Učenci varovali už před staletími, že nekonečná chamtivost vládců vede k povstání lidu
Zdánlivě daleko od kontinuálně demonstrujících v Řecku a Itálii, čas od času i v jiných členských zemích EU, vznikla, snad spontánně, Okupujte Wall Street (OWS) – protest proti symbolu amerického a světového světa financí. V prvních dnech po 17. září, kdy byla akce vyhlášena, mohl spěchající návštěvník New Yorku protestující snadno přejít bez povšimnutí. Brzy se ale ukázalo, že je zajímavé, nejen kdo a kde protestuje, ale také proč a proti komu.
Byl to spíše psychologický než sociální otřes. Vše začalo na Tompkins Square Park ve dnech zasedání Valného shromáždění OSN a „Anonymní“, vypuzeni starostou Bloombergem do parku Zuccotti, přešli od manifestování nedůvěry k projevům nesouhlasu. OWS se změnila v organizovanou akci se vším servisem, od polních kuchyní po stanice první lékařské pomoci. K těm demonstrujícím v New Yorku se přidávali další v různých amerických městech, připomínali si je demonstranti v Evropě, zejména když OWS přijalo za své atraktivní mobilizační heslo „We Are the 99 Percent“. Začalo se mluvit o globální revoluci.
Začátkem října si novinářka Suzy Khimmová položila otázku „Who Are the 1 Percent?“ a s odvoláním na kalkulace Washington Post a na prameny daňových úřadů tvrdila, že jde o ty, jejichž roční příjem je nejméně 516 633 dolarů a jejichž soukromý majetek dosahuje výše čtrnácti milionů dolarů osobu. Odvolávání se na nejrůznější statistické údaje dále motivovalo i mobilizovalo příznivce OWS. Hnutí učinilo tato data součástí věcí veřejných a objevily se pokusy o novou definici pojmu bohatství a bohatí v USA.
Na mírových barikádách
Akce na podporu podobných názorů a na podporu požadavků vůči vládám a bankám vypadají ve Spojených státech a v EU podobně. Nástroji protestujících jsou zatím hesla, stany, mírové barikády. Jejich stavitelé chtějí okupovat zatím jen ulice a parky, třeba několik měsíců. Výše uvedené události se dějí v době, kdy v EU mluvíme o astronomických ztrátách bank, o státních bankrotech, platebních neschopnostech států, dluhových krizích. V knize Kolapsy složitých společností od Josepha A. Taintera se uvádí jedenáct hlavních příčin pádů. Kromě vyčerpání a zániku zdrojů nezbytných pro život jsou mezi nimi také kolaps měny, státní bankrot a vše, co lze označit za ekonomické faktory. Je asi kouzlem nechtěného, že v této posloupnosti jsou faktory ekonomické umístěny mezi „faktory mystickými“ a „náhodným zřetězením událostí“. Idealista Erasmus Rotterdamský přitom už na počátku 16. století napsal v Institutio Principis Christiani (O výchově křesťanského vladaře): „Když se daně budou vyměřovat podle hrabivosti či ctižádostivosti, jaká bude jejich míra a kde konec jejich vymáhání? Chtivost je ovšem nekonečná… Dokud příliš napínaná struna nepraskne…, udolaná trpělivost lidu nakonec vybuchne v povstání, což kdysi přivedlo k zániku i ty nejskvělejší říše.“ Pohled do minulosti je zde záměrný. Už v roce 1360 publikoval Nicole Oresme traktát, v němž o penězích a zboží uvažoval v politickém a kulturním kontextu. Od evropského středověku až do doby vzniku ekonomie jako samostatné vědy se vždy uvažovalo o funkci peněz, ať již materiální nebo morální.
Nevyslyšení ekonomové
Na začátku hypoteční krize ve Spojených státech upozornil jeden vážený kongresman, že v letech jeho působení v této instituci naslouchal přednáškám dvanácti nositelů Nobelovy ceny za ekonomii a ani jeden se nezmínil o tom, že ztráta důvěry ve způsob poskytování hypoték může otřást celým bankovním sektorem, státními financemi a vyvolat ekonomickou recesi a krizi. My navíc víme, že Nobel Prize in Economic Sciences oceňuje ekonomy nejen za práce zabývající se problémy mikro i makroekonomickými, ale i interdisciplinárními výzkumy, novými metodami ekonomických analýz. Jestliže tyto výstupy nebyly dost apelativní, aby upozornily mezinárodní finanční instituce a organizace, politiky i podnikatele, živnostníky, a dokonce ani drobné klienty peněžních ústavů, že je třeba zabývat se také krizovými jevy, můžeme si to vyložit jen třemi způsoby: buď to laureáti říci nemohli, protože nevěděli, nebo věděli, ale nechtěli, nebo se to říci právě chystají. Nejvíce však degraduje práci generací ekonomů to, že o aplikaci výsledků jejich bádání nebyl a není zájem. Jen čas od času sloužily k mobilizaci aktérů politických procesů a zájmům toho, kde je uměl přeformátovat do politických hesel. Nebuďme proto překvapeni, že dnes demonstrující a zítra možná bojující se jimi mohou nechat inspirovat i v 21. století.
