Oni tradiční zákazníci českých zbrojovek sice ochotně zboží odebírali, ovšem – tradičně – neplatili
Traduje se, že český stát po listopadu 1989 dobrovolně vyklidil svoje tradiční vývozní odbytiště se speciálním materiálem, jak zněl dobový eufemismus pro zbraně a munici. V severní Africe, na Blízkém východě i jinde pak trhy převzala konkurence. Tohle dodnes vyprávějí pamětníci z „výroby“, kteří vzpomínají na velké série a objemy expedované vojenské techniky. Neslyšel jsem, že by nad ztrátou trhů brečeli ti, kteří měli na starost inkasa, a protože ta nešla, pak tedy dealokaci pohledávek. Takový plukovník Kaddá?í by samozřejmě platit mohl, ale nechtěl, takže ani neplatil. Jeho syrský protějšek Há? z Asad na tom byl velmi podobně, akorát s tím rozdílem, že Sýrie se nemohla opřít o srovnatelně vydatná ropná pole. Kdybychom brali jednoho historicky významného klienta po druhém, všude byl nějaký problém s platební morálkou a rozhodnutí „neprodávat na sekyru“, ba naopak se snažit pohledávky deblokovat, se datuje ještě ke starému režimu.
Asi nikdo nemůže popřít, že třeba Saddámův Irák sice měl ještě v roce 1986 ohromné né požadavky na dodávku zbrojních technologií, ale na úvěr už nic dalšího nedostal. A to tady premiéroval Lubomír Štrougal.
I tak dlužil Irák Československu k roku 1990 asi 590 milionů dolarů. Pohledávky vzniklé z vývozu speciálu pro Kaddá?ího se dokonce ještě za starého režimu postoupily jihokorejskému koncernu Daewoo, který mimo jiné dodal ještě před listopadem 1989 tehdy velmi úzkopro? lové osobní vozy Daewoo Racer (jihokorejský klon Opelu Kadet). Libyjci ale transakci neakceptovali, nic nezaplatili, a tak se Daewoo ve Vídni o pohledávky už po revoluci soudilo v mezinárodní arbitráži (Češi prohráli).
Takže s tím vyklízením trhů to bylo opravdu trochu jinak, a to i na počátku 90. let.
Postkomunistické země měly ohromné arzenály, které byly po skončení studené války, rozpuštění Varšavské smlouvy a rozpadu SSSR najednou k dispozici komukoli, kdo byl ochoten zaplatit. Jinak řečeno: obchod novým hardwarem východoevropské provenience byl bez náhrady vystřídán obchodem zánovním hardwarem ze skladů. Kšefty v tradičních i netradičních teritoriích dělali týpci, nad nimiž vyčníval Viktor But, rodák z Dušanbe v tehdejší svazové republice Tádžikistán, hovořící šesti jazyky, který byl předobrazem Nicholase Cage v Obchodníkovi se smrtí. Toho vojenského substrátu bylo ohromné množství a ceny spadly na minimum. V řadě afrických zemí stál ojetý kalašnikov AK47 necelých 200 dolarů od konce 80. let minulého století, s mírně klesající tendencí, a pro jiné zbrojní systémy to platí také. Kdo by chtěl nové české podzvukové stíhačky, když albatrosů byl na sekundárním trhu přebytek, o tancích a bévépéčkách ani nemluvě.
Minulost neměla absolutně žádnou budoucnost a jediné, co se s tím dalo rozumně udělat, bylo to, co udělal blahé paměti generál Boris Gromov, když velel stahování sovětské okupační armády z Afghánistánu. Přešel hraniční most a neohlédl se.
Hovořit o nějakém vyklízení trhů je tedy naprostý nesmysl, který funguje leda tak při politické demagogii. To samozřejmě nic nemění na tom, že pro zbrojovky byl vyschlý pramen zakázek bolestivý a že konverzní programy byly vesměs neúspěšné, čím dál se člověk posunoval na východ. Třeba Slováky bolel mnohem víc než Čechy.
To, s čím jdou čeští zbrojaři do světa nyní, je úplně jiná kategorie. Když se podíváte na dnešní nabídku třeba z uherskobrodské zbrojovky, jde o fajnové zboží pro jiný typ zákazníka, než jsou odběratelé secondhandových kalašnikovů, a také se prodává za zcela jiné ceny. Vůbec už nemluvě o českých ? rmách často o několika tuctech zaměstnanců, kteří se věnují so? stikované elektronice nebo přímo vyvíjejí software. Stojí to sice na vývoji, který začal již před desetiletími, ale s nostalgií to nemá nic společného. Konečně.
