Nejde o velké škrty, ale o racionalizační opatření, prohlásil Stanislav Gross poté, co se koaliční šéfové dohodli na dodatečném desetimiliardovém snížení schodku státního rozpočtu na příští rok. Zmínka o škrtech mohla vyvolat dojem, že vláda škrtala ve výdajích. Ba nejen dojem. Slovem úspora se to ve zprávách o koaliční dohodě jen hemžilo.
Za největšího kabrňáka byl označen ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, který prý úpravami nemocenské, racionalizací dávek v nezaměstnanosti a snížením počtu lidí bez práce ušetří téměř pět miliard. Jako by tato opatření spadla přes noc z měsíce a při přípravě návrhu státního rozpočtu na ministerstvu financí se o nich nevědělo. Na pranýři se naopak ocitli lidovci. „Nepřinesli ani korunu a přišli s dalšími miliardovými požadavky,“ prohlásil Bohuslav Sobotka.
O dalších požadavcích lidovců dosud není nic známo, ale zato víme, že s těmi úsporami neboli škrty to není tak horké. A jak by také mohlo být, když vládní reforma veřejných financí klade důraz hlavně na příjmové položky rozpočtu. Premiérem zmiňované škrty jsou mystérium. Pokud je pravda to, co oznámilo ministerstvo financí, výdaje státního rozpočtu ve výši 908 miliard korun, jak je původně ministerstvo naplánovalo, zůstaly nezměněné. O desetimiliardové snížení plánovaného schodku se nejvíc zasloužil Český statistický úřad, když začátkem září všechny ohromil zprávou o čtyřprocentním ekonomickém růstu v letošním druhém čtvrtletí.
To vedlo k tomu, že odborníci začali brát vážně dávnější názor centrální banky, že růst HDP může být vyšší, než se všeobecně usuzuje. Všimlo si toho samozřejmě i ministerstvo financí, které ve své – dosud platné – makroekonomické prognóze nastavilo předpoklady ekonomického růstu v letošním a příštím roce na nízké úrovni kolem tří procent. Je dokonce klidně možné, že si ministerstvo financí, ne-li celá vláda, nechalo rozpočtové dopady případného zrychlení růstu v záloze, aby nám v pravé chvíli mohlo vytřít zrak. A vytřelo: snížení původně předpokládaného schodku státního rozpočtu bylo dosaženo tak, že se původně předpokládané příjmy ve výši 814 miliard korun o deset miliard navýšily na konto očekávané konjunktury.
Deset miliard je ve srovnání s celkovými výdaji jen takové racionalizační opatření, jak říká premiér. Koneckonců dnes ještě ani nikdo neví, jak to s ekonomickým růstem přesně dopadne. Tím spíše nikdo nedokáže předpovědět dopad silnější konjunktury do daňového výnosu. Takže vláda se nakonec chová velmi korektně. Klidně si mohla naplánovat zvýšení příjmů o dvacet miliard a nikdo by ji za to nemohl vzít kamenem. A vyzdvihuje-li, že dokáže plnit své záměry a s mírnými odchylkami dostát tomu, co slíbila v Bruselu, je to také korektní. Záměry se zhruba plní. Ale je též korektní dodat, že jsou to záměry dobře vypolštářované.
Přijatelné meziroční zvýšení rozpočtových výdajů bylo zajištěno především dvěma kapitolami – ministerstva školství a všeobecné pokladní správy. Výdaje ministerstva školství by měly být příští rok nižší asi o dvacet miliard. Ale to pouze proto, že na základě návrhu novely zákona o rozpočtovém určení výnosu daní má zhruba 28 miliard, především na platy učitelů, přejít z dispozice ministerstva do kompetence krajů.
Kapitola všeobecné pokladní zprávy je nižší o 25,5 miliardy pravděpodobně zejména proto, že zde orpti letošku nejsou peníze na úhradu ztráty České konsolidační agentury, kterou tentokrát vláda s odvoláním na dlouhodobou trajektorii reformy veřejných financí ze státního rozpočtu vyňala. Ve všeobecné pokladní správě je mimoto zahrnuta rezerva pro případ, že by vládní novela zákona o rozpočtovém určení daní nakonec Parlamentem neprošla. Pokud by byla schválena, přejde do kompetence krajů téměř 55 miliard korun. To by sice ulehčilo státnímu rozpočtu, ale zůstalo by to součástí veřejných rozpočtů, jejichž stav je pro fiskální zdraví země rozhodující.
Vládní návrh státního rozpočtu na příští rok by měl být do konce září předán sněmovně. Harmonogram rozpočtového výboru říká, že první čtení by mělo přijít nařadu po 13. říjnu. Od 23. listopadu by v případě hladkého chodu událostí měli poslanci projednávat rozpočet ve druhém čtení. Třetí čtení se může konat nejdříve osmačtyřicet hodin po ukončení druhého. Senát státní rozpočet neprojednává, ale musí ho podepsat prezident. Žádoucí by bylo, aby se všechno stihlo do konce roku. Při chatrnosti vládní koalice tedy nejrizikovější fáze teprve nastává. Bude například zajímavé sledovat, nakolik prozíravý byl krok Stanislava Grosse, když přinutil osvědčené ministerské matadory pustit mandáty. Místo Milady Emmerové by například měl do sněmovny opět nastoupit nenasyta František Brožík. O něm se soudí, že blíž než ke Grossovi má k Miloši Zemanovi, který opět dává najevo, jak ho v politickém důchodu svrbí dlaně.
