Vminulém desetiletí sice trh práce v České republice zvolna získával rysy obvyklé pro tržní ekonomiky, ale až do roku 1999 se od vyspělých zemí lišil tím nejpodstatnějším – výší míry nezaměstnanosti. Po roce 1989 byla většina ročních prognóz vývoje nezaměstnanosti nadhodnocena a naopak střednědobé prognózy z let 1992 až 1996 byly zpravidla podhodnoceny. Prognózování tohoto důležitého makroekonomického ukazatele je přitom z řady důvodů velmi důležité, neboť výdaje na politiku zaměstnanosti a další fakultativní sociální dávky spojené s nezaměstnaností tvoří nezanedbatelnou část státního rozpočtu. Uplynulých deset let je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby bylo možné jednak analyzovat faktory vedoucí k nepřesným prognózám, jednak připomenout některé mylné závěry o českém trhu práce.
Velké oči.
Nově se tvořící tržní prostředí a vznikající trh práce samy o sobě znesnadňovaly predikovatelnost vývoje míry nezaměstnanosti. Průběh a razance transformačních změn byly těžko odhadnutelné, předem nebylo možné kvantifikovat ani dopady jednotlivých forem privatizace. Počátkem devadesátých let se předpokládalo, že vznik konkurenčního prostředí spolu se změnou vlastnických forem povedou ke zvýšení tlaku na realizaci strukturálních změn, které budou spojeny s likvidací přezaměstnanosti. Rovněž vliv vnějšího okolí na naši ekonomiku byl ve střednědobém časovém horizontu velkou neznámou. To vše byly příčiny vysokých odhadů míry nezaměstnanosti. Očekávalo se, že se český trh práce rychle přizpůsobí trhům vyspělých tržních ekonomik nejen svými základními rysy, ale především výší míry nezaměstnanosti.
Zejména kuponová privatizace nepřinesla adresné vlastnické vztahy a z nich vyplývající odpovědnost vlastníků či vedení firem. Tlak na restrukturalizaci podnikové sféry nebyl dostatečný, prvotním cílem řady managementů nebyla prosperita firem a tuto situaci navíc usnadňoval poměrně snadný přístup podnikové sféry k úvěrům. Masivní propouštění proto nenastalo, počáteční pokles produkce byl daleko rychlejší než pokles zaměstnanosti. Přesto se většina odborníků domnívala, že strukturální změny probíhají, neboť na trhu práce došlo v letech 1990 až 1994 k výrazným přesunům. Tyto úvahy ovlivnily nejen hodnocení trhu práce, ale i celé ekonomiky.
Mýtus strukturálních změn.
Ačkoliv s výjimkou let 1993 až 1996 bylo uplynulých deset let ve znamení poklesu zaměstnanosti, výrazná disproporce dynamiky tohoto procesu s poklesem výroby a snižující se produktivitou práce poukazovaly na přetrvávající přezaměstnanost a pomalé strukturální změny v mikrosféře. Tento fakt ale nebyl pokládán za přesvědčivý. Protiargumentem byly zejména masivní přesuny v oblasti zaměstnanosti, které se mezi jednotlivými sektory a odvětvími uskutečnily především v období 1990 až 1994 a mezi nimiž vynikala zejména nasávací schopnost terciéru. S obnovením ekonomického růstu v roce 1994 vzrostla poptávka po pracovní síle, což dočasně odložilo potřebu restrukturalizace podnikové sféry. Ta se stala opět aktuální až v souvislosti s celkovým zhoršením makroekonomické situace v roce 1997.
Existují studie vyvracející pomocí důkladné statistické analýzy toků na trhu práce tezi o uskutečnění masivních strukturálních změn v počátečních letech transformace. Docházejí k závěru, že částečné strukturální změny opravdu nastaly, ale byly daleko méně rozsáhlé, než se předpokládalo. Zůstává přitom otázkou, zda samotné toky na trhu práce mohou sloužit jako měřítko strukturálních změn. Ty by totiž neměly být chápány – a to ani v tranzitivní ekonomice – jako pouhá likvidace přezaměstnanosti, ale jako ucelený proces, v jehož průběhu se struktura hospodářství mění nejen v důsledku změn v zaměstnanosti, ale i v souvislosti se zaváděním nových výrob a technologií i změnou organizace práce.
Právě chybné úvahy o uskutečňování strukturálních změn byly důvodem podhodnocení míry nezaměstnanosti ve střednědobých prognózách. Pokud jde o opačný problém – nadhodnocování míry nezaměstnanosti v ročních prognózách – který se nevyhnul ani letošnímu roku, je obtížné přesně svázat parametry zaměstnanosti s ekonomickým vývojem a změnami celkové absorpční schopnosti ekonomiky. Letos zvyšování nezaměstnanosti mimoto brzdí mimořádný růst přímých zahraničních investic. Svůj vliv však má i přeceňování, respektive nedoceňování řady dalších faktorů. Podle našeho názoru jde především o podcenění vlivu demografického vývoje a přecenění vlivu zaměstnanosti v průmyslu na vývoj nezaměstnanosti.
Průmysl versus terciér.
Dosavadní vývoj ukazuje, že pokles zaměstnanosti v průmyslu v minulých letech neovlivňoval míru nezaměstnanosti v takové míře, jak by se dalo očekávat. Dokumentují to data výběrových šetření statistického úřadu, která jsou k dispozici od roku 1993 a jako jediný zdroj poskytují u zaměstnanosti v průmyslu konzistentní údaje. V této souvislosti vyznívá problematicky často opakované vysvětlování letošního vývoje míry nezaměstnanosti zejména zvýšením intenzity restrukturalizačního procesu v průmyslu a rostoucím tlakem na zvyšování produktivity práce.
Česká republika si z minulosti přinesla přívlastek průmyslová a tento fakt se často promítá do úvah o celkovém makroekonomickém vývoji a jeho jednotlivých segmentů. Váha průmyslu v české ekonomice ale postupně klesá a zřetelně to ukazuje snižování jeho podílu na hrubém domácím produktu – loni představoval čtyřiatřicet procent. Ještě výraznější pokles nastal u podílu zaměstnanosti v průmyslu na celkové zaměstnanosti, který je v současné době zhruba třicetiprocentní.
Ostatně v řadě průmyslových podniků probíhal restrukturalizační proces i v počátečním období transformace a míra nezaměstnanosti přesto zůstávala velmi nízká. Hlavním důvodem byl rychlý rozvoj soukromého sektoru a především zmíněná vysoká absorpční schopnost terciární sféry, v níž se podíl zaměstnaných během deseti let zvýšil o více než dvanáct procentních bodů, což nemá v poválečné Evropě obdoby. Z minulého vývoje je patrné, že míra nezaměstnanosti více souvisí s vývojem zaměstnanosti v terciární sféře než v průmyslu. Přesuny mezi jednotlivými sektory a odvětvími ale s nástupem recese zpomalily a „nasávací houba v podobě terciéru přestala fungovat.
Čím mladší, tím slabší.
Důležitou příčinou toho, že míra nezaměstnanosti bude na konci letošního roku výrazně nižší než původně prognózovaných dvanáct procent, je podcenění vlivu demografického vývoje. Vstup silných populačních ročníků na trh práce bude končit. Nejsilnějším populačním ročníkem je rok 1974 a všechny mladší jsou méně početné. Přitom platí, že čím jsou ročníky mladší, tím jsou slabší. Tyto populační ročníky navíc procházejí věkem potenciálního rodičovství. Je proto pravděpodobné, že alespoň částečně vzroste porodnost a s ní i počet žen na mateřské dovolené.
Demografický vývoj bude v delším časovém horizontu hlavním determinujícím faktorem poptávky na trhu práce, zatímco nabídková strana bude závislá zejména na vývoji ekonomiky. Česká republika prochází procesem prudkého poklesu porodnosti. Již v roce 1994 se v Česku narodilo nejméně dětí (106 579) od roku 1785, kdy začalo statistické sledování porodnosti v českých zemích. Počet živě narozených nadále klesal a loni činil 89 471. Pokles porodnosti je základním rysem demografického vývoje v Evropě a Česká republika společně s ostatními tranzitivními ekonomikami se tomuto vývoji rychle přizpůsobila. Rovněž věková struktura rodiček se postupně přibližuje západoevropským zemím. Klesá především porodnost v nejmladších věkových skupinách, zatímco u starších se zvýšila jen mírně. Výpočty pro demografickou standardizaci ukazují, že pokud by realizovaná plodnost v roce 1998 byla stejná jako v roce 1980, muselo by se narodit téměř dvakrát více dětí, než se skutečně narodilo. V průběhu devadesátých let se zároveň zvýšil průměrný věk. Souběžný pokles počtu narozených a pokles počtu zemřelých osob středního a vyššího věku vede ke stárnutí populace, což v delším časovém horizontu výrazným způsobem ovlivní počty ekonomicky aktivních obyvatel.
Diferenciace klesá.
Dalším z problematických pohledů na trh práce je teze o růstu regionální diferenciace míry nezaměstnanosti. Ta v lednu 2000 překročila v okrese Most „magickou dvacetiprocentní hranici, zatímco nejnižší míra nezaměstnanosti se pohybuje pod hranicí tří procent. Tento rozdíl často vede na první pohled k závěru, že regionální diferenciace roste. Přesnější a důkladnější – statistický – pohled ale dochází k opačným výsledkům. Určitou vypovídací schopnost má jednoduché porovnání míry nezaměstnanosti v nejpostiženějších okresech s okresy nejméně zasaženými. V roce 1995 byla maximální dosažená úroveň míry nezaměstnanosti pětadvacetkrát vyšší než míra minimální, v průběhu jednotlivých let tento podíl postupně klesal a v roce 1999 činil 7,9.
Ještě vyšší vypovídací schopnost o regionální diferenciaci má podíl směrodatné odchylky okresních měr nezaměstnanosti na míře průměrné. Tento ukazatel rovněž v průběhu posledních čtyř let klesal. V závěru roku 1999 činil 0,40, zatímco v prosinci 1995 to bylo 0,56. Vyplývá to z toho, že míra nezaměstnanosti rostla v okresech, v nichž byla nižší, rychleji než v okresech nejvíce postižených. Zpomalování agregátní poptávky zasáhlo celou ekonomiku a v okresech se strukturálními problémy se neprojevovalo proporcionálním zvýšením nezaměstnanosti, protože právě v regionech nejvíce postižených nezaměstnaností proběhl útlum neperspektivních výrob již v počátečních letech transformace a řada ostatních podniků tam snížila počty pracovníků na nezbytné minimum. Nezaměstnanost se plošně zvyšovala, čímž se regionální rozdíly dál snižovaly. To ale nepopírá fakt, že regionální diferenciace nezaměstnanosti stále patří k důležitým aspektům českého trhu práce a měla jí být věnována náležitá pozornost při zdokonalování regionální politiky.
(článek vznikl v době působení autorky v týmu makroekonomických prognóz Komerční banky)
