Americký podnikatel Adam Neumann je charismatická bytost a vizionář. Letos oslavil čtyřicátiny, ale působí jako muž o deset let mladší. Dokáže strhnout lidi a rád tak činí; označení guru přijímá se samozřejmostí, kterou ostatní zhusta vnímají jako bohapustou aroganci. Působí dojmem, že je nezvratně přesvědčen o své schopnosti změnit lidstvo k lepšímu.
Jeho jmění činí přes čtyři miliardy dolarů. Za manželku má neméně exaltovanou sestřenici herečky Gwyneth Paltrowové. A kromě toho všeho je Neumann také - dnes již bývalým - šéfem firmy, která na přelomu září a října předvedla jeden z největších sešupů v historii podnikání. S Neumannovým charismatem a sebedůvěrou to přímo souvisí.
Řeč je o firmě WeWork, již Neumann založil, coby generální ředitel téměř deset let vedl a již, snad po vzoru Marka Zuckerberga z Facebooku, pomocí nestandardně posílených hlasovacích práv beze zbytku ovládal. Výsledek? Firma vytáhla z investorů na 20 miliard dolarů, což jí přiřklo odhadovanou hodnotu těsně pod 50 miliardami dolarů. Když však chtěla letos na podzim vstupem na burzu získat další peníze, padla příslovečná kosa na kámen - během několika týdnů klesla hodnota firmy kamsi k jedné miliardě a její prestiž k nule.
Pěkné, levné kanceláře
Co se stalo? WeWork jede v realitním byznysu. Kupuje a najímá si prostory v kancelářských budovách a pronajímá je dál lidem a firmám, kteří potřebují, ať už na pár hodin, či měsíců, pracovat mimo vlastní kancelář (mají-li jakou). Pronajímá takto jednotlivé židle u stolu s počítačem i celé místnosti. Prostory jsou dobře vybavené: výkonné počítače jsou připojené na širokopásmový internet, kopírky, skenery a tiskárny. Klimatizace a kuchyňky s lednicemi, vařiči a mikrovlnkami jsou samozřejmostí, stejně jako televizní obrazovky či pohodlný a ergonomicky prima nábytek.
Přečtěte si komentář: Nesdílíme rádi, jsme prostě chudí
Nic z toho pochopitelně není zadarmo. Měsíční „členství“, které si zájemce musí povinně zakoupit, stojí 45 dolarů. Den nájmu jednoho pracovního místa vás vyjde na dalších 50 dolarů a měsíc na 350 dolarů.
Pokud potřebujete jedno určité místo, připlatíte si 270 až 600 dolarů měsíčně, podle toho, jestli místo potřebujete na Manhattanu, nebo uprostřed prérie.
Až sem to není nic převratného. Podobně zaměřené firmy už na trhu existují dlouho, třeba lídr trhu IWG (možná si jej někdo pamatuje jako Regus, jak se jmenoval do loňska). Loni vydělal čistých 40 milionů dolarů při obratu 3,2 miliardy; tušíme tedy, že marže jsou tenoučké, a u etablovaného a značně komoditizovaného byznysu se tomu nedivíme. Cena akcií IWG se pohybuje někde okolo konzervativního jednohoačtvrtnásobku ročních tržeb. Ceny IWG jsou přitom ve srovnání s WeWork téměř dvojnásobné.
A jak tedy vydělává WeWork? Kdyby v Neumannově firmě platily tytéž parametry jako u IWG, měla by při maximální valuaci utržit téměř 40 miliard dolarů a zhruba půl miliardy by měl čítat její čistý zisk. Jenže kam s tím na vizionáře. Loni utržil 1,8 miliardy dolarů a jeho čistá ztráta čítala 1,9 miliardy. Čtete správně, za každý vydělaný dolar zaplatí WeWork dva dolary a kousek. Byznys jako řemen.
| Adamův svět |
|---|
| Kam diverzifikovala WeCompany, mateřská firma WeWork: |
| • WeCompany |
| • WeWork - sdílení kancelářských prostor |
| • WeGrow školka - původně pro zaměstnance firmy, pro outsidery za 42 tisíc dolarů ročně |
| • WeSleep - síť butikových hotelů |
| • WeBank - finanční služby |
| • WeSail - pronájem jachet |
Zdroj: Marketing Week
Co tedy firma umí, že si ji investoři cenili na 48 miliard dolarů, z čehož dvacet miliard zaplatili sami? Jednoduchá odpověď je, že Neumannovou hlavní kvalifikací je právě umění přesvědčit investory o půvabu prodělávání ve velkém. Složitější odpověď je ještě o něco absurdnější.
Technologie a sdílení
WeWork se ocitla v průsečíku dvou módních pojmů, jimiž svět investic do firem budoucnosti žije. Prvním z nich jsou technologie. Zavoláte-li si taxíka tak, že vytočíte číslo a požádáte paní, aby vám poslala vůz do baru v Korunní, jste obyčejný nudný analogový staromilec. Jakmile však přesně totéž uděláte smartphonem, jste na hřebenu technologické vlny, poněvadž váš taxík si neříká taxík, nýbrž Uber či Bolt (ostatní prominou).
Pro vás to má tu výhodu, že nejspíš zaplatíte méně, protože Uber a spol. své jízdy ve jménu získání tržního podílu dotují. Ale především jste cool, protože si namísto vytáčení čísla saháte na displej. Že Uber prodělává, vám může být jedno - tedy do té doby, než investorům dojde trpělivost a přestanou do něho cpát peníze. Vedení firmy na podzim vydalo prohlášení, v němž se uvádí, že brzký přechod k zisku neočekává.
Z druhého úhlu se o týchž byznysech mluví jako o součástech sdílené ekonomiky. To je označení, jež se vžilo v době, kdy převládala představa, že řidiči Uberu se stanou lidé, kteří potřebují jet prázdní z Korunní do Dejvic a po cestě vezmou někoho, kdo tam také potřebuje. Dopadlo to tak, že za Uber jezdí na plný úvazek (formálně ovšem neexistující) nespočetní chudí taxikáři, kteří si neúčtují cenu sami, nýbrž ji přijímají takovou, jakou ji určil Uber a jeho algoritmus. Termín sdílená ekonomika zůstal nejspíš proto, že zní tak pěkně nesobecky. Sharing is caring; sdílím-li, nejsem lhostejný.
Sedm a půl milionu aut na dosah. Sdílení poletí nahoru, předpovídá studie
Tady někde se rýsuje dělicí čára mezi firmami, které v rámci obou módních termínů vedou svůj byznys jako Uber, a těmi, které vydělávají - jako třeba Airbnb, která funguje pouze jako platforma pro nezávislé poskytovatele ubytování. Airbnb neurčuje ceny a nenese odpovědnost za to, když se ubytujete v plesnivé chatrči bez oken namísto slibované vily s výhledem na moře a hory. Zprostředkuje kontakt mezi kupujícím a prodávajícím a bere za to procenta. Loni tak vydělala 93 milionů dolarů při obratu 2,6 miliardy dolarů.
WeWork stojí neochvějně na straně těch, kteří prodělávají. Pikantní je, že červená provozní čísla sama o sobě investorům nemusejí zase tolik vadit (viz Uber). Pokud firmu s nataženou dlaní vnímají jako posla technologicky formulované sdílené budoucnosti, jsou ochotni provozní ztráty tolerovat dlouho a štědře. Naopak o šeredně předražené realitní firmy zájem nemají.
Když se tedy Neumann loni rozhodl žádat o další peníze na burze, jeho úkol byl I jednoznačný - přesvědčit velké investory, i že jeho firma je technologický sdílený zázrak, ne prodělávající realitka. Vše záleželo na prezentaci.
Cherchez la femme
Když se rozhodnete založit firmu a jít s ní na burzu, obvykle zavoláte pár investičním bankám, které se za vás zaručí institucionálním investorům, s nimiž mají dobré vztahy. Budou se vám hrabat v účetnictví, aby neudělaly botu. Pak napíšou prospekt, jehož hlavní součástí je popis onoho účetnictví, plus vaše komentáře k němu.
S tímto prospektem pak banky investory obcházejí a dohadují se o ceně. Obvykle se počítá s tím, že tito prvotní investoři nesou nákupem jisté riziko, za něž by měli být v prvních dnech po spuštění obchodování odměněni výrazným zhodnocením své investice, zhruba o deset až dvacet procent. Je pochopitelné, že právě na onen prospekt se soustředil veškerý prezentační um vedení WeWorku.
Dva od jednoho stolu: v Česku roste obliba coworkingu
Výsledek byl katastrofální. Do věci se vložila Neumannova manželka Rebekah. Ačkoli se v počátcích firmy neangažovala, protože se snažila prorazit v Hollywoodu, v prospektu byla uvedená jako zakládající člen firmy. Nechala najmout někdejšího fotoeditora časopisu Vanity Fair a měsíce strávila osobním vybíráním a pořizováním superskvělých fotografií (ačkoli normálně je pro firmy vzhled brožury vedlejší a mají v něm jednu či dvě fotky).
Dál si Rebekah vzala na starost textovou část prospektu, jež - řečeno s agenturou Bloomberg - byla „mistrovským dílem v oboru mlžení“. Ambicí firmy je „posunout vědomí světa vzhůru“, uvádí prospekt, „počínaje každým z nás“. Firmu tvoří „jedinci, jež inspiruje možnost propojit a posílit ostatní“; jejím posláním je „napomáhat ideálu, že žít vědomý život znamená žít proaktivně a smysluplně“.
Takovými řečmi, jež mohly vzniknout na kterékoli straně psychiatrické ordinace, napěchovala 29 stran. Bankéři-čtenáři prospektu se smějí ještě teď, jako třeba finančnímu parametru „community adjusted EBITDA“, což je zisk před zaplacením úroků, daní, oprávek a amortizace podle komunitních standardů, ačkoli žádný finanční ani účetní establishment pojem komunitní standard v této souvislosti nezná. (Vyšlo najevo, že je to poměrně hrubý nástroj, jehož účelem je zdánlivé vylepšení finančního zdraví firmy.)
Když došlo na samotná čísla, smích čtenáře přešel. Vyšlo najevo, že Neumann si od vlastní firmy postupně vypůjčil celkem 410 milionů dolarů, za něž nakoupil budovy, které si firma WeWork vzápětí pronajala na mnoho let dopředu. V srpnu, kdy o tom psal list Financial Times, tak firma svému šéfovi dlužila 237 milionů dolarů. Ony půjčky měly legrační úrokovou sazbu 0,2 procenta ročně (v době, kdy například u JPMorgan Chase, jednoho z garantů zmíněného IPO, stála podobná půjčka 3,2 procenta).
Na dovršení všeho si Neumann nechal od vlastní firmy zaplatit 5,9 milionu dolarů za použití obchodní značky „We“, kterou si předtím zaregistroval coby soukromá osoba.
Zpátečka na plný plyn
Tady někde se Neumannovo štěstí zarazilo, stejně jako osud jeho pokusu vykreslit firmu jako posla světlejších zítřků. Investiční banka Morgan Stanley, jež měla původně IPO zaštítit jako hlavní partner, z projektu vycouvala již letos na jaře.
Banky Goldman Sachs a JPMorgan, které vydržely, z druhé verze prospektu (první dostává komise pro dohled nad cennými papíry, druhou investoři) některé nejhorší bláboly vyřadily, ale zničující fakta zůstala na očích. Investoři se prospektu sborově vysmáli.
Firma WeWork tak přišla o naději na zhruba deset miliard dolarů. Nějaké čtyři miliardy doufala firma získat na burze a šest dalších měla přislíbeno od bank coby úvěr pod podmínkou právě úspěšného vstupu na Wall Street. To je zlá zpráva. Současným tempem vydrží firmě peníze na provoz plus minus do března či dubna, píše časopis Wired. (Mimo jiné proto, že za prvních devět měsíců letošního roku nahromadila firma ztrátu 900 milionů dolarů, z čehož namátkou 60 milionů šlo na nákup tryskáče Gulfstream pro Neumannovy soukromé potřeby, a dalších deset firma zaplatila za převzetí startupu TeachingU prostě proto, že chtěla zaměstnat jejího šéfgrafika.)
Technologické firmy, giganty moderní ekonomiky, jsou v defenzivě - ovšem často ze špatných důvodů. Na ty dobré teprve pomalu dochází. Čtěte více v eseji Hromy budoucích bouří
To bylo příliš i na Masajošiho Sona, šéfa investiční firmy SoftBank, hlavního zdroje peněz pro WeWork. Son byl zprvu Neumannovým fanouškem a údajně jej hecoval, aby byl „takový, jaký je, jen desetkrát tolik“, píše znovu Bloomberg. Celkem jej podpořil téměř jedenácti miliardami dolarů. Tedy zaplatil více než polovinu celkové částky, již WeWork od investorů vybral.
Konec legrace
Son takovými předraženými sázkami na riskantní projekty proslul. Když však v září chtěl otevřít fond Vision 2, zjistil, že do něho nikdo nechce dát ani pětník. Osmatřicet miliard dolarů, o nichž Vision 2 mluví jako o jistých, pochází pouze od SoftBank. Může to znamenat, že Son svůj optimismus v očích svých investičních kolegů přepískl, nebo třeba, že ekonomika utahuje šrouby a tučným letům je konec. Buď jak buď, Son na konci září na WeWork zatlačil a Neumann i s Rebekou ve firmě na hodinu skončili.
Noví šéfové WeWorku Sebastian Gunningham a Artie Minson zatáhli za záchrannou brzdu. Stáhli IPO, omluvili se, kde to šlo, a oznámili, že propustí na dva tisíce z celkových 12,5 tisíce zaměstnanců.
Hodně papíru popsali od té doby finanční novináři o tom, jak je debakl WeWorku na burze varováním pro investory.(Ačkoli varováním by měl být už sám slogan WeWork, a to v jakémkoli jazyce.) Možná tomu tak je, není to však jistě varováním pro podnikatele-tuneláře.
Neumann se sice na Wall Street nesmí ukázat, ale vlastní čtyři miliardy dolarů včetně budov za stovky milionů. Vědomí světa se nedá měnit zadarmo.
Dále čtěte:
Investorům nabídl jen modlitbu. Šéf WeWork srazil hodnotu firmy na pětinu
Pivovarský moloch AB InBev jde na burzu v Hongkongu. Potřebuje peníze na splácení dluhů
Nejen Uber. Saúdové dali miliardy do firem, jejichž služeb Západ denně využívá
