosáhnout celoročního provozu. Když není sezona a neběží abonentní cyklus, hrajeme v zahraničí a pořádáme festival Proms. Kromě toho máme nahrávací studio, které také dává hudebníkům šanci si vydělat.
* Provoz studia vám generuje významnější příjmy?
Studio nám přináší slušné peníze, které tvoří základ našeho rozpočtu. Ovšem za nájem platíme nějakého čtvrt milionu měsíčně, což není málo. Je to prostor třicet krát čtyřicet metrů, jsou tam kanceláře, sklad. Když se netočí, tak tam může orchestr zkoušet, díky čemuž neplatíme na zkoušky sál. To je mimochodem také věc, do níž se jiným orchestrům nechce. Tedy že se program nazkouší někde ve zkušebně a teprve potom se jde do koncertního sálu. Ve světě je to přitom běžná praxe. Koncertní sály mají svůj program a samy pořádají sezonu. Zvou umělce a sledují návštěvnost a podle toho přizpůsobují program. Sály nepatří automaticky jednomu tělesu jako u nás třeba Rudolfinum.
* Festival je také zaměřený komerčněji.
Na Proms jde o křížení žánrů, takzvaný crossover, kdy do koncertního sálu dostaneme posluchače, kteří by se na naší abonentní řadě nikdy neobjevili. Na festivalu je však i opera a klasika, lidé mají možnost přičichnout k něčemu, k čemu se dosud třeba nedostali. Díky tomu je můžeme nalákat také na naše abonentní koncerty.
* Nemáte sice vlastní sál, ale je vás v Praze vidět. Čemu za to vděčíte?
Máme dobrý kreativní tým, který přichází s originálními nápady. A často mě štve, že nám je jiní zcela bez skrupulí kradou. Uděláme třeba abonentní brožuru a půl roku nato vyjde brožura někoho jiného, která je totožná. Loni jsme uspořádali zahajovací koncert Proms na Václavském náměstí. Byl to nápad primátora Bohuslava Svobody, který měl dostat festival do ulic Prahy, a na Václaváku se sešlo devět tisíc lidí. Letos pan ředitel České filharmonie pořádá koncert Bobbyho McFerrina open air spolu s panem Brabcem ze Strun podzimu. Férově jsme se dohodli, že máme 21. června zahajovací koncert Proms, takže to udělají před ním, nebo po něm. A před dvěma měsíci jsme se dozvěděli, že McFerrin vystoupí v den zahájení našeho festivalu. Koncert pod širým nebem, protože my jsme s ním měli před rokem úspěch. Také jsme byli první, kdo přišel se symfonickým orchestrem do Rudolfina a zahrál tam jazzový Summertime. Všichni z toho byli na větvi. Jenže potom začaly jezdit jazzové kapely na Proms a dnes přicházejí Struny podzimu a Pražské jaro s tím, že mají úžasný nápad dělat crossover a hrát jazz.
* Co chystáte na příští sezonu?
Nějaké překvapení připravujeme. Náš šéfdirigent Libor Pešek je úžasná osobnost po muzikantské i lidské stránce, ale moc se mu nechce dělat crossover a jazz. Spolupracoval proto s námi občas Kryštof Marek. Před časem jsme se ale seznámili s Vincem Mendozou, který je v tomto oboru dnes asi světovou jedničkou. Dělá od Stinga po Barbaru Streisandovou, pracoval jako šéf Metropol orchestru v Amsterodamu, což je špičkové těleso zaměřené na crossoverovou hudbu. Byl z naší kapely nadšený na loňském prosincovém trumpetovém summitu. Slovo dalo slovo a s Liborem jsme pomalu dospěli k názoru, že by ČNSO mohl mít dvě tváře. Klasiku s rukopisem výjimečného Libora Peška, crossoverovou hudbu a jazz by představoval Vince Mendoza. Příští rok s námi zahraje dva koncerty, a když s námi bude hrát taková osobnost světového formátu, posune to orchestr zase o kus dál. l
Plat člena orchestru se pohybuje do dvaceti tisíc hrubého. Když to srovnáte s tím, co obdobný hudebník dostane v Mnichově, Vídni či Paříži, je to zlomek.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
