Nebýt psychopat, a přesto lhát tak, aby to přístroj nepoznal
Dokázal obelstít detektor lži. Karel Köcher byl jedním z několika mála špionů sovětského bloku, který v době studené války pronikl ve službách Stb a KGB do americké CIA, několik let tam pracoval a sbíral supercitlivé informace. Prvním testem na polygrafu prošel 30. října 1972. Na otázku, zda byl někdy v minulosti členem komunistické strany, nepravdivě odpověděl, že o členství požádal kvůli kariéře v roce 1959, ale nakonec byl odmítnut. Ve skutečnosti byl v roce 1960 do strany přijat. FBI později při vyšetřování přišla na to, že operátor detektoru špatně interpretoval výsledky testu a neodhalil, že vyslýchaný lže. „Měl jsem předem připravenou metodu. U naprosto nevinných otázek jsem se trochu rozčílil, vzpomněl jsem si na něco, co mě štvalo, představil jsem si třeba, že mě někdo napadl nebo že na mě útočí pes. A zase u takových explozivních otázek se uklidníte. Já myslel na to, že jím makové koláčky,“ popsal Köcher týdeníku EURO svůj recept.
Laboratoř majora Dufka.
Oficiální verze uvádí, že v Československu se začalo s detektorem lži experimentovat v roce 1969. V té době byl také schválen projekt základního výzkumu možností využití detektoru lži a dalších metod v kriminalistice. Výzkumný tým Ústavu kriminalistiky Právnické fakulty v Praze po deseti letech práce doporučil zavést takzvané fyziodetekční metody, jak se vyšetření detektorem odborně označuje, do policejní praxe.
Komunistická Státní bezpečnost ale s detektorem (nyní se častěji používá označení polygraf) začala již o několik let dříve. Rozhodně ještě předtím, než špion Karel Köcher v její režii „emigroval“ přes Rakousko do Spojených států. To bylo v 1965.
„Z celého sovětského bloku jsme byli jediní, kdo se polygrafem zabýval. Laboratoř vznikla v šedesátých letech v Krakovské ulici u Václavského náměstí v Praze, kde mělo ministerstvo vnitra polikliniku,“ vzpomíná Köcher. „Tu laboratoř založil jakýsi major Dufek. Sám si ten detektor poskládal. To se ještě nepoužívaly polovodiče, byly tam lampy, ten přístroj byl ale perfektní. Jen byl trochu nemotorný. Návod dostal Dufek od jednoho přeběhlíka ze západního Německa. Byl to americký seržant, vycvičený operátor polygrafu. Požádal tady o azyl… Když mě někdy v tom roce 1962, 1963 připravovali na práci na Západě, tak mi říkali: oni tě taky dají na detektor lži, měl bys o tom něco vědět, půjdeme do Krakovské. Tam jsem strávil s majorem Dufkem asi dvě nebo tři hodiny. On mi to zapnul, předvedl, vysvětlil… Velice suverénně mi vykládal, že ten přístroj jde úplně bez problémů obelstít. To bylo všechno,“ říká Köcher. V roce 1971 získal americký pas a o dva roky později začal pracovat v CIA jako překladatel a analytik. V roce 1984 byl i se svojí ženou zatčen a obviněn ze špionáže pro KGB. V únoru 1986 ho Američané vyměnili se Sovětským svazem za disidenta Anatolije Sčaranského.
Psychopat ho porazí.
Americké a izraelské výzkumy ukazují, že v případech, kdy stál u detektoru špičkový operátor a sady otázek byly dobře koncipovány, se věrohodnost výsledků pohybovala mezi osmdesáti až pětadevadesáti procenty. Čeští policisté uvádějí dokonce číslo sedmadevadesát procent.
Polygraf snímá čtyři druhy fyziologických dat: krevní tlak, srdeční tep, dechovou frekvenci a elektrickou vodivost kůže. Čeští kriminalisté navíc ještě provádějí analýzu hlasu na znaky stresu. Výslech trvá zpravidla dvě hodiny, ve výjimečných případech se může maximálně o půl hodiny protáhnout. Z reakcí vyslýchaného nelze přímo usoudit, zda lže, nebo mluví pravdu. Operátor ale může z naměřených hodnot stanovit, při kterých otázkách osoba reagovala atypicky.
Málokdo tuší, že vyslýchaný zná všechny otázky předem. Dokonce se s vyšetřovatelem podílí na jejich sestavení. Musí schválit, že jsou jednoznačné, že na ně může odpovědět ano nebo ne. Otázky na citlivá témata se pak proloží otázkami, o kterých operátoři mluví jako o „irelevantních“. Například: Je dnes středa? nebo Jmenujete se Božena? Celá série otázek se třikrát až pětkrát opakuje. V jedné sérii by mělo být pět až sedm kritických otázek. Zásadně se nijak neimprovizuje.¨
Znalost otázek prý vůbec nic neulehčuje. „Je to naopak o to těžší, že vyslýchaný ví, kdy lhát. To ho ještě víc stresuje. Člověk sice dokáže potlačit reakce, ale napětí zůstává a vždy se projeví, jenom třeba o něco později. Zkušený operátor by to měl poznat,“ řekl týdeníku EURO muž, který s pomocí polygrafu vyslýchal po celá devadesátá léta stovky českých zpravodajských důstojníků a jejich agentů. Nepřál si odhalit svou identitu.
Vyslýchaní se prý často „položí“ již při sestavování otázek. Mají totiž strach, vymýšlejí nové a nové verze, až nakonec podlehnou pocitu, že polygraf stejně neoklamou a raději řeknou pravdu.
„Lidé, kteří s výslechem bez potíží okamžitě souhlasili, jsme na polygraf většinou ani nebrali. Na devadesát devět procent nemají co skrývat,“ říká bývalý zpravodajský důstojník - operátor polygrafu.
Problém ale nastane, když na výslech přijde psychicky nemocný člověk. „Psychopat nebo ten, kdo trpí bájnou lhavostí, přístroj obelstí. Sám jsem se s tím setkal. Věděli jsme, že ten člověk lže, na sto procent, ale on prostě uvěřil té své smyšlené verzi, kterou nám při výslechu vylíčil. A přístroj nic nenaměřil, vůbec nic,“ tvrdí bývalý operátor.
S obručí či přilbou.
Někteří zaoceánští vědci tvrdí, že detektor lži je překonán a nabízejí účinnější postupy. Metodu „měření pravdy“ nové generace vyvinul americký vědec Lawrence Farwell. Jeho přístroj nazvaný Mermer zachycuje rychlé elektrické signály (známé jako vlny p300), kterými mozek reaguje na již známé podněty, slova nebo objekty. Podezřelému jsou kladeny takové otázky, na které může znát odpověď pouze skutečný pachatel.
Na rozdíl od běžných detektorů lži odhalují tyto přístroje elektrické signály, které v mozku vznikají dříve, než je může pachatel vůlí ovlivnit. „Je to vysoce vědecké. Otisky na mozku nemají nic společného s emocemi, nebo s tím, zda se dotyčná osoba potí či nikoli; pouze vědecky odhaluje, zda je ta která informace uložena v mozku,“ prohlásil Farwell.
Během testu má podezřelý hlavu ovinutou obručí vybavenou čidly, která měří aktivitu mozku v reakci na příslušné obrazové podněty - například vražednou zbraň.
Přístroj Mermer už vyzkoušela i FBI. Stane se asi hlavním protagonistou odvolacího procesu s Jimmym Rayem Slaughterem, jemuž hrozí ve státě Oklahoma rozsudek smrti za dvojnásobnou vraždu.
Farwell již oznámil, že zakládá soukromou společnost Brainwave Science a shání na svůj projekt odvážné investory.
Tým Daniela Langlebena ve Filadelfii zase zkoumá mozek vyslýchaných osob, které záměrně nemluví pravdu, pomocí metody magnetické rezonance. Zatím přišli na to, že při lhaní se aktivuje oblast kůry přední části levého čelního mozkového laloku a přední část svazku nervových vláken gyrus cinguli.
Další americký vědec Britton Chance z Pensylvánské univerzity experimentuje s infračervenými paprsky. Nasadí vyslýchané osobě speciální přilbu, která vysílá paprsky přes lebku do mozku. Senzory pak odražené záření zachytávají a vědci podle nich mohou zjistit prokrvení jednotlivých mozkových tkání. „Mozek člověka, který lže, odráží více paprsků a my v něm vidíme více světlejších míst,“ řekl Britton Chance časopisu The Economist.
Pustit a sledovat.
Slabým článkem může daleko spíše než samotný přístroj být nepřipravený vyslýchající. „Je opravdu možné oklamat operátora, se kterým nejprve sestavujete otázky a který vás pak vyslýchá. Když je nezkušený, nevyškolený a nemá za sebou dost výslechů, tak může selhat a může vaše odpovědi špatně vyhodnotit,“ potvrdil bývalý operátor polygrafu.
V zemích, kde se testy na polygrafu provádějí masově a rutinně - jako třeba v Americe - kvalita operátorů silně kolísá. Právě na to se bývalí špioni z východního bloku spoléhali. „Stačilo s nimi chvíli mluvit a poznáte to. Jak formulují věty, jak doplňují, co říkáte… Do vládních služeb prostě obvykle špičkoví lidé nechodí. Dělat u FBI technika někde u polygrafu, tomu se říká, že jste obyčejný pěšák…V Americe, když jste opravdu dobrý, tak jdete do soukromého sektoru,“ říká Köcher, který se na nízkou kvalitu operátorů spoléhal. On sám absolvoval v USA výslech na detektoru lži alespoň pětkrát. A vždy bez problémů prošel.
I když v případě tajných služeb může jít i o jinou hru. „Oni vám stejně vždycky řeknou, že jste prošel, i kdyby ne… Uklidní vás, a když mají podezření, tak vás začnou sledovat. Aby získali důkazy,“ říká Köcher. Tímto způsobem odhalili Američané v devadesátých letech sovětského superšpiona, Aldriche Amese.
„My jsme to tak taky dělali,“ potvrzuje tento postup jeden z českých zpravodajských důstojníků. „Podezřelé vždycky necháte jít a doufáte, že je chytíte při přebírání obálky s dolary,“ uvedl tento muž.
I v USA jsou ale kvalitní operátoři, které by neobelstil ani špion KGB. „V roce 1991 mi zavolali ze CIA, jestli bych nejel na tajnou schůzku do Mnichova,“ popisuje špion Köcher. „Tak jsem jel. Byl tam člověk, jenž vedl tým, co později lapil Amese, a přivezl si s sebou vůbec nejlepšího operátora polygrafu v Americe. Byl to pozoruhodný člověk. Dlouze jsme hovořili o metodách, jak detektor obelstít. Shodli jsme se na tom, že hlavní je operátor, člověk, co analyzuje výsledky. Ukázali mi pak i moderní digitální polygraf, co měli s sebou. Takový malinký kufříček. Ten chlapík byl chytrý, schopný analytik, toho bych na polygrafu asi neobelhal,“ připouští bývalý československý zpravodajský důstojník, který dnes žije v ústraní v malé vesnici poblíž Prahy.
Šestý test na detektoru lži v životě podstoupil Karel Köcher po svém návratu do Československa. Vyslechnout si ho chtěli lidé ze Státní bezpečnosti, kteří ho před lety sami proti detektoru vyškolili. Ještě teď, když o tom mluví, se hlasitě směje. „To bylo zábavné. Oni si se mnou nebyli moc jistí. Jestli náhodou nedělám pro druhou stranu. Byl jsem podezřelý. Takže první, co udělali, že mě poslali na Perštýn a posadili mě k detektoru. To mě rozesmálo. Navíc mě vyslýchala nějaká ženská, psycholožka, byla úplná pitomá… Samozřejmě, že jsem prošel!“
Pikantní bylo, že polygraf, na kterém Köchera Stb v polovině osmdesátých let vyslýchala, byl americké výroby. „Znal jsem ho z Central Intelligence Agency. Nějak si ho prostě obstarali… Ještě na něm byly nápisy Made in USA,“ tvrdí bývalý superšpion.
Příběh ještě nekončí. Ten samý přístroj zdědily novodobé české tajné služby. „Pamatuji si na něj. Pracovali jsme s ním až někdy do poloviny devadesátých let,“ řekl týdeníku EURO člověk, který přístroj v tajné službě obsluhoval. „Pak přišel technologický skok. Starý přístroj s péry, který většinou přestal v polovině výslechu psát, jsme na doporučení Američanů vyměnili za moderní, napojený rovnou na počítač. Byl jsem rád, člověk už aspoň neměl pořád špinavé ruce od inkoustu,“ dodal.
V Česku je pět detektorů.
Na českém území je oficiálně jenom jeden polygraf - v Kriminalistickém ústavu, který spadá pod ministerstvo vnitra. Policie detektor používá v rámci „operativně-pátrací“ činnosti policie, výsledky testu ale většinou nemohou samy o sobě sloužit jako důkaz. Stanovisko Nejvyššího soudu z roku 1993 říká, že nejde o důkaz, ale pouze o „policejní metodu“.
Použití fyziodetekčních metod je podle policie užitečné zejména při vylučování osob, které nemají o konkrétním případu žádné znalosti, nebo třeba při prověřování alibi. Policie provádí zhruba padesát výslechů na polygrafu ročně. Detektoru lži použila například v kauze „Otrava na radnici Prahy 7“ v roce 2001. Několik zastupitelů Prahy 7 se na zasedání přiotrávilo kávou, do níž kdosi nasypal prášky proti schizofrenii. Na test pak museli nejenom politici, ale také všichni ti zaměstnanci radnice, kteří měli příležitost prášky do kávy nasypat. Případ byl nakonec odložen, nalézt pravdu nepomohl ani polygraf.
V případu poštovní loupeže, kdy lupiči z pošty v Praze 6 ukradli v roce 1997 třicet milionů korun, detektor také nepomohl. Přístroj sice přinesl takové závěry, že se zdálo, že tři podezřelí muži loupež opravdu spáchali, soud je ale přesto osvobodil.
Test na detektoru ale například v roce 1999 přispěl k odhalení vraha ministra hospodářství tehdejší Mečiarovy slovenské vlády. Pachatel podle zkoušky na všechny otázky, týkající se vraždy ministra Jána Duckého, odpověděl nepravdivě. Byl odsouzen.
Ve skutečnosti ovšem moderní digitální kufříkové polygrafy vlastní kromě policie i všechny čtyři tuzemské tajné služby. Informace týdeníku EURO potvrzují, že si v roce 1995 pořídila vojenská kontrarozvědka a civilní kontrarozvědka pak asi o dva roky později. Služby na přístrojích prověřují nejen své vlastní zaměstnance a agenty, ale také osoby, které podezřívají ze špionáže proti České republice.
Poslanec Unie svobody Zdeněk Kořistka a jeho přátelé z ODS se tak nemusí spoléhat jen na policejní detektor lži a na policejního operátora, mohou požádat některou z tajných služeb o kontrolní nezávislý výslech.
V civilním sektoru zatím v Česku žádný detektor není. Jak ale týdeník EURO zjistil, uvažují o jeho zakoupení některé firmy, které se musejí spoléhat na loajalitu svých zaměstnanců: obchody se šperky, diamanty a kasina.
