Se vznikem nového regulačního úřadu pro oblast energetiky se opět v médiích rozvířila diskuse o postavení takzvaných nezávislých regulátorů. Diskuse to není nijak malicherná, neboť s pokračující liberalizací tyto úřady rostou jako houby po dešti. Je veskrze pozitivní, že můžeme sledovat odhodlání bránit jejich nezávislost, leč méně radostný již je úplný nezájem o samotnou podstatu a oprávněnost jejich vzniku. Veškeré debaty se odehrávají za předpokladu, že pro správné fungování trhu je dostatečná regulace naprosto nezbytná.
Pokusme se tento obecně sdílený předpoklad zpochybnit. Základní myšlenka celého systému specifických odvětvových regulací vychází na jedné straně z pochopení nemožnosti centrálního plánování a současně z nepochopení závěrů moderní ekonomie blahobytu, založené na demonstrovaných preferencích, že pouze svobodný trh vede k maximálnímu uspokojení potřeb. Přehlíží se klíčový teorém ekonomické vědy postulující neexistenci stabilní hranice mezi socialismem a trhem. Stručně řečeno, celá regulační mašinerie žije z mýtu smíšené ekonomiky.
Dvě nesourodé oblasti?
Z čeho pramení nutnost regulace? Zastánci regulačního přístupu tvrdí, že lze dělit ekonomickou sféru na dvě nesourodé oblasti. Za prvé na tu, kde trh funguje více méně uspokojivě, a dále na tu, kde trh selhává. Zatímco do první oblasti v Česku nespadá zřejmě vůbec nic, oblast druhá je mnohem pestřejší, počínaje trhem bydlení, přes zemědělství, školství až po soudnictví, emisi peněz či poskytování bezpečnosti. Ponechme nyní stranou jak ony navýsost hloupé regulace, tak i regulace poněkud kontroverznější (v politické, nikoli teoretické rovině) a zaměřme se na současný celosvětový hit, na regulaci přirozených monopolů.
Přirozený monopol obvykle bývá definován jako tržní struktura, kde technologické podmínky výroby umožňují, aby průměrné náklady klesaly s tím, jak se rozšiřuje objem produkce. V tomto odvětví nakonec zůstane jediný výrobce. Konkurence zde neexistuje a navíc by byla škodlivá, neboť by vytvářela neefektivní duplikace. Jediný výrobce si následně může díky své pozici stanovit vysoké ceny a poskytovat nekvalitní služby. Proto vzniká potřeba nezávislého regulátora, který nastaví podmínky tak, jako by zde podnikalo více výrobců, nebo si dokonce podnikání více výrobců vynutí.
Pojetí konkurence.
S tímto konceptem, jakkoli se nám dnes zdá přirozený, je spojeno množství problémů a nedůsledností. Samotné vymezení relevantního trhu představuje v obecné rovině neřešitelný hlavolam, avšak nejslabší místo celého přístupu je skryto v jeho pojetí konkurence. Na ni nesmí být totiž nahlíženo jako na stav, ale jako na dynamický proces podnikatelského objevování. Nedává smysl říkat, že konkurence se prohlubuje s rostoucím počtem podnikatelů v odvětví nebo s vyrovnáváním tržních podílů.
Nutnou podmínkou konkurence není velký počet nabízejících, ale neomezená volnost vstupu podnikatelů na všechny části trhu (právě volnému vstupu na trh však celá takzvaná deregulační legislativa úporně brání).
Často je vznášena námitka, že i na svobodném trhu je vstup do takzvaných síťových odvětví silně omezen vzhledem k velkému podílu fixních nákladů a navíc že by bylo nehospodárné, aby docházelo k duplikacím.
Mýty.
Jde o další mýtus. Za prvé nežijeme v modelu statické dokonalé konkurence s perfektními informacemi, homogenními statky a nulovými transakčními náklady. Smysl konkurence nespočívá v tom, že všichni vyrábějí totéž, ale že všichni mohou uspokojovat přání spotřebitelů. Každý podnikatel tak nutně čelí klesající poptávkové křivce a pokouší se udržet si své postavení, a vytvořit tedy co největší konkurenční bariéru vstupu, neboli být o tolik lepší, aby se nikomu nevyplatilo do onoho odvětví vstoupit. Neexistuje žádný principiální rozdíl mezi síťovými odvětvími a pečením housek. Jediná firma v odvětví na svobodném trhu nezískává svou pozici aktem agrese, ale tím, že uspokojuje přání zákazníků lépe než firmy ostatní. Získáním dominantního postavení se navíc proces konkurence nevyčerpává, firma se pohybuje v reálném světě nejistoty a nerovnováhy. Měnící se podmínky budou neustále nabízet nové příležitosti k využití a zisk bude přitahovat do odvětví další výrobce. Pokud současný dominantní výrobce neuspěje v objevování nových příležitostí a nepřizpůsobí se měnícím se podmínkám, toto postavení ztratí.
Za druhé to, zda je správné provést jakoukoli duplikaci neboli vstoupit do odvětví, kde je etablován jiný podnikatel, se může ukázat jedině na trhu, nelze to nijak vypočítat ani změřit. Při nezměněné poptávce se to vyplatí tehdy, je–li nová investice o tolik výhodnější, že převáží všechny nevýhody plynoucí z opuštění starých kapitálových statků, pro které neexistuje alternativní použití. Jen podnikatel vedený ziskovým motivem na základě informací obsažených v cenách může učinit takové rozhodnutí odpovědně (rozhoduje o majetku, za který nese odpovědnost), neboť on z něj bude mít zisk, nebo naopak utrpí ztrátu.
Predátorské praktiky.
Často se ve prospěch regulace uvádí také hypotéza, že dominantní firma pomocí takzvaných predátorských praktik vytlačí konkurenty z trhu a následně zvýší ceny. Sama definice predátorských praktik je velmi obtížná. Obvykle jsou definovány jako prodej pod mezními náklady (rozuměno účetními). Cena na trhu však není určena náklady, ale užitkem, který daný statek poskytuje. Navíc to nejsou účetní náklady, nýbrž náklady obětované příležitosti, na základě kterých podnikatelé provádějí svá současná rozhodnutí. I kdybychom ale připustili, že výrobce prodává pod nějak definovanými náklady, co z toho plyne? Zdá se, že nic trestuhodného. Nesmíme zapomínat, že v konečném důsledku na svobodném trhu vždy rozhodují spotřebitelé. Pokud si tedy oni časem zvolí za dodavatele nějakého produktu jednu společnost, která poskytuje lepší služby za výrazně nižší ceny než společnost jiná,
je to v souladu s jejich preferencemi. Říká–li někdo, že nejednají ve svém dlouhodobém zájmu a že na to jednou doplatí, neboť poté, co zůstane v oboru pouze jedna společnost, se zvýší ceny, může této tržní příležitosti využít k dosažení zisku. Nyní by mělo být zřejmé, že nelze z ekonomického hlediska absolutně nic namítat proti jakékoli momentální struktuře trhu. Optimální může být stejně tak jeden výrobce, kartel nebo množství malých vzájemně nezávislých firem. Jestliže je otevřený přístup do odvětví, neboli neexistují žádné administrativní bariéry vstupu, pak si lze dominantní pozici udržet pouze soustavně kvalitnějším uspokojováním přání spotřebitelů v porovnání se současnou i potenciální konkurencí.
Regulace cen.
Přesto nyní na chvíli předpokládejme, že svobodně vzniknuvší tržní struktura je škodlivá, a bez regulace se tudíž neobejdeme. Lze vůbec smysluplně regulovat? Podívejme se na regulaci cen, která je na první pohled nejvíce viditelná, a na kterou proto soustřeďují všechny regulační orgány hlavní pozornost.
Existují zde v zásadě dva přístupy. Prvním a starším je způsob, podle něhož se cena stanoví tak, aby pokryla oprávněné náklady a přiměřený zisk. Ten je hojně využíván i v Česku. Druhým typem je regulace pomocí takzvaných cenových čepiček, kdy regulátor stanovuje cenu podle svého uvážení na předem stanovené období, přičemž bere ohled na růst cenové hladiny a současně se snaží cenu snižovat, a vytvářet tak tlak na efektivnost výrobců.
V obou případech je nezbytným předpokladem plnění funkce regulátora získávat přesné a detailní informace. To však naráží na fenomén takzvaných asymetrických informací, který znamená, že regulovaný subjekt má vždy mnohem lepší informace o nákladech, dostupných technologiích a tak dále než regulátor. Důsledky jsou zřejmé. Regulátor se musí spolehnout z velké části na informace, které mu poskytne sama regulovaná firma, v jejímž zájmu je evidentně dosažení co nejvyššího zisku.
Druhým neopomenutelným předpokladem, který úzce souvisí s předcházejícím, je ochota regulovaných firem spolupracovat s regulátorem, neboli ochota hrát s ním takzvanou kooperativní hru. I tento předpoklad lze v realitě obtížně naplnit. Motivace firmy je právě opačná. Je v jejím životním zájmu poskytovat takové údaje, které by vedly k co nejslabší regulaci.
Nezávislost regulátora.
Třetí nutnou podmínkou je nezávislost regulátora. Tomuto problému je věnováno mnoho prostoru v současných diskusích, a proto stačí jen podotknout, že doposud byl každý regulátor vytvořený s jakýmikoli úmysly při své činnosti dříve či později ovládnut regulovanými firmami a rozhodoval v jejich prospěch. Vzhledem k tomu, že regulace byla vždy stvořena na přání klíčových hráčů na trhu jako způsob obrany před konkurencí, a nikoli jako ochrana zákazníků, za kterou se dnes vydává, to ostatně nikoho nemůže překvapit. I kdybychom tedy čistě pro tento argument připustili, že správně prováděná regulace přispěje k zvýšení blahobytu, přesto – jak vidíme – neexistuje žádný použitelný nástroj, jak toho dosáhnout.
Jakýkoli zásah státu do tržního mechanismu vyvolává nutnost dalších a dalších zásahů a stejně tak jako regulace trhu práce nepředstavuje řešení nezaměstnanosti, ale její příčinu, i antimonopolní regulace monopoly nereguluje, nýbrž vytváří. Na svobodném trhu mohou lidé prosperovat jen díky uspokojování potřeb ostatních. To v případě regulací neplatí. Každá regulace vždy privileguje určité jednotlivce na úkor těch dalších. Pokud je obohacení některých zájmových skupin cílem regulace, bylo by rozhodně čestné to veřejně přiznat. Pokud je cílem zvýšení celkového blahobytu, měli bychom si uvědomit, jak marné je snažení nalézt kritérium, podle kterého bychom byli s to říci, že pro společnost je lepší, když někomu vezmeme a jinému na oplátku přilepšíme. Pokud by bylo v lidských silách stanovit takové kritérium, na co potom potřebujeme trh?
Vzdejme se proto mýtu smíšené ekonomiky a přiznejme rovnou, že neexistuje žádná třetí cesta mezi centrálním plánováním a trhem. Pokud jsme tak osvícení, že dokážeme stanovit optimální množství, kvalitu a cenu elektrické energie, plynu, pitné vody, ale i vysokoškoláků nebo třeba dálnic, proč tyto schopnosti plně nevyužít. Pokud však toho schopni nejsme, dejme raději ruce pryč.
