Dílo slavného maďarského architekta Imreho Makovcze se stalo organickou součástí předvolebního boje
Maďarská vesnice Felcsút není na první pohled nic, o čem byste psali domů. Jejích 1700 obyvatel si víceméně vidí navzájem do talíře; jednak proto, že jsou všichni soustředění kolem jediné silnice, a jednak proto, že vesnice stojí v takřka dokonalé rovině, jak už to v Maďarsku bývá zvykem. Skoro každý třetí dům má před sebou ceduli s nápisem Eladó, tedy „na prodej“. To pro případ, že by někdo po cestě z hlavního tahu z Bratislavy na Budapešť najednou odbočil na jih k Balatonu a našel ve slunkem sežehlé rovině obzvláštní zalíbení. Podle počtu cedulí takových lidí není zrovna mnoho.
Pak absolvujete jedinou zatáčku, která v obci je, a ocitnete se uprostřed úplně jiného světa. Kousek od silnice stojí nové okrové stavení s klasicistními rysy a vedle něho složitý celek vzájemně propletených zářivě bílých budov s měděnými střechami a přiznanými nosnými trámy, opírající se o kameny vyrůstající ze země. To všechno doslova září novotou, ale novotou jinou, než na jakou jsme zvyklí: jediná stěna není docela rovná a žádná dvě místa nejsou na budovách, za nimiž při pohledu dál do pusty následují travnaté plochy, stejná. Jako by tam někdo chtěl mávnutím příslovečného kouzelného proutku vybudovat Poeovo Arnheimské panství zkřížené s Alenkou v říši divů.
Tady kope premiér Ten proutek – a peněženku s ním související – drží v ruce místní rodák a nejmocnější muž dnešního Maďarska, premiér Viktor Orbán.
Veden vlastenectvím a láskou k fotbalu, který sám zamlada hrával, rozhodl se vybudovat ve své rodné obci tréninkové supercentrum, kde by pro jeho vlast rostli noví fotbaloví hrdinové. Však také to pohádkové monstrum nese jméno největšího z nich: Puskás Ferenc Labdarúgó Akadémia, tedy Fotbalová akademie Ference Puskáse. Každý slušný Maďar s trochou sebeúcty vám odpřisáhne, že Pelé ani Maradona by si vedle jejich velikána z 50. let neškrtli, podobně jako v Česku by neměli šanci na Pepiho Bicana.
Felcsút je pozoruhodná věc sama o sobě: od roku 2009 je obec vedena jako nejbohatší v Maďarsku (před bohatými městskými částmi Budapešti), ačkoli ještě rok předtím byla v témže žebříčku na logičtějším 336. místě.
Místní fotbalový klub, odjakživa živořící v maďarské obdobě okresního přeboru, hraje letos prvním rokem tamní nejvyšší soutěž. Samo o sobě to asi není známkou nejvyšší kvality, ale o něčem to svědčí. A samozřejmě Orbán, jenž dodnes oficiálně bydlí v domečku v těsném sousedství komplexu, je „jediný člověk na světě, který má na zahradě šest fotbalových hřišť“, jak si dělají legraci jeho méně šťastní krajané (zejména když jsou si jisti, že je neslyší nikdo nepovolaný).
Vztah Orbána, Felcsútu a fotbalu by sám vydal na doktorskou práci, ale pro tento text jsou důležitější ony nepravděpodobně křivolaké budovy, v nichž projekt sídlí. Nesou typický rukopis svého autora, jímž je architekt Imre Makovecz, patrně nejuznávanější protagonista své profese ze zemí východního bloku – a také jeden z nejspornějších.
Organický rebel Pokud by to z fotografií nebylo na první pohled jasné, všechny ty pokřivené, důsledně nelineární tvary mají jeden účel: co nejvíce připomínat cosi živého. Však také Makovecz (1935 až 2011) sám o svých dílech rád mluvil jako o budovách-bytostech. Hlásil se k neformálnímu proudu organické architektury, což je termín, jejž poprvé použil legendární americký architekt Frank Lloyd Wright v roce 1955. Kromě toho čerpal ze zdrojů zdánlivě eklektických: z přírody samotné, z katolické víry, z myšlenek i budov rakouského filozofa-architekta Rudolfa Steinera i ze starých maďarských tradic.
Co vypadá jako suchý životopisný výčet, ve skutečnosti zakládá na velmi výbušnou politickou směs. A v okamžiku, kdy do maďarských parlamentních voleb zbývají pouze dny, je tato směs přímo třaskavá.
Legenda praví, že malý Imre chodil se svým otcem truhlářem vyhazovat do povětří koleje, po nichž jezdily nacistické vlaky na trati u vesnice Nagykapornak na západě Maďarska. Jestli a nakolik je to pravda, je méně důležité než fakt, že od mládí byl zapáleným vlastencem a zároveň nesnášel autority.
V době, kdy dospíval, to nebyla pro úspěšnou kariéru právě výhodná kombinace. Když byl Makovecz v listopadu 1956 čerstvým studentem druhého ročníku architektury na budapešťské Technické univerzitě, zadusila Chruščovova Rudá armáda pokus Imreho Nagye o odchod Maďarska z Varšavské smlouvy. Jak bylo zvykem, dominance vojenská s sebou v následujících letech přinesla i dominanci kulturní. V architektuře to znamenalo zhruba tolik: stavět se budou výhradně tupé betonové krabice; čím tupější a betonovější, tím lépe.
Makovecz, jenž absolvoval v roce 1959, tím z duše opovrhoval. „Neosobní inteligence, Bauhaus bez mozku, modernismus bez hodnoty,“ shrnul to o mnoho let později, když mluvil s redaktorem britského Guardianu Jonathanem Glanceym o architektuře. „Sebrali nám přirozenou schopnost paměti. Dnes už není v módě poznávat činy otců. Pamatovat si znamená jakoby chodit po jednom skutečném světě. V tom světě je všechno, co se stalo, společně s tím, co se stát mohlo. Obojí je stejně důležité.“ Celebrita z lesa Při takových názorech není divu, že se z Makovcze rychle stala hvězda tehdejší ještě živé (zdaleka nejen maďarské) intelektuální a umělecké scény. Naopak je skoro s podivem, že v oficiálním, tedy státním, zaměstnání vydržel až do druhé poloviny 70. let. Již tehdy však stál profesně mimo mainstream: navrhl budovy několika restaurací, sem tam mu osud přistrčil do cesty kulturní středisko nebo hřbitovní kapli.
V roce 1977 však už měla kádárovská vrchnost podivínského architekta tak akorát dost. V představě, že mimo hlavní město bude neškodný, jej uklidila stranou – do lesů podunajských vrchů Visegrádu. Aniž by to mocipáni tušili, prokázali mu tím obrovskou službu.
Čtyři následující roky žil Makovecz z drobných prací, které mu přihrávali známí. Šlo o lokální venkovské projekty: jednou to byl seník, jindy márnice; jednou turistická chata a kempinkový komplex ve Visegrádu, jindy stanice lyžařského vleku v Dobogókő.
Makovecz však právě té době vděčí za vytříbení stylu. Logika věci jej nutila stavět z co nejdostupnějších materiálů, tedy zejména ze dřeva. Už mu to zůstalo, stejně jako pokora ve vztahu k přírodě, venkovu a jeho obyvatelům. Protože maďarští komunisté začali s liberalizací ekonomiky o téměř deset let dříve než soudruzi v NDR, ČSSR a jinde, mohl si Makovecz založit vlastní firmu již v roce 1981. Ateliér Makona už získával prestižnější zakázky; vrcholem tohoto období byl katolický kostel v Paksu, 20tisícovém městě ležícím na Dunaji sto kilometrů pod Budapeští.
Tři věžičky s křížem, zoroastriánským sluncem a islámským půlměsícem, to celé ze dřeva a nad vchodem v nepopiratelném tvaru vaginy – to nadzvedlo nejedno obočí či pohnulo žlučí mezi komunisty, stejně jako mezi věřícími.
Makovczovi to definitivně zajistilo status celebrity. Když se přehnal rok 1989, získal prestižní uměleckou Kossuthovu cenu, založil uměleckou akademii a stal se jejím předsedou (později čestným doživotním prezidentem). Když španělská Sevilla organizoglobal vala v roce 1992 světovou výstavu, maďarský pavilon prakticky nemohl stavět nikdo jiný. A právě v tomto bodě se Makovczův příběh, dosud putující po pěkně narýsované lince umělec – disident – domácí hrdina – miláček Západu začíná komplikovat.
Architekt vyvoleného národa Lidí, kteří mají o panelácích sovětského stylu a ideologii jejich tvůrců stejně nízké mínění jako Makovecz, je dvanáct do tuctu. Postupně však fanouškům samorostlého architekta začalo svítat, že se stejnou vervou jako bolševismus nesnáší i západní konzumerismus.
„Pokud rozdělení (Evropy) bude přetrvávat, zastaví se tady čas. Komu se hodí agresivita bídy a útlaku tureckého gastarbeitra? Komu se hodí nadřazenost příslušníka belgické střední vrstvy na ulicích Budapešti? Komu se hodí génius Evropy koupený Amerikou? Komu se hodí chudoba a mlčení stepí východní Evropy?“ napsal Makovecz v roce 2002 pro mezinárodní architektonickou revue Čítanka organické architektury. Tento tón odporu proti převládajícímu proudu globálního ekonomického liberalismu stále častěji dostával národovecké zabarvení.
Pro liustraci: Makovecz sice ovládal chorvatštinu i němčinu, ale na veřejnosti nikdy nemluvil jinak než maďarsky a často podle toho: „Maďarům ještě nedošlo, že jsou vyvoleným národem.“
Národní ikona se silným politickým názorem může být pro šikovného politika požehnáním. Jen si představte, jak by Miloš Zeman blaženě pomlaskával, kdyby se takový Miloš Forman zničehonic stal rusofilem. A to uvádí na scénu Viktora Orbána, jenž v premiérském křesle – poprvé v něm seděl v letech 1998 až 2002, podruhé poslední čtyři roky – začal kouzlo vlastenectví nejen objevovat, nýbrž také řádně prosazovat.
Spojenectví premiéra s architektem bylo prospěšné oběma. Orbánův postupně sílící nacionalismus získal prominentního zastánce mezi jinak spíše skeptickými umělci. Na druhé straně se po celém Maďarsku začaly objevovat Makovczovy stavby. Ve Felcsútu vyrostla (a stále ještě roste, pročež dosud není známo, kolik za ni vláda nakonec zaplatí) výše zmíněná fotbalová akademie; ve městě Piliscsába 30 kilometrů od Budapešti postavil Stephaneum, budovu tamní Katolické univerzity Pétera Pázmánye; ve městě Makó vzniklo podle jeho návrhů divadlo i autobusové nádraží; a mnoho dalšího.
Kromě toho se Makovczovy stavby – především kostely – začaly objevovat i tam, kde žije silná maďarská menšina: ve slovenské Dunajské Stredě, v rumunské Transylvánii, v Rakousku i ve Slovinsku.
Symbióza až za hrob Tím to ale zdaleka nekončí. Makovecz po sobě nechal na dvě stovky nezrealizovaných plánů v různém stadiu dokončení. Ministerstvo kultury vloni zřídilo zvláštní úřad, jenž bude vybírat, které z nich postaví – a samozřejmě také, kdo je postaví. Budapešťská radnice zase zvažuje výstavbu nové Makovczovy katedrály podle plánů z roku 2004. Tehdy na stavbu nebylo dost peněz – však v té době také Maďarsku vládli socialisté, nikoli Orbánův Fidesz.
Jedním z přímých nástrojů Orbánova vlivu je umělecká akademie, již Makovecz založil a vedl. Vtip je v tom, že ačkoli v Budapešti funguje již od 19. století Univerzita výtvarných umění, konkurenční umělecká akademie se těší daleko větší přízni i více otevřené peněžence současné vlády.
Ve chvíli, kdy tento text šel do tisku, získala akademie do vlastnictví budapešťskou budovu Vigadó, v níž je druhý největší maďarský koncertní sál. Cena? Maličkost: 5,5 miliardy forintů, tedy zhruba 460 milionů korun.
Na 28. března je naplánována první akce nového majitele: vernisáž výstavy Imreho Makovcze.
Akademie však umí i přitvrdit. Své o tom ví Gábor Gulyás, ředitel státem vlastněné galerie moderního výtvarného umění Műcsarnok. Gulyás si loni dovolil Orbánovo vlastenecké tažení komentovat kontroverzní výstavou s názvem Co znamená býti Maďarem?
Reakce vlády na sebe nedala dlouho čekat. Takřka vzápětí přišel příkaz, že dramaturgie galerie od Nového roku přechází pod uměleckou akademii. Od ní se nic podobně podvratného nečeká.
Je bezpředmětné spekulovat, zda by Makovecz takové počínání schvaloval. „Do mého vztahu s Viktorem Orbánem nikomu nic není,“ řekl v jednom ze svých posledních rozhovorů s novináři v roce 2011. Jisté je, že on a premiér vždycky dokázali jeden druhému dobře vyhovět – a nic na tom nezměnila ani smrt.
Národní ikona se silným politickým názorem může být pro šikovného politika požehnáním. Imre Makovecz
1935 narodil se v Budapešti 1935–46 žil ve vesnici Nagykapornak v jihozápadním Maďarsku 1955–59 studoval architekturu na budapešťské Technické univerzitě 1956 za sovětské okupace byl zatčen a několik týdnů vězněn, hrozil mu i trest smrti 1959–77 pracoval v různých státních ateliérech 1977–81 působil (většinou neoficiálně) v exilu ve Visegrádu 1981 založil vlastní firmu, ateliér Makona 1990 obdržel Cenu Lájose Kossutha pro nejlepší maďarské umělce (ekvivalent československého titulu národního umělce) 1991 v Budapešti založil (a poté až do smrti vedl) Maďarskou uměleckou akademii 1992 navrhl maďarský pavilon pro Expo ’92 v Seville 1993 stal se čestným členem britského Royal Institute for British Architects 1997 v Paříži dostal Zlatou medaili Académie d‘architecture 2010 zavřel ateliér Makona, aby se věnoval akademii a rodině (manželka Marianne, tři děti) 2011 zemřel v Budapešti
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
