Mýtus o původu Izraele

Dějiny židovského národa byly vymyšleny, aby vyhovovaly požadavkům sionismu

Každý národ má vlastní mýty a legendy. Češi si například myslí, že mají „holubičí“ povahu, jejich dějiny však začínají dvěma krvavými událostmi – bratrovraždou v roce 935, kdy Boleslav zavraždil svého bratra knížete Václava, a vyvražděním Slavníkovců Přemyslovci roku 995. Američané se zase domnívají, že nejsou imperialisty, jejich předchůdci však kolonizovali kontinent a téměř vyhladili jeho původní indiánské obyvatele. Francouzi se považují za potomky starověkých Galů, jsou však stejně jako ostatní lidé za Západu smíšeného původu. Oblíbeným mýtem v Izraeli je, že Židé na celém světě jsou potomky starověkých izraelských kmenů vystěhovaných Římany poté, co roku 70 našeho letopočtu zničili druhý Chrám. A že bylo Židům umožněno vrátit se do původního domova Palestiny téměř po dvou tisících letech perzekucí v zahraničí.

Kontroverzní kniha

Šlomo Sand, profesor soudobých dějin na Telavivské univerzitě v knize The Invention of the Jewish People (Vymyšlení židovského národa) tyto izraelské mýty odmítá. Tvrdí, že tato interpretace dějin židovského národa byla překroucena, přetvořena a vymyšlena v moderní době, aby vyhovovala požadavkům sionismu.
Už mnoho let nevzbudila žádná kniha takové emoce ohledně Židů jako právě tato. Někteří lidé považují izraelského profesora Sanda, který se narodil v roce 1946 v rakouském Linci a jehož rodiče pocházejí z polské Lodže a přežili holocaust, za provokatéra a antisemitu kálejícího do vlastního hnízda. Jiní za vizionáře, jenž se nebál odhalit největší židovské tabu a odmítnout je. Jeho teze, dle níž byl židovský národ vymyšlen, však vyvolala v Izraeli obrovský zájem.
Sandova kniha, v podstatě vědecká práce, vyšla původně hebrejsky pod titulem Matai ve’ekh humtza ha’am hayehudi? (Kdy a jak byl vymyšlen židovský národ?). A v roce 2008 se v Izraeli udržela na seznamu bestsellerů devatenáct týdnů. Ve Francii se dočkala vydání téhož roku a získala prestižní novinářskou cenu Prix Aujourd’hui za nebeletristickou politickou a historickou práci. Loni v říjnu vyšla kniha anglicky a stejně jako předtím v Izraeli a ve Francii vyvolala ve Velké Británii a v USA mnoho polemik v tisku. Například deník Financial Times uveřejnil kritickou recenzi od významného historika Simona Schamy, Sanda se však zastal známý publicista Tony Judt. Navzdory své kritice však Schama uvedl Sandovu práci ve vlastním seznamu nejlepších knih roku 2009.

Odnárodnění dějin

Kontroverzní bestseller lze rozdělit do dvou částí. První, kratší část se detailně zabývá teorií nacionalismu. Jejím hlavním rysem je dle Sanda sklon vymýšlet si minulost, která vyhovuje současným potřebám a cílům konkrétního národa. Nejde o novou myšlenku – před Sandem ji už použili americký historik Benedict Anderson a zesnulý filozof a sociolog židovského původu Ernest Gellner, jenž dětství a mládí strávil v Praze. Z tohoto hlediska je také zajímavé, že Sand v knize cituje další dva historiky židovského původu, kteří prožili první část svého života v Čechách a po emigraci se zabývali ideou vymýšlení národů – politologa Karla Deutsche (1912–1992) a filozofa a historika Hanse Kohna (1891–1971).
Dle Sanda si židovský národ v jeho současné formě vymysleli židovští historici žijící ve druhé polovině 19. století v Německu: „Intelektuálové židovského původu ovlivnění lidovým charakterem německého nacionalismu se ujali úlohy vymyslet ,zpětně‘ židovský národ – kvůli své touze vytvořit moderní židovský národ. Od historika Heinricha Grätze (1817–1891 – pozn. red.) začali židovští historici psát historii judaismu jako dějiny národa, který měl své království. Stal se z něj putující národ, který se však nakonec vrátil do svého rodiště v Palestině.“ Sand si klade společně s francouzským historikem Marcelem Detiennem otázku: „Jak můžeme odnárodnit národní dějiny?“ A tu dále vyostřuje. „Jak můžeme zastavit plahočení se po cestě vydlážděné národními mýty?“ Tento klíčový problém se pak pokouší v knize vyřešit.

Masové konverze

Na tuto analýzu nacionalismu navazuje druhá, delší část knihy, která se týká sionismu, judaismu a Izraele. Sand se v ní na základě mnoha důkazů a argumentů z několika různých oborů snaží prokázat, že většina židovských dějin je vymyšlená. Přelom tvoří údajné vyhnání Židů z Palestiny Římany po zničení Jeruzaléma a druhého Chrámu v roce 70 našeho letopočtu. Pro toto vyhnání však dle Sanda neexistuje žádný důkaz. Římané totiž neprováděli žádná masová vyhnání a v té době většina palestinských Židů byla rolníky žijícími na venkově, a proto na ně zničení Jeruzaléma nemělo žádný dopad.
To vyvolává zásadní otázku: Odkud tedy pocházela obrovská židovská populace, jež se později objevila na Blízkém východě a v Evropě, jestliže nebyla potomkem národa, jejž Římané vyhnali z Palestiny? Sandova odpověď zní, že z masových konverzí národů k judaismu, které se vyskytly na třech odlišných místech v různých dobách mezi zničením druhého Chrámu a raným novověkem. A dokazuje také, že se několik masových konverzí k judaismu odehrálo v Palestině už před zničením druhého Chrámu. Konverze i velkých skupin lidí k judaismu tedy není v jeho dějinách neznámá, přestože se obecně tvrdí opak.

Chazarská říše, severní Afrika, Jemen

Pravděpodobně největší masová konverze k judaismu se odehrála v Chazarské říši, která se mezi 8. a 11. stoletím rozkládala na území mezi Kaspickým a Černým mořem. V 11. století ji zničili Rusové a většina jejích židovských obyvatel se přesunula na západ, tedy do východní Evropy. Ti pak společně s poněkud pozdější, menší, zámožnější a kulturnější židovskou migrací ze západní Evropy přes Německo vytvořili budoucí české, polské, maďarské či ruské Židy – takzvané aškenázské.
Druhá masová konverze k judaismu po zničení druhého Chrámu nastala v 6. století u několika berberských kmenů v severní Africe. Mnoho konverzí se však uskutečnilo v Kartágu a v dalších pobřežních městech v severní Africe už předtím. Poté, co o sto let později přinesli Arabové na toto území islám, projevili úctu vůči „lidu Bible“ a nenutili jej přijímat své náboženství. Když pak afričtí muslimové (nikoli Arabové z Arábie) vpadli v roce 711 do Španělska, tvořili židovští Berberové značnou část jejich armády včetně nejméně jednoho velitele. Mnoho z nich se tam usídlilo a vytvořilo jádro španělských, takzvaných sefardských Židů.
Třetí velká konverze se vyskytla v Jemenu, v jižním cípu Arabského poloostrova. Tam však žilo mnoho Židů odnepaměti. Včetně přinejmenším jednoho židovského krále v 6. století, který nutil své poddané ke konverzi k judaismu.

Dnešní Palestinci

Je doloženo, že nějací Židé žili na Blízkém východě a v jižní Evropě už před zničením druhého Chrámu. Vezmeme-li však v úvahu masové konverze k judaismu po této události, vyplývá z toho, že od raného středověku byla většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily. To přináší další klíčovou otázku: Co se stalo s Židy, kteří zůstali v Palestině po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Sandova odpověď zní: nikam. Jsou to dnešní Palestinci, z nichž většina konvertovala k islámu na počátku islámské expanze na zbylé území Blízkého východu.
To není žádný unáhlený závěr. Sandova kniha totiž podává obrovské množství důkazů a pečlivých, vědecky podložených argumentů, jež nabízí k podporu svých tvrzení. Neproblematizuje to však ústřední ideu sionismu, že Židé, ať už jsou odkudkoli, mají nejen povinnost, ale i právo vrátit se do „svého původního domova“ Palestiny?

Tvrdá kritika

Sandova kniha je jednou z nejtvrdších kritik sionismu, a tudíž i Izraele a jeho současné politiky a pojetí demokracie. Každý, kdo se zajímá o osud sionismu a Izraele – ať už jsou jeho názory jakékoli – by se však měl zamyslet nad Sandovým novým podáním hlavních náboženských a „rasových“ hranic, jež jsou ve většině diskusí na toto téma považovány za pevně dané. Jak píše Sand v úvodu k anglickému vydání knihy: „Nic nového jsem neobjevil – téměř všechny materiály již dříve objevili sionističtí a izraelští historici. Rozdíl mezi mnou a jimi spočívá v tom, že některým z nich nevěnovali dostatečnou pozornost, jiné okamžitě smetli pod historiografický koberec a další ,zapomněli‘, protože nevyhovovaly ideologickým potřebám, pokud jde o vývoj národní identity Židů. Mým úkolem bylo uspořádat nově historické informace, oprášit staré dokumenty a znovu je prozkoumat.“
Vůči Sandovým argumentům lze mít výhrady, síla jeho knihy však především spočívá v metodě přemýšlení o přemýšlení. Tu by za současné hospodářské krize měli používat i ekonomové. V tomto ohledu lze konstatovat, že historici je právě díky Šlomovi Sandovi předstihli.

***

BOX 1:
Druhý Chrám
Šalamounův chrám neboli první Chrám je dle Bible prvním židovským chrámem v Jeruzalémě. Dle židovské tradice jej nechal vybudovat král Šalamoun na Chrámové hoře. Dostavěn byl v roce 960 před naším letopočtem a stál téměř čtyři sta let. Roku 586 před naším letopočtem jej vypálilo vojsko babylonského krále Nebukadnezara II. po dobytí Jeruzaléma. Následovalo babylonské zajetí Židů.
Druhý Chrám vybudovali roku 516 před naším letopočtem opět na Chrámové hoře židovští navrátilci z babylonského zajetí. Až do srpna 70 našeho letopočtu, kdy jej vypálilo římské vojsko vedené císařem Titem, byl centrem židovských bohoslužeb. Následovalo vyhnání Židů z Palestiny.

BOX 2:
THE INVENTION OF THE JEWISH PEOPLE
(Vymyšlení židovského národa)
AUTOR
Shlomo Sand
VYDAL
Verso Londýn New York 2009 ROZSAH
332 stran