Potraviny míří na masový trh a pastorální ideály se tím pošlapávají
Až příště vejdete do supermarketu, najděte si čas na jogurt Stonyfield Farm. Jeho žlutý kelímek se spokojenou krávou a zelenými loukami evokují venkov. To napovídá, co od biopotravin čekáme: lokální, čisté ingredience bez pesticidů, vypěstované malými rodinnými farmami.
Proto leckoho překvapí, že ekologická farma Stonyfield už dávno neexistuje. Její současnou podobu představuje ukázkový průmyslový komplex ležící hned vedle dráhy letiště v Londonderry (stát New Hampshire). Sváží se sem mléko ke zpracování z ostatních farem a brzy se může stát, že porce práškového mléka, nutná k výrobě onoho biojogurtu, bude pocházet od „chemicky čisté“ krávy z Nového Zélandu. Pravda, Stonyfield stále lpí na svém ekologickém dědictví. Ale pro předsedu správní rady a generálního ředitele Garyho Hirshberga je přeprava mléka v prášku přes půl planety cenou, kterou je ochoten platit za dobytí regálů v obchodech. „Bylo by skvělé mít všechny potřebné suroviny v okruhu deseti mil kolem domu,“ říká, „ale jakmile jste součástí biobyznysu, musíte se zásobovat globálně.“
Hirshberg řeší dilema, které má celý byznys s biopotravinami. Stejně jako průměrný konzument stále více hladoví po čistých potravinách, což zároveň stvrzuje jeho sociální zařazení, je stále těžší najít přírodní ingredience. Stručně řečeno, ve Spojených státech není dost ekologicky chovaných krav, nemluvě o dostatečném množství biokrmiva, kterým je třeba zvířata živit. Stejně tak není dost biojahod, cukru a jablečné dřeně, abychom vyjmenovali všechny nezbytné přísady, z nichž se vyrábí nejprodávanější biojogurt na světě.
Velké společnosti, například Wal-Mart, General Mills či Kellog, nyní vplouvají do biohry, přitahovány tučnými maržemi, o nichž by se staromódním distributorům potravin mohlo jenom zdát. To, co kdysi bývalo skromným byznysem rodinných farem, stalo se velkým byznysem se vším, co k němu patří, včetně tlaku z Wall Street na expanzi a zvyšování zisků. Hirshberg sám žije pod neustálou hrozbou, neboť prodal 85 procent akcií společnosti Stonyfield francouzskému gigantu Danone. Aby si podržel rozhodující řídicí roli, musí se růst jeho firmy měřit dvoumístnými čísly. To se ovšem neslučuje s nedostatkem surovin. Kvůli tomu musel Hirshberg drasticky zmenšit podíl bioproduktů a rovněž snížit odhad růstu ročních tržeb ze čtyřiceti na dvacet procent. „Jsou z toho celí diví,“ říká.
V rámci boje s nedostatkem ekologicky vypěstovaných plodin potravinářské společnosti nevyhnutelně opouštějí pastorální étos, který definuje ekologický životní styl. Pro některé firmy to znamená chovat tisíce ekologicky chovaných krav v obrovských průmyslových kravínech, pro jiné poohlížet se po takových trzích, jako jsou Čína, Sierra Leone nebo Brazílie, tedy zemích, kde může být velmi složité dožadovat se určitých kvalitativních standardů, mzda dělníků a jejich životní podmínky představují problém a konečně, jak říkají někteří kritici, kde se zvyšování produkce farem občas děje na úkor životního prostředí.
Všichni asi souhlasí s tím, co definuje biojídlo: pěstování či výroba potravin bez umělých chemikálií. Před čtyřmi lety vydalo Ministerstvo zemědělství USA (USDA) pod tlakem kritiků, kteří tvrdili, že termín „ekologický“ je zneužíván, následující pravidla. Aby mohlo být cokoli certifikováno jako ekologické, musejí se výrobci vyhnout většině pesticidů, hormonů, antibiotik, syntetických kultivátorů, bioinženýringu a radiaci. Ale pro puristy znamená „filozofie ekologického“ i to, že farmáři nakládají jak se svými zaměstnanci, tak se zvířaty s respektem a v ideálním případě prodávají své produkty lokálně a v malém množství, aby se kvůli přepravě zboží nespalovala fosilní paliva. Pravidla USDA ale tento puristický přístup nekodifikují.
Z toho plyne paradox. Přívrženci ekologického hnutí uspěli v míře, o níž se jim asi nesnilo, ale tento úspěch pošlapává jejich ideály. Stručně řečeno, zatím není jasné, zda vůbec lze rozšířit produkci biopotravin do masových rozměrů. Podle Hirshberga, který donutil Kraft, Monsanto a všechny ostatní změnit způsob, jak dělat potravinářský byznys, ztrácí ekologické hnutí svou nevinnost: „Ekologický byznys je na vzestupu.“
V každém případě se život od roku 1983, kdy se Hirshberg spojil se Samuelem Kaymenem (prodávali spolu plnotučný bílý biojogurt), obhájcem myšlenky „zpátky k půdě“, změnil. Kaymen založil farmu Stonyfield jednak proto, aby uživil svých šest dětí, a pak také proto, aby „uprchl vládnoucí kultuře“. Hirshberg, jemuž bylo tenkrát devětadvacet, měl za sebou léta oddanosti otázkám životního prostředí, k čemuž jej vyprovokovaly vzpomínky na chemická barviva vypouštěná do řeky otcovými newhampshirskými obuvnickými továrnami. Mimochodem, Hirshberg je autorem příručky, jak postavit větrný mlýn pumpující vodu, a v letech 1979 až 1983 vedl na Cape Cod výzkumný institut alternativního životního stylu New Alchemy Institute. Byl zkrátka věřící.
Ale vyrábět jogurt v neutěšených podmínkách původní farmy Stonyfield znamenalo koledovat si o noční můry, nikoli o nirvánu. Meg, farmářka bioproduktů, která se za Hirshberga provdala v roce 1986, vzpomíná na farmu jako na studené a přecpané místo, jehož příjezdová cesta byla v tak žalostném stavu, že někteří dodavatelé odmítali přijet. „Nazývám to starými špatnými časy,“ říká a její matka, Doris Cadouxová, dodává, „kdykoli si ke mně Gary přišel pro peníze, Meg mi říkala – mami, nic mu nepůjčuj!“
Farmaření bez insekticidů, fertilizérů a dalších moderních pomocníků je těžké. Zemědělci často odplevelují pole rukama, farmáři se zbavují škůdců různými pomůckami od lepivých papírových pásek po hladová slunéčka sedmitečná. Úrodnost půdy se musí pečlivě střežit, nemocným zvířatům trvá mnohem déle se uzdravit, nemohou-li dostat léčivou dávku antibiotik, ačkoli by jim prokazatelně pomohla zlepšit si zdraví. A navíc výnosy z akru nebo ze zvířete jdou v ekologickém režimu většinou dolů. Například odhady ztrát v případě pěstování kukuřice přírodním způsobem činí dvacet procent proti režimu neekologickému.
Ekologičtí farmáři říkají, že mohou překonat výnosy svých konvenčních kolegů chytřejším „managementem“ půdy. Ale někteří odborníci tvrdí, že kdyby ekologicky šetrné farmářství zůstalo věrné svým principům, k takovému úspěchu by potřebovalo mnohem více půdy a zdrojů, než kolik je v současnosti využíváno. Co na to říká Alex Avery, ředitel výzkumu Hudson Institute: „Kolik procent životního prostoru Bambiho vlastně chcete rozorat?“
Nedostižný standard.
Aby člověk pochopil, proč se ekologický svět a velký byznys neprolínají příliš často, k tomu pomůže navštívit farmu Jacka a Anny Lazorových, Butterworks Farm. Tato dvojice vyrábí biojogurt v severovýchodním Vermontu od roku 1975. Jejich pětačtyřicet krav tu je pipláno od narození a všechny mají svá jména: Peaches, Moonlight… Většina krmiva pro krávy - a většina jídla, které jedí i Lazorovi - pochází z farmy. Anna občas míchá do krmiva různé homeopatické přísady a výživové doplňky. Butterworks produkuje asi devět tisíc litrů jogurtu týdně a nikdo nemůže donutit majitele vyrobit víc. Jack říká : „Byl bych nejšťastnější, kdybych prodal všechno v okruhu deseti mil.“
Ale Lazorovi představují ideál, který mohou ostatní producenti jen stěží dostihnout. Především proto, že mají dostatek pastvin, na nichž si může jejich dobytek hledat potravu. Většina z devíti milionů vermontských krav (z nichž je asi 150 000 ekologicky pěstovaných) je totiž chována na farmách, které nikdy nenabídnou takto velkorysou pastvu. Nakonec, kráva může odejít jenom tak daleko, aby se třikrát denně stihla vrátit k dojení.
Sluha půdy.
Jestliže jsou konzumenti ochotni strávit padesátiprocentní (i vyšší) příplatek jen za to, aby dostali své biopotraviny, jednoznačně tím volí etiku farmy Butterworks. Jsou přesvědčeni, že lidé by měli být umírněnými správci nejen svého zdraví, ale také půdy a zvířat, která s nimi zemi sdílejí. Dávají přednost jídlu, které vzniklo v prostředí rodinných farem a spravedlivých mezd, nikoli v důsledku práce chudých dělníků v agrobyznysu. Takoví konzumenti rovněž protestují proti historkám o kuřatech zavřených po stovkách v klecích, o kravách, jež nikdy nevstoupily na přírodní zelenou louku, a neustále diskutují o mužích, kteří ztratili svou plodnost, a o dívkách, jež se v devíti letech staly ženami, neboť se celý svůj dětský život živily potravinami plnými hormonů. Nemluvě o tom, že vyhledávají četbu o pesticidech obsažených v jídle a také o geneticky modifikovaných plodinách, které se rozšiřují po krajině.
Pro Big Food je náklonnost konzumentů ke všemu přírodnímu darem z nebes. Potraviny jsou obecně byznysem, který zažívá spíše krizi, především na úrovni obyčejných supermarketů. Prodej bioproduktů proti tomu v posledních letech roste až o dvacet procent. Biomléko je tak ziskové - jeho velkoobchodní cena je dvakrát vyšší než obyčejného -, že například Lyle „Spud“ Edwards z Westfieldu ve Vermontu mohl zmenšit své stádo na polovinu (nyní má 25 krav) a stále se dobře uživí. Neohrozila ho ani skutečnost, že od chvíle, kdy před čtyřmi lety přešel na biofarmaření, jeho krávy nadojí o patnáct procent mléka méně. „Je s tím spojeno hodně papírování, ale vyplatí se to,“ říká Edwards, jeden z dodavatelů mléka do Stonyfieldu.
USDA, jež před čtyřmi lety vydalo biostandardy, tímto počinem povzbudilo potravinářský průmysl. Nálepka „USDA Organic“ se nyní objevuje na celé řadě zboží od kuřecích prsou až po celozrnné snídaně. Jistým bodem obratu se ale stalo, když do hry vstoupila společnost Wal-Mart. Tento obchodní řetězec začal letos tvrdit, že se stává centrem biopotravin, které si může dovolit každý, a tento slogan začal naplňovat tím, že ve všech svých 374 prodejnách zdvojnásobil jejich nabídku. „Každý chce z toho koláče kousek,“ říká George L. Siemon, generální ředitel společnosti Organic Valley, největší americké biokooperativy. „Kraft a Wal-Mart jsou součástí naší komunity a my si na to musíme zvyknout.“
Obří korporace učinily z okrajové kategorie potravin čtrnáctimiliardový byznys. Přinesly širší distribuci a dolary do marketingu. Zavedly do sektoru, spojeného s povadlými produkty válejícími se v obchodech, lepší kvalitativní kontrolu. Bioprodukty dnes představují dvě a půl procenta veškerých útrat v potravinových supermarketech (přidají-li se k nim ještě „přírodní“ potraviny bez umělých přísad, jde o deset procent) - a poptávka může dále růst, budou-li ceny klesat.
Úspěch odvětví, v němž dodávky jsou nespolehlivé, a ono chce být přesto masové, ale přinesl problémy. Všichni, od Wal-Martu až po Costco Wholesale, ten úder pocítili. Například na začátku tohoto roku kalifornská společnost Earthbound Farm, jež dodává Costco ekologické saláty, ovoce a zeleninu, drasticky omezila dodávky strouhané jablečné dřeně, protože úroda jablek uschla. Earthbound se pokoušela koupit surovinu až na Novém Zélandu, ale stejně neuspěla. „Situace, kdy jablka prostě nejsou, je těmto lidem zcela cizí,“ říká spoluzakladatelka Earthbound Farm Myra Goodmanová, jejíž společnost stáhla sáčkovaný špenát ve chvíli, kdy se objevila hrozba nemoci E. coli, „když obchodujete s běžným zbožím, je to otázka nejlepšího produktu za nejlepší cenu.“
Nekonzistentnost je znakem biojídla. Změny v zažívání zvířat, místní podmínky a lokální způsob přípravy mění chuť potravin sáček od sáčku. Ale přesně tohle je protiklad moderních potravinových gigantů. Kupříkladu firma Heinz měla velké problémy najít pro svůj biokečup bylinky a koření. „Jsme globální společnost, která musí nabízet neměnné standardy,“ říká Kristen Clark, viceprezident skupiny pro marketing. Nespolehlivé zásobování rovněž donutilo Heinz použít do bioomáčky Classico sušené, nebo dokonce čerstvé byliny, neboť firma nedokázala sehnat vhodnější mraženou variantu. A dokonce i Wal-Mart, mistra v organizování moderní struktury zásobování, čas od času pokoří realita biosvěta. Jeho mluvčí Gail Laviellová prohlásila: „Na takovém trhu prakticky nemůžete vůbec jednat o cenách.“
Takže Američané sice mohou milovat myšlenku přírodního jídla, ale stejně zůstanou závislí na produktech běžného agrobyznysu. Od doby, kdy během druhé světové války začala éra masivního používání syntetických pesticidů, dosáhli producenti potravin znatelných úspěchů. Jablka zůstávají celé týdny červená a šťavnatá, průměrné výnosy z jednoho akru obdělávané půdy vzrostly za sedmdesát let o 200 procent, kuřata jsou v posledních dvou desetiletích o čtvrtinu větší - a to při menším množství krmiva a v kratším čase. Také průměrná kráva produkuje díky syntetickým hormonům a inovacím v krmení a chovu o 60 procent mléka více.
Stojí za to rovněž připomenout, na kolik dnes jídlo vlastně přijde. Američané utrácejí za jídlo deset procent svých příjmů, což je polovina toho, kolik za ně utráceli na počátku 20. století. Výroba levného ekologického rohu hojnosti nebude snadná.
První příklad: cesta Garyho Hirshberga za biomlékem. Mlékárny odhadují, že poptávka po biomléku je dvakrát větší, než kolik je v současnosti mléka k dispozici. Aby byla tato žízeň uhašena, Spojené státy by musely více než zdvojnásobit počet biokrav - těch, které jedí pouze biostravu -, tedy na 280 000 během pěti let. To je velký úkol, neboť počet mléčných farem podle Národní federace mlékáren klesl od roku 1980 z 334 000 na pouhých 60 000. A navíc, téměř polovina mléka, vyrobeného ve Spojených státech, pochází z farem, které mají více než 500 krav, což je něco, čemu se obhájci bioživota brání.
Co tedy dělat? Jste-li Hirshbergem, zvážíte pro a proti dovozu biomléka z Nového Zélandu. Stonyfield dováží jahody z Číny, jablečné pyré z Turecka, borůvky z Kanady a banány z Ekvádoru. Je to jediná možná cesta, jak udržet růst vlastního byznysu. A vedle toho, říká Hirshberg, podporovat rodinné farmaření na Madagaskaru či omezovat využívání chemikálií v Kostarice je stejně důležité jako dělat totéž doma.
Možná to tak je, byť v případě Číny člověk riskuje vzpouru svých zákazníků. Prozatím ale existuje jen málo důkazů o tom, že by tamní plodiny byly označovány jako ekologicky falešně. Každé zboží, nesoucí nálepku „USDA Organic“, musí být akreditováno nezávislým certifikátorem. Ale testů se provádí málo a navíc mnozí zákazníci nevěří potravinám ze země, která dosud vyrábí DDT a toleruje padělky v jiných odvětvích. Podobné otázky jsou ovšem nastolovány pokaždé, jde-li o rozvojový svět. Ronnie Cummins, národní ředitel neziskové organizace Organic Consumers, například tvrdí, že biofarmy mohou přispět k ničení amazonského deštného pralesa, ačkoli konvenční farmaření stále zůstává hlavním viníkem.
Dovážené biosuroviny představují pro všechny potravinové společnosti a supermarkety neustálou starost. Určitě to trápí Steva Pimentela. „Někdo hodlá učinit něco špatného,“ říká asistent generálního manažera pro zboží ve společnosti Costco, „chceme se ujistit, že to nebudeme právě my.“ Aby se firma vyhnula nepříjemným překvapením, jsou to certifikátoři Costco, kdo kontroluje standardy veškerých čínských bioořechů a proces jejich výroby. Je to podobné jako ve Stonyfieldu, kde se Nancy, Hirshbergova sestra, která je viceprezidentkou pro přírodní zdroje, tak obávala nakoupit v Číně biojahody, že nařídila speciální audit na kontrolu pracovních a sociálních podmínek tamních dělníků. „Kdybych je tam koupit nemusela, určitě bych to nedělala,“ říká.
Mnoho společností ovšem dává přednost tomu zůstat doma - a raději přijmou průmyslová měřítka agrobyznysu. Samozřejmě že velké farmy kazí puristům spaní. Je snad bioznačka vhodná pro vejce, snesená v obrovských slepičárnách, které pojmou sto tisíc slepic, jež nikdy neuvidí normální denní světlo? Může být za bio označeno kuře, které má jen minimální přístup do venkovního výběhu? Byli by zákazníci ochotni zaplatit za biomléko dvakrát tolik, kdyby věděli, že krávy strávily většinu života v sice venkovních, ale špinavých a těsných chlévech?
Etické výzvy?
Absolutně ne, říkají kritici jako Mark Kastel, ředitel projektu Organic Integrity Project v institutu Cornucopia (což vlastně znamená Institut Rohu hojnosti), který se zabývá podporou a propagací malých rodinných farem. „Biokonzumenti si myslí, že podporují jiný druh etiky,“ říká Kastel, jenž loni na jaře vydal zprávu, která nařkla jedenáct výrobců z neetického jednání.
Kastelova zpráva zahrnula mezi hříšníky společnosti jako Horizon Organic Dairy, což je americká značka biomléka číslo jedna, a Aurora Organic Dairy, která vyrábí mléčné značky pro Costco a Safeway. Obě mlékárny se nařčení brání, ale obě provozují kravíny masových rozměrů. Horizon má osm tisíc krav v poušti v Idahu, kde zvířata jedí kukuřici, sójové boby, seno, ječmen a také trávu z pastvin. Společnost nyní farmu přestavuje, aby se pro krávy rozšířila možnost pastvy. Nic z toho neporušuje pravidla daná USDA. Úřad prostě jen říká, že zvířata „musejí mít možnost se pást“. Jak velkou a jak častou nikdo nedefinoval. „Pravidla netvrdí, že zvířata musí být osmnáct hodin denně na pastvě,“ říká Barbara C. Robinsonová, jež má Národní ekologický program v USDA na starosti.
Lidi jako Kastel nejvíce rozčiluje to, že velké mléčné farmy produkují tuny zplodin ve formě hnoje, metanu, karbondioxidu a nitrooxidu, tedy plynů, které ovlivňují oteplování planety. Když vzpomíná na farmu Horizon, Kastel říká: „Tahle oblast je suchá pustina. Aby pastviny rostly, je třeba stále pumpovat vodu. Tohle není ekologické.“
Představitelé Aurory i farmy Horizon tvrdí, že jejich podniky jsou duchu ekologické výroby věrné a že velké ekologické farmy pomáhají zpřístupnit biopotraviny většímu počtu lidí. Joe E. Scalzo, prezident a generální ředitel společnosti WhiteWave, která Horizon vlastní (a sama je vlastněna firmou Dean Foods), říká: „Zatímco ve Vermontu potřebujete stádo o dvanácti kravách, v Idahu je třeba čtyři tisíce krav.“ A Clark Driftmier, mluvčí společnosti Aurora, která vlastní 8400 krav na dvou farmách v Coloradu a v Texasu, dodává: „V biobyznysu teď zažíváme období sporů.“
V úřadovně USDA se Barbara C. Robinsonová potýká se stejnými dilematy. Podle ní je problém spíše v měřítkách než v zacházení se zvířaty. „Skutečné téma představuje strach z velkých korporací,“ říká žena, jež předpokládá, že USDA v následujících měsících zpřísní pravidla týkající se pastvy v naději, že se výroba biomléka přiblíží duchu ekologické filozofie. „Jenže tohle jsou jen začátky. Nová témata se blíží,“ varuje.
Jen málo lidí trápí spory tak jako Garyho Hirshberga. Byl to totiž právě on, kdo jednal jako filozof celého odvětví, loboval u vlád, vzdělával spotřebitele, pomáhal farmářům přecházet na ekologickou výrobu a konečně kdo odevzdával deset procent zisku na životní prostředí. A stejně za sedmnáct miliard dolarů prodal většinu ve farmě Stonyfield francouzské korporaci.
Učinil tak částečně proto, aby nechal svým původním investorům vydělat, a zčásti proto, aby přinesl biopotraviny velkému počtu lidí. Když se však Stonyfield proměnil z lokální výrobny na národní značku, některé z původních zásad se nevyhnutelně poztrácely cestou. Jakmile Danone koupilo svůj díl, zakladatel Stonyfieldu Samuel Kaymen se odstěhoval. „Nikdy jsem se necítil dobře v tak velkých rozměrech, nikdy mi nevyhovovalo jednat s lidmi na dálku,“ vzpomíná, byť uznává, že se Hirshbergovi zatím podařilo zachovat zásadní ideje firmy.
Ta těžší doba může nastat, až Danone začne Hirshberga přehlížet. Zatím kontroluje správní radu, ale jeho manažerská autonomie a místo ve firmě vůbec jsou podmíněny plánovanými zisky. Předseda správní rady a generální ředitel Danone Franck Riboud se o Hirshbergovi, kterého považuje za ekologického guru firmy, vyjadřuje uctivě, ale dodává: „Gary respektuje skutečnost, že jsem odpovědný akcionářům.“
Kompromisy, které je Hirshberg ochoten učinit, hodně vypovídají o směřování biobyznysu. „Naše děti nemají čas na to jít v našich stopách a tvrdit, že to či ono nebudou dělat, protože to není ekologicky bezchybné,“ říká Hirshberg, „jediná cesta, jak ovlivnit mocné síly v odvětví, je sám se jí stát.“ A on je ochoten to udělat, přestože to znamená hrát podle nových pravidel.
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Zdravý zisk Velký byznys dobrého jídla
- Dean Foods, 11 miliard dolarů, Dallas. Vlastní farmy jako Horizon Organic, Rachel´s Organic a Organic Cow of Vermont. Firma je kritizována za velké kravíny. Snaží se přestavět farmu v Idahu, kde je osm tisíc krav tak, aby měly lepší pastvu.
- General Mills, 12 miliard dolarů, Minneapolis. Výrobce značek jako Trix a Häagen-Dazs, který pozdvihl také dvě velká jména ekologického světa, Cascadian farm a Muir Glen. „Zákazníci mají rádi butikové značky,“ říká šéf biosekce společnosti, „cítí totiž autenticitu.“
- Danone, 17 miliard dolarů, Francie. Pařížský mlékárenský gigant je majoritním vlastníkem Stonyfield Farm, kde pomáhá výrobci jogurtů rozšířit distribuci. Získal biomlékárny ve Francii a Irsku, pátrá ve světě po ekologických ingrediencích.
- Hain Celestial, 739 milionů dolarů, Melville, stát New York. Jedna z původních společností zabývající se přípravou přírodních jídel. Vlastní společnosti Earth´s Best, Arrowhead Mills a Walnut Acres Organic. „Jsem velmi znepokojen dodávkami přírodních ingrediencí,“ říká výkonný ředitel Irwin Simon.
- Kellogg, 10 miliard dolarů, Battle Creek, stát Michigan. Vedle výroby bioverzí sušenek Keebler a Rice Krispies, Kellog získal společnosti Morningstar Farms Organic a Kashi.
- Kraft Foods, 34 miliard dolarů, Northfield, stát Illinois. Potřebuje svět biomakarony a biosýr? Kraft si myslí, že ano, a proto zvyšuje svou ekologickou nabídku prostřednictvím značek Back to Nature a Boca Foods.
- Mars, 18 miliard dolarů, McLean, stát Virginie. Soukromě vlastněný výrobce sladkostí vyrovnává své bonbony M&M bioznačkou Seeds of Change, která zahrnuje vše od mražených předkrmů po salátové dresinky.
- Unilever, 50 miliard dolarů, Británie/Nizozemsko. A vy jste si mysleli, že Ben and Jerry jsou dávno ekologické! Zatím jen něco. Unilever má bioverzi omáček Ragu a produktů Bertoli a čaje Lipton.
