Byl to unikátní projekt, který skončil masovým úspěchem. I přesto, že k němu neexistoval žádný návod
Masová privatizace v první polovině 90. let minulého století je jednoznačně nejúspěšnějším projektem moderního českého státu. Přesto o ní koluje mnoho mýtů, které nejspíš pramení jednak z její nedostatečné znalosti a jednak ze záměrné diskreditace.
Aniž bychom rozsahem článku chtěli přinést úplné hodnocení naší privatizace, chceme uvést na pravou míru několik hlavních principiálních omylů, které se nejčastěji opakují ve veřejné debatě.
Nejprve je třeba připomenout základní tezi, kterou potvrzují veškerá dostupná fakta: pád komunismu v roce 1989 se rovnal ekonomickému kolapsu systému, který byl pro naplnění potřeb občanů zcela nepoužitelný. Čtyřicet let komunismu přivedlo československé hospodářství k bankrotu, socialistický režim náš stát vpravdě vytuneloval.
Mýtus č. 1: Existovala alternativa Snad jen pro pořádek uveďme jeden zřejmý empirický fakt: všechny pokusy, ve kterých se řízení ekonomiky přesunulo na stát, vždy selhaly – dokládá to zkušenost jak fašismu, tak komunismu. Komunistická vláda okradla československé občany o jejich majetek, jednak znárodňováním a jednak měnovou reformou. Toto ukradené bohatství bylo tak obrovské, že z něho komunisté vydrželi žít a uplácet dlouhá čtyři desetiletí. Jakmile komunisté toto ukradené bohatství zlikvidovali, jejich režim zbankrotoval. Bylo nutné urychleně přejít od státního řízení k soukromému vlastnictví a řízení hospodářství dle principů svobodného trhu.
Mýtus č. 2: Privatizace byla bez pravidel, měla se provést pomaleji V listopadu 1989 se rozehrál boj o čas, bylo jasné, že dosavadní fungování ekonomiky se zásadně změní. Bylo třeba co nejrychleji odříznout politickou nomenklaturu od podniků, aby se zabránilo masovému klientelismu. Pomalé cesty se ukázaly jako horší – země, jež se vydaly touto cestou (např. Maďarsko či Polsko), nezískaly vůči České republice žádnou prokazatelnou výhodu. Výsledek postupné cesty privatizace je, že například v Polsku ani dnes (!) není značná část podniků zprivatizována. Polský stát na rozdíl od toho českého nadále vlastní většinové podíly v obřích podnicích: v rafineriích
(PKN Orlen, Lotos), hutích (HSW), těžebních firmách (PGNiG, KGHM), bankách (PKO), a dokonce i v pojišťovnách (PZU) a chemických závodech (ZAK). To ukazuje, že „pomalá“ privatizace znamená v praxi nejčastěji žádná privatizace. Pokud se dovolí zájmovým skupinám uvnitř státních firem organizovat se a vybudovat si pevný kontakt na politické strany, ze státních firem se vždy stanou trafiky pro politiky a ideální prostředí pro korupci. Pro ilustraci připomeňme, že největší korupční aféra novodobého Polska „Orlengate“ z roku 2004 není spojena s žádnou soukromou firmou, ale právě se státním kolosem PKN Orlen.
Stejně tak je pomýlená kritika ohledně nedostatečného právně-institucionálního rámce. Jak vidíme, nejsme s ním spokojeni ani dnes, 23 let po revoluci. Privatizace byla provedena v tom nejlepším dostupném právním prostředí té doby. Vyčkávání by bývalo znamenalo jen odsouvání donekonečna. Řekli byste snad svému dítěti: pošleme tě studovat na univerzitu, ale až její kvalita dosáhne světové úrovně?
Mýtus č. 3: Rozkradl se majetek Mnoho lidí bohužel dodnes nechápe, že ačkoli minulý režim vykazoval obří produkci a zaměstnanost, přivedl ekonomiku ke krachu.
I když se hodně vyrábělo, jednalo se o neefektivní plýtvání na nepoužitelné statky. Výroba nebyla určena tržní poptávkou, ale náhodným plánem. Nelze se tedy divit, že když se zboží vyrobilo, zjistilo se, že ho nikdo nechce. Anebo se naopak zjistilo, že se nevyrobilo něco, co chtěli všichni. Tím se plýtvaly zdroje. Čtyřicet let tohoto plýtvání ekonomiku zruinovalo. Zboží má jenom takovou cenu, jakou chtějí zákazníci platit, a když naše stovky lokomotiv a tisíce tatrovek nechtěl nikdo kupovat, cena takové výroby byla nulová. Bylo proto třeba provést bolestivou restrukturalizaci – veškerou nepotřebnou výrobu zavřít, zastaralé vybavení zahodit, vybrat pouze pár použitelných aktiv a především vymyslet a zprovoznit zcela nové výrobní plány podle představ zákazníků / spotřebitelů / nás všech.
Z toho plyne jediné: Nebylo moc co rozkrádat.
Naopak, je ekonomickým zázrakem kapitalismu a privatizace, že se z tak rozvráceného hospodářství podařilo tak rychle vydupat mnoho fungujících ziskových podniků.
Pokud nějaký podnik po privatizaci zkrachoval nebo zmenšil výrobu, nelze to přičítat „rozkradení“ či „špatně provedené“ privatizaci. Řada privatizovaných podniků neměla v tržním hospodářství žádné místo (jejich výrobky nikdo nekupoval) a musela odejít z trhu. Stejně jako po umožnění podnikání vzniklo nesčetně nových podniků, které dnes zaměstnávají tisíce lidí, zrcadlově k tomu musely trhy opustit neefektivní podniky, které tyto lidi uvolnily. Jedno bez druhého nemohlo proběhnout.
Mýtus č. 4: Podpořila se korupce Socialismus před rokem 1989 byl totálně zkorumpovaný.
Tato korupce byla způsobena tím, že neexistovaly tržní ceny a lidé byli nuceni kupovat si zboží ilegálně. Vytvořil se černý trh zasahující do všech sfér hospodářství, od běžných nákupů potravin po vzájemné dodávky mezi průmyslovými podniky. Privatizace spolu s umožněním tržní tvorby cen značně omezila prostor pro korupci v podstatě u všech běžných komodit (jídlo včetně ovoce, masa či cukrovinek, hygienické potřeby, oblečení, elektronika atd.), u kterých se před sametovou revolucí běžně uplácelo, aby je lidé mohli získat. Zároveň dramaticky poklesla korupce ve firmách, které se plně privatizovaly – soukromí vlastníci začali tvrdě dohlížet na to, aby je zaměstnanci neokrádali, jako to bylo běžné v socialismu. Majitelé začali dříve běžné rozkrádání svých firem tvrdě stíhat. Rychlost privatizace navíc zásadně omezila možnost manipulovat s prodejem různých podniků. Byly to naopak pomalé vládní prodeje jednotlivých podniků zvlášť, které provázely obrovské korupční skandály, nebo tyto privatizace zkrachovaly úplně. Tyto kauzy zůstaly mnohdy dodnes nevyřešené (privatizace bank, MUS, Zetor, prodej Unipetrolu Andreji Babišovi, Škoda Transportation, zkrachovalý prodej ČSA a mnoho dalších).
Mýtus č. 5: Privatizace ano, ale ne kuponově Kuponová privatizace je již obklopena takovou mytologií, že se zcela zapomíná, že jde o nejprůhlednější a nejčistší formu privatizace. Korupce při privatizaci vzniká vždy, když mohou politici a úředníci rozhodovat o tom, komu a za jakou cenu prodají podnik ve státním vlastnictví. Kuponová privatizace toto korupční prostředí vylučovala. Jakmile byla firma určena pro privatizaci kuponovou formou, jediný, kdo určil cenu a nové majitele, byli lidé sami. Privatizační korupce neměla prostor. Je s podivem, že ti, kdo dnes tolik volají po „transparentnosti“, nedoceňují kuponovou privatizaci jako nejtransparentnější metodu, jakou naše státní správa zatím použila. Česká privatizace byla unikátním projektem, který skončil masovým úspěchem navzdory tomu, že na jeho provedení předem neexistoval žádný návod. Dílčí kritiky ve smyslu „po bitvě je každý generál“ nemění nic na tom, že principiálně bylo její provedení zcela správné. Veřejnost si bohužel plete úspěšnost privatizace jako takové a úspěšnost vlastních investičních rozhodnutí v rámci privatizace.
S odstupem začíná být také privatizace adekvátně doceňována. Zůstává jen otázkou, kdy to budou ochotny přiznat i zájmové skupiny, které zatím kritiku privatizace používaly pouze k diskreditaci svobodného tržního hospodářství a polistopadového politického vývoje. l
Pomalé cesty se ukázaly jako horší, vyčkávání by znamenalo odsouvání donekonečna
O autorovi| jan průša, Pavel Ryska • ekonomové, doktorandi Institutu ekonomických studií FSV UK
