Obrázek Egona Lánského, jak z kolečkového křesla odhání berlí novináře, by nevymyslel ani ten nejgeniálnější karikaturista. Nikoli Pan Evropa, ale Josef Švejk nás vede do Evropské unie.
Co zbylo z našich představ a nadějí deset let po 17. listopadu 1989? Šéfkonzervativec Klaus nedávno vyčetl úspěšnému podnikateli bohatství, šéfkritik dřívějších vlád Zeman nemá tušení, jak se řídí kabinet, šéfmoralista Havel už dávno ztratil aureolu jediného spravedlivého a hospodářství je na dně.
Když v polovině devadesátých let tehdejší premiér Václav Klaus s širokým úsměvem a pohrdavým tónem prohlásil, že zatímco Česká republika už cvičí ve fitness centru, Polsko a Maďarsko ještě leží na operačním sále, mohl si každý myslet, že Praha také rychle zamíří do Evropské unie. Když se před rokem začala šířit zpráva, že Českou republiku čeká znovu operační sál, protože původní zásah do organismu země provedl pomocí jásajících sekundantů sebevědomý diletant, Poláci a Maďaři se začali obávat, aby se Praha nestala brzdou jejich vstupu do EU.
Dnes, po zdrcující zprávě z Bruselu, jsou tyto obavy liché. Unie totiž nové členy zřejmě přijme individuálně, a nikoliv blokově jako v případě NATO. Česká republika je dnes sice stále v první řadě, ale až skoro na posledním místě. Má co dohánět, pokud se ovšem chce členem EU stát. To je kardinální otázka.
Například Slovinci, kteří loni dopadli možná hůře než my teď, dostali letos lepší hodnocení, a to jen proto, že udělali obrovský pokrok v harmonizaci práva. Slovinsko navíc manévruje chytřeji než Česko. Bruselské požadavky, které by možná ublížily slovinskému hospodářství, Lublaň chytře odsunuje a přistoupí na ně, až když už opravdu jinou šanci nemá. Více či méně takto postupují i ostatní kandidáti, zatímco Česká republika připomíná pověstného slona v porcelánu.
Rozdíl je v přístupu: zatímco ostatní jednají takticky, koordinovaně a cílevědomě a Bruselu se podvolí, až když není kam ustupovat, česká strana předvádí jen nepružný, hloupý vzdor. Když Budapešť či Varšava v některých aspektech zaostávají, jedná se většinou o výsledek vědomé strategie. Praha se však téměř bez výjimky chová chaoticky.
Všeobecně se počítá s tím, že přijetí nových členů začne nejdříve v roce 2003 či o rok později. Podíváme-li se na Českou republiku prizmatem čerstvého bruselského vysvědčení, vláda bude muset šíleným tempem a poslušně změnit vše, co se po ní vyžaduje, a nebude čas na taktizování a chytré vyjednávání. Takový vývoj je těžké si představit, navíc vše by se mělo odehrát v absolutně nestabilní vnitropolitické situaci. A k tomu všemu jsme téměř v den zveřejnění hodnocení Evropské komise dostavěli v Ústí nad Labem „zeď proti Cikánům .
Zpráva z Bruselu je zatím nejsmutnějším důkazem o špatném nastavení celé transformace společnosti špatnou transformační elitou, která totálně selhala. Můžeme jí věřit, když nyní slibuje hory doly, jen aby získala další čas na experimenty s Českou republikou? Kdo kromě ní ještě má odvahu tvrdit, že tato skupina lidí zajistí členství země v Evropské unii?
