Když se loni na podzim týdeník EURO ptal bruselského zpravodaje rakouského deníku Die Presse, jaká je pozice Vídně vůči krizi eurozóny, dostalo se mu pragmatické odpovědi. „Žádná, čekáme, co udělají Němci,“ odpověděl kolega novinář. Z pohledu jednotné evropské měny se to zdá být rozumné. Rakousko není motorem unijní ekonomiky, na druhé straně ale také není potížistou, kterého by ke dnu stahovaly dluhy.
V běžném životě (a v tom obchodním zvláště) přitom není nic tak zavádějící jako mýtus, že náš jižní soused je jen takovým Německem v malém. Stačí si jen otevřít rakouské noviny. Tu korupční aféry, tu nářky nad rozparcelováním nejrůznějších regionálních rad krajskými politiky. A do toho příběhy celebrit, které za Alpami ani za řekou Moravou už nikdo nezná.
Česko-rakouské vztahy jsou skutečně „normalizované“. Zatímco pro politickou sféru je to spíše k pláči, v byznysu nabralo sbližování ten správný kurz. Řečeno finanční terminologií, náš rating v Rakousku je stále lepší. Z paštikářů, kteří si s řízkem v igelitce přijeli obhlédnout bohatý Západ, jsme se za dvacet let stali váženou klientelou. Nejen některé sjezdovky, ale třeba i akvaparky v příhraničí by na tom bez českých hostů byly bledě. Totéž platí pro byznys. Rakušané k nám od revoluce nainvestovali 10,5 miliardy eur a zřídili tu stovky firem – většinou dcer rakouských koncernů. Na kdysi vysmívaném východě Evropy dnes vydělávají potravinářské řetězce, nábytkáři a výrobci stavebních materiálů. A především banky. Ještě před třemi lety finančníci vypouštěli do novin pokusné balonky a bědovali nad tím, že expozice Rakouska v regionu střední a východní Evropy dosahuje téměř sta procent rakouského HDP. Uprostřed krize eurozóny se karta jakoby obrátila. Objem úvěru v zemích CEE utěšeně roste a riziko nesplácení kleslo na sedm procent. Rakouské banky na ty německé v ničem nečekají a vydělávají u nás peníze.
Což Čechům na oplátku v Rakousku zatím příliš nejde. Objem investic je téměř tisíckrát menší a z několika desítek českých firem těžko najít nějakou, která by si vydobyla jméno. Jedinou exportní stálicí zůstává Škodovka. Příležitosti by tu přitom byly. A navíc jde o produkty, které pomohou ekonomicky ne příliš aktivnímu pohraničí. Rakušané mají zájem o české peletky, poptávají stavební firmy, kupovali by daleko více strojírenských výrobků i potravin, zvláště těch v kvalitě bio. Třeba rakouské bylinné čaje Sonnentor, které se běžně prodávají i ve „velkém“ v Německu, pocházejí vesměs z jihomoravských Čejkovic.
Jde jen o to, sebevědomě se přihlásit k tomu, co opravdu umíme a co má nějakou hodnotu. Česká kuchařka byla za Rakouska-Uherska pojem, stejně jako „Buchteln und Kolatsche“. Přestaňme se podbízet nevkusnými kasiny a nevěstinci v příhraničí a pojďme dokázat, že „malým Němcům“ můžeme nabídnout více než jen expanzi na Východ.
