Menu Zavřít

MY Z KONCE SVĚTA

24. 7. 2001
Autor: Euro.cz

Charita chtěla pronajmout i kříž s Ježíšem Kristem

Stejně jako většina lidí z Ludmírova na Prostějovsku je Josef Dolanský bez práce. „Nechápu, o čem tady chcete psát. Vždyť to nemá žádný smysl, říká muž v teplákách a v zimní bundě stojící před místní knihovnou. Na bedrech energické starostky Jitky Málkové leží potíže, které by slabší povahy zaručeně dovedly až do psychiatrické ordinace. Před dvěma lety začala řídit vesnici, která nemá ani kanalizaci, ani přívod plynu. Prakticky jediným zaměstnavatelem v obci je zemědělské družstvo, kde si lidé přijdou měsíčně zhruba na pět tisíc korun hrubého. I to však na poslední tři měsíce minulého roku propustilo své pracovníky a vzalo je zpět až letos v lednu. Informace z úřadu práce uvádějí, že má obec jedenáctiprocentní nezaměstnanost. V praxi ale z dvou set sedmdesáti šesti ekonomicky aktivních obyvatel jich pracuje jen sto jedenáct. Zbytek je buď na mateřské dovolené, nebo pobírá invalidní důchod. Bez šance. Nejbližší město je sedm kilometrů vzdálená Konice, která však na tom není o nic lépe. Pracují zde například čtyři Ludmírované ve firmě Kožetvorba, ale už tři měsíce nedostali mzdu. O finanční situaci konické společnosti nemá nikdo z místních obyvatel žádné iluze. „Šéf společnosti, která má dluhy v řádech desítek milionů korun se zastřelil, ale lidé chodí do práce dál. Nedostávají už ani nemocenskou, ale co mají dělat? Doufají, že jednoho dne třeba dostanou výplatu, komentuje ludmírovská starostka Málková. Podle ní občané hanácké vísky nenajdou práci ani v Litovli, kde dříve fungovala Tesla. Tři desítky kilometrů do Prostějova jsou pak nepřekonatelnou překážkou pro možné zaměstnání. Autobusy tam totiž jezdí jen ráno a večer. „Do Prostějova se dostanu nejdříve v osm hodin ráno, což je většinou pozdě, říká Dolanský. Obyvatelé Ludmírova připomínají, že i kdyby se jim podařilo sehnat práci v Prostějově a vypořádat se s jízdním řádem, těžko by si mohli dovolit ze své mzdy zaplatit měsíčně patnáct set korun za jízdné. Aby toho nebylo málo, stát prohlásil tuto oblast za chráněnou, čímž obyvatelům ještě více zkomplikoval již tak drsné ekonomické podmínky. Například splašky se v chráněné oblasti nesmějí vypouštět do potoků. Voda zde totiž proniká do jeskyní, v nichž se jímá a prosakuje až do zdrojů pitné vody, zásobujících Olomouc. „Teoreticky by každá rodina měla jednou měsíčně vyvézt svoji žumpu do čističky, která je ve dvacet kilometrů vzdálené Litovli. Ze svých pěti tisíc korun měsíčně by za ni měli zaplatit tisíc korun, naznačuje Málková, jak ve skutečnosti Ludmírovští nakládají s odpady. Časopisy na pořadník. Paradoxem je fakt, že šest stovek obyvatel Ludmírova nebydlí v zapadlém koutě. Od hlavního tahu dálnice D1 je dělí pouhých třicet kilometrů. Přesto jejich životně důležité problémy mnohdy vyvolají na tváři obyvatel velkých měst němý úžas. Mrtvý displej mobilního telefonu připomíná, že v Ludmírově je nutno spoléhat na tradiční způsoby komunikace. Ale jak, když ve vesnici není trafika s denním tiskem a televizní programy fungují podle náhodného klíče. „Klidně napište, že neplatím televizní poplatky, říká starostka Jitka Málková. Není se co divit. Jeden den naskočí na její obrazovce ČT 1, jindy zase Nova. Její přítelkyně na opačné straně vesnice je na tom stejně, jen s tím rozdílem, že stanice se objevují a mizí v opačném pořadí. Lidová knihovna je pro místní obyvatele v podstatě jediným informačním kanálem. Obec totiž zaplatila předplatné na dva časopisy - Praktickou ženu a časopis pro děti Bravo. Na Květy už tento rok nestačily peníze. V úterý a v sobotu si tudíž Ludmírované mohou vypůjčit oblíbené čtení, byť musí občas oželet aktuálnost. To v případě, že si musí počkat až výtisk vrátí někdo jiný. Mladá poštovní doručovatelka potvrzuje, že ani ona do vesnice nenosí noviny. O časopisech v knihovně se domnívá, že jsou stejně „jen ztrátou času a vyděšená z dotěrných otázek odmítá sdělit své jméno. Dalším pevným bodem vesnice je obchod se smíšeným zbožím. Přestože zavírá již v poledne, je to pro mnohé ludmírovské nezaměstnané dost dlouho na to, aby si koupili svůj „lahváč a vypili si ho na lavičce před obchodem. Místní hostinec totiž funguje jen od středy, a to většinou od 17 do 21 hodin. Devět korun za litovelskou desítku je stejně pro většinu obyvatel docela dost peněz. Izolace trvá i o víkendu. V sobotu autobus nejede vůbec a v neděli jen odpoledne do nemocnice na návštěvu a zpět. Vše samozřejmě pramení z nedostatku peněz. Obec za období, kdy zde vládl předešlý starosta Jaromír Mráček, stále ještě splácí třímilionový úvěr za pár kilometrů silnice. Současná starostka Málková ji označuje za nesmyslnou investici. Kdyby se jí nepodařilo výhodně prodat obecní akcie plynáren, asi by zde úvěr spláceli ještě mnoho let. Mráček totiž kvůli stavbě silnice dostal obec přes patnáct procent úvěrového zatížení. Jinými slovy to znamená, že Ludmírovští nemohou očekávat žádné dotace až do doby, kdy se zcela zbaví dluhů. Netřeba zdůrazňovat, že prodejem akcií starostka sice zachránila obec před mnohaletým chátráním, na druhé straně se ale vydala do rukou plynárenských společností, jejichž činnost nebude teď už moci ovlivňovat. To je ale zatím hudba budoucnosti, protože plynové přípojky ve vesnici možná vůbec nikdy nebudou. „Nikdo zřejmě nedokáže pochopit, že já si nemohu zažádat o dotaci, protože nemám ten zbytek. Žádná dotace není stoprocentní a já nemám plné šuplíky projektů za statisíce korun. Takže takové dotace jsou k ničemu, protože jsou jen pro bohaté obce, stěžuje si Málková. Pilařská odyssea. Pomineme-li místní rodinu, která prodává uhlí na otop, je jediným podnikatelem charismatický majitel pilařské dílny Jan Výmola. I příběh bývalého odborníka na odstřely objektů je poznamenán absurditou ludmírovských poměrů. „Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím, popisuje svoji ságu. Před deseti lety „oživil ve stodole po dědovi katr na dřevo z roku 1936. Postupně rozšiřoval výrobu a postavil další katr v areálu bývalých sovětských kasáren. V té době zaměstnával dvaadvacet pracovníků na dvě směny. Atypické trámy vyvážel i do států jižní a západní Evropy. Dvě okolnosti přiměly Výmolu k tomu, aby se vrátil do stodoly a pokračoval se dvěma zaměstnanci. První byl vleklý spor s neplatičem, který podnikatele finančně vyčerpal, dalším pak konflikt s bývalým starostou Mráčkem. Ten před čtyřmi lety donutil Výmolu opustit obecní pronajaté prostory v bývalých kasárnách. Výmola se vrátil do své stodoly a pokračoval v řezání, které živilo jeho pětičlennou rodinu. V lednu 1997 si na něj Mráček vzpomněl ještě jednou. Požadoval po majiteli pily stavební povolení, které má od roku 1983, a nelíbilo se mu, jak nakládá s odpadní vodou. Po půl roce dopisování pochopil, že pila je poháněna elektrickým motorem, nikoliv vodou. Dnes si dva zaměstnanci soukromé pily vydělají deset tisíc korun čistého. „Když se ve vesnici vylíhne takový starosta jako Mráček, neuděláte vůbec nic, vzpomíná Výmola. Profitující charita. Mezi ludmírovskými „chalupami upoutá pozornost rekonstruovaná budova domova důchodců, připomínající spíše horský penzion v Bavorsku. Zde idylické přirovnání končí. Domov obec pronajímala Charitě Konice za symbolický poplatek jedné koruny ročně. Provoz byl částečně hrazen ze státních dotací, zbylé peníze si připláceli sami důchodci. Každého to měsíčně přišlo zhruba na čtyři tisíce korun. V srpnu loňského roku však obecní úřad obdržel ministerský dopis, v němž stojí, že obec přijde o státní dotace (padesát tisíc korun na jedno lůžko), pokud bude spolupracovat s nestátními organizacemi. Ludmírov, aby zachránil penzisty, se rozhodl Charitě vypovědět smlouvu. „Pak ale lidé z Charity začali z domova odvážet věci. Zejména pak ty nové, které měly nějakou hodnotu. Zbytek inventáře nám pronajali na půl roku prozatím bezplatně, vypráví Málková. Obec má tak od Charity pronajaté předměty od peroutky na potírání buchet až po suchý záchod. To vše za peníze od státu a důchodců. Vrcholem absurdity byla nabídka Charity, jež obci byla ochotna pronajmout kříž s Ježíšem Kristem či svaté obrázky. „To už bylo i na mě moc. Pověsila jsem na stěnu místo nich Němcovou a Žižku, říká Málková.

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).