Před 100 lety čekalo na trampy dobrodružství hned za městem. „V sobotu se nasedalo v Braníku do vlaku a jelo se do Modrých dálek, to jest do země, která není na mapě. Jelo se dlouho. Kolem nás pádila prérie, po níž kráčela pomalým krokem rozčechraná stáda bisonů. Za letitými pni olbřímích jedlí zrádně vyčuhovaly bambitky conquistadorů. Na obzoru se rýsovaly Skalisté hory a pod nimi temně hučely bělostné slapy řeky Athabasky,“ vzpomínal v povídce Zlatý ostrov tramp a spisovatel Géza Včelička.
Cílem sice nebyl Divoký západ ani kanadský sever, ale i tak to stálo za to. „Na kopcích plály červenožluté signály ohňů a dole na Jarově pod železničním náspem zmítala se a ječela stará Petrákova hospoda, plná cowboyů, desperátů, zlatokopů a lovců kožišin.“ Četník patrně o této krajině vůbec nevěděl a příčetný člověk sem nezabloudil, neboť ona hospoda „měla asi takovou pověst jako čínské opiové brlohy v San Franciscu“ a spolu s ní i celá ta „hornatá oblast, podobná kaferskému kraalu“.
Hvězdnaté nebe nade mnou
Tak romanticky jako trampové dosud nikdo přírodu kolem Prahy nevnímal, přesto zdaleka nebyli první, kdo do ní chodil. První turistickou cestu - ze Štěchovic ke Svatojánským proudům - vyznačil Klub českých turistů už roku 1889 a o dvě desítky let později začaly do lesních tišin pronikat skautské družiny. Turistika byla čím dál tím populárnější a už před první světovou válkou ji pěstovali spisovatelé mnohem věhlasnější než Včelička. Na Vltavu k (dnes bohužel zatopeným) Svatojánským proudům jezdil tenkrát například Max Brod s Franzem Kafkou a občas i Franzem Werfelem. „Koupávali jsme se v lesních potocích - neboť Kafka i já jsme byli podivně přesvědčeni, že se krajiny nezmocníš, dokud s ní přímo fyzicky nenavážeš spojení koupelí,“ vzpomínal později Brod.
Svatojánské proudy. Možná vůbec nejhezčí místo v okolí Prahy zmizelo na přelomu 30. a 40. let pod hladinou štěchovické přehrady. Autorem vyobrazení je Karel Liebscher.
Také první trampové - i když rozpoznat okamžik, kdy se vydělili z masy obyčejných turistů a organizovaných skautů, vlastně nelze - začali chodit do přírody už před válkou. Nejdřív jen do Prokopského údolí, pak na Zbraslav, k Jarovu, a nakonec podél břehů Velké řeky (Vltavy) dorazili k obligátním peřejím Svatojánských proudů. „Tito Pionýři neznali pokrývky, stany ani kotlíky. Pokrývkou jim bylo krátké sáčko ,pelerýnka‘ a nejčastěji - hvězdnaté nebe,“ líčil trudné začátky další trampský spisovatel Bob Hurikán.
Jenže pak přišla válka a průkopníci odešli „trampovat“ do zákopů. Ti, co se vrátili, se o čtyři roky později stali zakladateli trampského hnutí. Tradičně se uvádí, že první osadou byla Ztracená naděje, která vznikla roku 1919 u Svatojánských proudů. Brzy po ní vyrostly na Velké řece osady Rawhide, Mrtvý muž, Hiawata a mnohé další, protože, jak píše Hurikán, „nikde na světě nebylo tolik šerifů jako v letech 1919-1920 v Čechách“. Brzy poté se zvuky seker a pil začaly rozléhat na březích Zlaté řeky (Sázavy), Staré řeky (Berounky), Hadí řeky (Kocáby) a s jistým zpožděním se k trampům přidala mládež z dalších měst.
Co je to tramp?
Katalyzátorem vzniku trampského hnutí byla válka. Otřásla postavením elit - hlavně církve - a mladí lidé navíc kvůli ní získali radikálně jiné životní zkušenosti než generace jejich otců. Nejstarší trampská generace si nesla zážitky z fronty, ty mladší poznamenaly strasti v zázemí - otec na frontě, matka v továrně, hlad a nekonečné fronty, všudypřítomná válečná propaganda, četníci, policajti. Děti na sebe braly za války nedětské role - šéfredaktor časopisu Tramp Karel Melíšek (*1905) například vzpomínal, jak mu četníci zastřelili kamaráda, se kterým kradl z vlaků uhlí - a sotvakdo se mohl divit, že po jejím skončení byly jaksi jiné.
Hledám děvče na neděli… Trampský muzikant Jarda Mottl složil stovky písní.
Výsledkem byl vzdor, generační konflikt - a nakonec útěk. „Vždyť ten hoch celý týden jako by ani nežil, až když si vyjde do lesů, kde není žádného paďourského a měšťáckého přetvařování, tam si volněji oddychne a cítí teprve skutečně, že žije,“ vystihl motivaci mladých rebelů týdeník Tramp (ve své bakalářské práci se mu věnoval historik Jiří Smlsal). Vnější podobu pak trampingu vtiskl Divoký západ. Už před válkou se hodně četl Jack London, Bret Harte či (velký fabulátor) Karel May, a když skončila, vtrhly do kin westerny typu Červené eso či Býčí oko. „Nebyly to pouze cowboyské košile, šátky, sombrera a čaparéra, ale i ,mírně západní‘ způsoby, jako střelba z vlaků, alkohol a pod.,“ vzpomínal na vliv westernů na přelomu 20. a 30. let týdeník Tramp.
V té době už dávno nešlo o jednotlivce. Kolik trampů vlastně bylo, není jasné. Realistické odhady hovoří o desítkách tisíc, přičemž víme, že v roce 1944 - tedy již po opadnutí trampského boomu - existovaly zhruba dva tisíce osad a 1100 z toho v okolí Prahy.
Sex, pivo & trampská muzika
Tramping byl mnohotvárné hnutí. Některé osady se snažily asketicky splynout s přírodou, pro jiné byly důležité táboráky a drnkání na kytaru, další se věnovaly skoro výhradně sportu. Byli i tací trampové, kteří se jezdili za město opít (Včelička zmiňuje osadu „Pět prstů“, jejíž členové dlouho neměli „nejmenšího tušení, že hned za hospodou se rozprostírá zelené lesnaté údolí“.)
Většinovou společnost - tedy paďoury a mastňáky - trampové nejvíc provokovali svou uvolněnou sexuální morálkou. Ve skutečnosti není vůbec jasné, jestli byli v tomto ohledu jakkoli „uvolněnější“ než jejich vrstevníci z „jazzové generace“, kteří zůstávali o víkendu ve městě, ovšem oproti minulým generacím tu jistý nezanedbatelný posun byl.
Bílá otrokyně. Společné stanování chlapců a jejich „squaws“ bylo skautům a jiným puristům trnem v oku.
Svědčí o tom vzpomínky a literární pokusy samotných trampů (například sbírka Trampská fašírka se ženskými klíny jen hemží), ale i inzeráty v jejich časopisech, které - jak konstatovali autoři studie Český tramping - vedle tábornických potřeb často nabízely kondomy a služby lékařů s dermatovenerologickou praxí. Zcela otevřený pak je článek Moje malá, hloupá, ubohá Jenny, který vyšel v Trampovi roku 1930. Autor v něm Jenny vyčítá, že se nevzdala morálky generace své matky a bere tramp povrchně. Nelze totiž dělat „ze zdravého kluka eunucha“ a je se třeba trochu odvázat: „Buď budeš trampkou celou, otevřenou a nekompromisní a budeš se smát spolu se svým hochem paďourům a jejich morálce, nebo zůstaneš cudnou dcerkou svojí matinky a budeš se bavit s hochy v tanečních o počasí.“
Není proto divu, že když smrtelný nepřítel trampstva - zakladatel Skautu Antonín Svojsík - uveřejnil roku 1924 text Bílá otrokyně v centru Evropy, hrál sex ústřední úlohu. Trampy nazýval „nevázanou čeládkou“, která je „dokladem poválečné zpustlosti u nás“. Tramp na rozdíl od skauta „zapaluje porost, poráží stromy“, opíjí se, chodí ozbrojen, pořádá „orgie při ohních za noci“ a vůbec se chová ničemně: „Žena je těmto divochům jen zbožím, které nemá práv, může být dána jinému, koná veškeré hrubé práce v osadě a slouží jim jako otrokyně.“
Do paďourů - hej rup!
Byla to sice z velké části konina, Zemská správa politická v Čechách přesto článek rozeslala okresním úřadům a brzy po něm následoval oběžník, který vyhlašoval „akci proti divokým skautům“ a četníkům ukládal, aby „vyžadovali od návštěvníků lesů a tábořišť legitimace“. Podobné stížnosti na „metlu našeho venkova“ se v příštích letech opakovaly, a kromě skautů se na nich s chutí podíleli sokoli a organizovaní turisté.
Na přelomu 20. a 30. let začalo přituhovat. Zdražilo se jízdné na železnici, přišel zákaz jízdy na korbě náklaďáků a sokolové tlačili na zavedení povinné předvojenské výchovy pro všechny mladé lidi bez rozdílu. Na nejhorší došlo 9. dubna 1931, kdy prezident Země české Hugo Kubát vydal vyhlášku, která pokutou (deset až pět tisíc korun) či vězením (od 12 hodin do 14 dní) postihovala „všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných“ a protitrampsky konkretizovala, že jde zejména o „společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech - vyjímaje táboření rodinné -, pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného, dále nošení zbraní (…) a koupání na místech zakázaných“.
Sportem k jednotě. Druhý trampský propagační běh Prahou (1936) inzerovaly „mainstreamové“ noviny na svých sportovních stránkách.
Brzy poté vyrazily do lesů kolem Velké a Zlaté řeky četnické patroly a pídily se po oddacích listech. „Byly vykonány četnické prohlídky ve všech chatách podle Sázavy, od Davle až k Jílovému, a ve 150 případech byly zjištěny přestupky,“ popisovaly šťáru Národní listy a dodávaly, že leckdy se „18letí hoši a dívky, společně spící ve stanech a chatách, se znali jen křestními jmény“. Lex Kubát podporovala i konzervativní Národní politika, která připomínala jistý nepojmenovatelný sexuální delikt, ke kterému došlo „za bílého dne na náměstí v Jílovém“, a vypočítávala skandální případy, kdy se trampky koupaly nahé, a protože se takové případy množily, bylo prý „zřejmé, že jde o jakési hnutí adamitské“. Naopak komunistické Rudé právo i liberální Lidové noviny stály za trampy.
Sami trampové prezentovali lex Kubát jako pomstu starých a zapšklých. K tradičním atributům paďoura - velkému břichu a tlusté ženě - přibyl další: impotence. „Pochopte přece, kluci, tu sžíravou pohlavní závist těch, kteří, aniž kdy žili, neukojeni neodvolatelně stárnou ve svých teplých manželských kurnících,“ psal Tramp. Akutní hrozba dokonce dokázala sjednotit dvě věčně rozhádaná křídla trampů - politické (ve skutečnosti komunistické, navázané na časopis Tramp) a nepolitické (kolem časopisu Naše osady) -, aby společně 19. května uspořádala v zahradách Vinohradského pivovaru protestní demonstraci, na které se pod heslem „Do paďourů, hej rup!“sešlo zhruba 15 tisíc protestujících.
Vítězství „tramponomiky“
Demonstrovalo se i v následujících dnech a týdnech, ale vlastně už to nebylo třeba. Kubát (v satirické knize Dobrodružství šesti trampů Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady figuruje coby Kubát I. Trampobijec) svoji vyhlášku záhy zmírnil a ránu z milosti jí zasadil soud. Jeden z trampů -Jaroslav Bíman -, kterého četníci chytili v chatě s dámskou společností, totiž 30korunovou pokutu dohnal až k Nejvyššímu soudu a ten roku 1935 rozhodl, že společné nocování osob různého pohlaví nemůže přes prkennou stěnu nikoho pohoršit.
Mnohem důležitější však byly společenské změny. Už v době Kubátovy vyhlášky se tramping stal módou a za město začali vedle dělnické mládeže a studentů jezdit příslušníci středních vrstev. Z trampů profitovali venkovští hospodští, majitelé lesů a obchodníci, kteří s úspěchem prodávali „zálesácké“ oblečení, stany, a nakonec i prefabrikované dřevěné chaty.
Jestliže například úspěšný prvorepublikový skladatel a pozdější slavný cestovatel a fotograf Eduard Ingriš musel dlouhá léta tajit, že je tramp, má chatu na Svatojánských proudech a je autorem písně Temně hučí Niagara, pak v polovině 30. let příslušnost k trampům už žádnou stigmatizaci neznamenala. Nejdřív se rozjel obchod s trampskými zpěvníky. Pak ti nejlepší - jako byl Jarda Mottl či Jenda Korda - začali prodávat vlastní nahrávky (celkem je jich zaznamenáno asi 300), které si zdaleka nekupovali jen trampové, a nakonec začaly „trampsky“ zpívat salonní hvězdy typu R. A. Dvorského. Trampové kromě toho hráli ve filmech, skládali filmovou hudbu, vystupovali v Osvobozeném divadle či u Vlasty Buriana. „Kdekdo chtěl mít ve svém podniku, estrádě, divadle nebo filmu trampskou partičku,“ vzpomínal později Korda.
130 let po červené. Českem vás provede nejlepší značení na světě
Podobně pomáhal hranice bořit i sport. Hodně se hrál fotbal, volejbal (trampové měli vlastní ligu, a když se ve 30. letech slučovala s tou „civilní“, měla desetkrát víc hráčů než ona). Na osadu jezdil skvělý boxer Vilda Jakš a už v roce 1928 získali trampové díky zápasníkovi Jindřichu Maudrovi první olympijskou (stříbrnou) medaili. Fenomenální úspěch pak zaznamenali o osm let později v Berlíně, odkud trampští vodáci (na olympiádě se tomu trapně říkalo rychlostní kanoistika) přivezli dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili.
Nakonec se tramping stal široce tolerovanou mainstreamovou kratochvílí a měnit - „paďouřet“ - se začali i někteří trampové. Třeba ti z vůbec první osady - Ztracenky. „Kdysi téměř kolébka trampingu - dnes? Tenisové courty, cestičky vysypané pískem, po nich chodí,také trampové‘ v bílých tennisových kalhotách a nažehlených košilích, uctivě se navzájem zdraví atd. - zkrátka úplné maloměstské korso,“ přeháněl lehce pravověrný týdeník Tramp.
| Rudá záře nad osadou |
|---|
| Když v roce 1929 přišla hospodářská krize, velká část trampů (sdružená kolem časopisu Tramp) se začala přiklánět ke komunismu a Sovětskému svazu. Místo stetsonů se nosily brigadýrky, šerifskou hvězdu leckdy nahrazovala rudá, zpívaly se revoluční písně a osady si dávaly jméno jako Okťábr, Rudá tajga (jejího šerifa úřady vyšetřovaly kvůli porušení zákona na ochranu republiky), Rudá zář, Osada Karla Liebknechta či Pětiletka. V roce 1931 dokonce na východ odjela delegace 14 trampů a její členové pak s nadšením líčili, že sovětské lesy patří všem, v zemi panuje sexuální svoboda a pracuje se jen pět dní v týdnu. Předměstské zahrádky a papalášské „dači“ pomýleně považovali za vyspělejší obdobu našeho trampingu a s nadšením hleděli (rok předtím, než Pavlík Morozov udal svého „paďourského“ otce) i na sovětské pionýry. |
Dále čtěte:
Budeme muset zdražit mapy, říká šéf klubu turistů Chvátal
Chcete si odpočinout od lidí? Zkuste tento hotel v Grónsku. Je nejodlehlejší na světě
Čeští turisté se přestávají bát. Ve velkém se vracejí do Turecka, Egypta a Tuniska
Turisté, z Prahy ven, velí ministerstvo
Všichni proti Praze: regiony chtějí metropoli sebrat turisty
