Češi dost dobře nemohou nikdy úplně pochopit, co pro Rusko znamená to, čemu se říká Velká vlastenecká válka. Tedy válka Sovětského svazu s hitlerovským Německem, která se dotkla prakticky každé ruské rodiny a přinesla více než dvacet milionů obětí. Den vítězství, to je především historický mýtus o velikosti moderního Ruska, které dokázalo porazit i mnohem lépe technicky vybaveného nepřítele. Zářez do těla společnosti byl tak velký a tak krvavý, že dnes vystupuje jako jediný spojující mýtus, který drží jinak sociálně a ekonomicky velmi rozdrolenou ruskou společnost pohromadě. Každé zpochybnění tohoto mýtu – což nemusí být posouvání pomníků ani budování jiných, ale jen kritická otázka – je přirozeně chápáno jako útok na národní identitu, na samo srdce národa, země, společnosti, a nemusí na tom hned pracovat státní propaganda.
Rusko není otevřená společnost, v níž by se svobodně
diskutovalo o výkladu dějin, ale není to jenom proto, že současné ruské vedení dějiny
zneužívá k politické propagandě a nechce, aby mu do tohoto výkladu někdo
mluvil. Je to i posvátností vyprávění o tom, jak hrdinný sovětský lid porazil
nacistickou bestii, přičemž se nijak nezohledňuje to, jaké to vše mělo
politické motivace, jak prakticky tento boj vypadal a jaké utrpení jiným
přinesl. O Velké vlastenecké válce se zkrátka nediskutuje, protože jakmile se
tato diskuse začne, zhroutí se koncept moderního Ruska podobně jako Sovětský
svaz po pádu Berlínské zdi.
Česko naopak otevřená země je, český pohled na druhou
světovou válku je svobodný. Vidíme i to, co se Rusům zkrátka nezobrazuje,
protože mýtus Války má mnoho slepých skvrn: předchozí mocenský pakt
s Německem, využití války v dalším geopolitickém rozpínání Sovětského
svazu, válečné zločiny. Čechům se nezhroutí svět, když demytizujeme válku,
která pro nás navíc není Velká vlastenecká, ale jednoduše druhá světová. Tato
demytizace začala už v roce 1968, kdy se z ruské síly stal
definitivně národní nepřítel, od něhož jsme se v roce 1989 potřebovali
odtrhnout, abychom mohli být sami sebou. Českým národním mýtem, který po roce
1989 spojoval, bylo přesvědčení, že kdybychom v roce 1968 (1945, 1948)
nebyli uzurpováni Rusem, byli bychom jako společnost dávno mezi nejvyspělejšími
zeměmi světa, což po pádu komunismu konečně můžeme.
Po roce 2004 se zdálo, že toto vymezování už máme za sebou, že český mýtus Ruska, který jako resentiment zůstává všude, od sportu po politiku, už nepotřebujeme a nežijeme. Že jsme jako členové NATO a Evropské unie dávno jinde, že novým českým spojujícím mýtem je společná Evropa, ve které dokážeme žít jako sebevědomá unijní země.
Skutečné problémy s Ruskem, které se dnes přelily do
propagandistické bitvy o smysl války a o politický vliv ve středu Evropy, odstartovaly
přesně ve chvíli, kdy se český mýtus o Evropě začal drolit, kdy mu přestali
věřit i nejvyšší politici, jejichž systematické lamentování nad Evropou
vpustilo do veřejného prostoru staré duchy. Za patnáct let jsme se tak dostali
do víru ambivalentních ruských resentimentů: demokratičtí i otevřeně
antidemokratičtí politici se potřebují vymezovat vůči ruskému mýtu války, aby
si dokázali, že jsou suverénní, a Rusové dělají totéž v opačném gardu, aby
oslabené české poltické sebevědomí (vždy je nejsnadnější šikanovat toho nejslabšího,
nejméně sebevědomého) vtáhli do své vnitřní propagandy, která na základě
napadaného spojujícího národního mýtu války přesvědčuje obyvatelstvo, že
nepřátelé Ruska zase nespí.
Žijeme ve víru resentimentů, kde jeden provokuje druhého a
předhání v silných gestech. Ruská reakce je hysterická, česká zase
úzkostná, až roztřesená, protože o čem jiném svědčí akty ostentativního
bojovného sebevědomí. Jistě, říkají odborníci, Rusko rozumí jen síle a pevnému sebevědomému
postoji, ale to není totéž, co chlapecky pevná gesta na regionální úrovni nebo
servilní projevy úcty z nejvyšších míst.
Ničivého víru proruského a protiruského šílenství, do něhož se zejména v květnových dnech propadá český veřejný prostor, se zbavíme jediným způsobem: tím, že přestaneme svou vlastní státní identitu definovat Ruskem, jedno jestli jako nepřítelem, nebo jako přítelem, který nám silou svého vůdce ukazuje pravou cestu. Oba tyto směry otevírají propast dějinných resentimentů, z níž se i kvůli ruské fixaci na spojující mýtus Války nedá ve zdraví vylézt. Oba vedou k závislosti a k narušenému sebevědomí.
Budování státnosti a národní identity na figuře nepřítele má
v Evropě velkou teoretickou tradici v podobě konzervativních právníků
typu Carla Schmitta, jenž dal definiční pevnost nacistické organizaci
společnosti a který mimo jiné tvrdil, že teprve vnější nepřítel spojuje a
vytváří tak politické společenství. My však dnes máme především vnitřního
nepřítele, sami sebe, protože ani po všech těch dlouhých a bolestných letech evidentně
úplně nevíme, kam patříme, kdo jsme a kam jdeme.
Resentimentů a všech těch podivných afér s pomníky nás
zbaví jediné: když se začneme starat o své sebevědomí v geopolitickém
rámci, do něhož jsme v roce 1989 úspěšně vykročili. Žijeme v Evropské
unii, která je v ruském mýtu o Válce pořád z velké části jen nevděčným
dobytým územím. S tím se ale česká spojující vyprávění už nikdy nebudou
překrývat. Máme jedinou možnost: nenechat se utopit v marných, až
zoufalých debatách o minulosti, když se musíme naplno starat o to, co přijde. Sebevědomí
si musíme vybudovat, nikdo nám ho jen tak nedá, z východu ani ze západu.
