Menu Zavřít

NA CESTĚ DO BÍLÉHO DOMU

31. 8. 2001
Autor: Euro.cz

Soucitný konzervativec

Prezident Spojených států a bývalý texaský guvernér George Walker Bush napsal před dvěma lety autobiografii. Již při letmém prolistování je její poslání jasné. Byla součástí předvolební kampaně o prezidentské křeslo, a to jak stylem psaní, tak výběrem životních situací. Bushovi „při formulování těchto slov na papír (str. 7) především pomáhala přítelkyně a ředitelka pro styk s veřejností a sdělovacími prostředky Karen Hughesová. Ta s ním spolupracuje od jeho první kampaně na funkci guvernéra.

V předmluvě současný prezident USA říká, že k napsání publikace „Slib musíme splnit – moje cesta do Bílého domu ho přivedla zkušenost z doby, kdy poprvé kandidoval do Kongresu, „že totiž nesmím dovolit druhým, aby mě charakterizovali a vymezovali. Když jsem zjistil, že řada jiných lidí o mně píše knihy, rozhodl jsem se vypovědět svůj příběh ze své vlastní perspektivy. Navíc z kruhu rodiny . (str. 6) Pravdou zůstává, že rodiče, zejména otec (bývalý prezident), sourozenci, manželka i děti figurují na 263 stránkách až příliš často. Vzpomínky z dětství se zářným příkladem pracovitého otce a autoritou všechápající matky působí dosti cukrkandlově. Malý a dospívající George je zde líčen tak oslnivými barvami, že Foglarův Mirek Dušín se proti němu jeví jako umazaný uličník: „Susie (Evansová) a já jsme chodili společně na bezpečnostní hlídky; pomáhali jsme malým dětem bezpečně přecházet ulici před školou… …Všichni jsme si navzájem pomáhali. Rodiče kohokoli z nás dohlédli na děti kohokoli jiného. Matky jiných dětí cítily, že je nejen jejich právo, ale i povinnost pokárat vás, když jste udělali něco špatného, stejně jako to dělávala vaše vlastní matka. (str. 29) Bush se snaží čtenáře přesvědčit, že si již v mládí, a to zejména v rodině, osvojil hodnoty „správného Američana , které jako červená nit prolínají jeho dalším životem,

respektive rolemi manžela, guvernéra i kandidáta na prezidentský úřad. Je to především víra ve velikost Ameriky, v její mesianistické poslání ve smyslu šíření ideálů míru, svobody a naděje ve světě. V tom ostatně pokračuje v historické linii amerických prezidentů od dob Woodrowa Wilsona či Theodora Roosevelta. Jenže Bush soudí, že Spojené státy celé půlstoletí prožívají úpadek americké kultury: „…který narušuje základy našich společných hodnot a morální úroveň chování. Náš pocit osobní zodpovědnosti dramaticky poklesl ruku v ruce se zvýšením úlohy a zodpovědnosti federální vlády. Měnící se kultura setřela ostrý kontrast mezi tím, co je správně, a tím, co je špatné, vytvořila nové morální zásady chování: ,pokud je ti to příjemné, udělej to a ,pokud se dostaneš do problémů, sval vinu na někoho jiného . …Vzešli jsme z kultury obětavosti a spásy a vstoupili do kultury, v níž platí, urvi si, co můžeš. Od přijímání zodpovědnosti jsme se dostali k hledání viníka. Jak vláda dělala čím dál víc, jednotlivci mohli dělat čím dál méně. (str. 249) To se podle autora projevuje u části Američanů, především chudých a barevných z řad mladé generace v tom, že ztrácejí naději. „Až příliš mnoho našich mladých lidí nemá přesvědčení. Žijeme v největším, nejsvobodnějším a nejbohatším národě světa, přesto až příliš mnoho našich občanů nevěří, že jejich život má nějaký smysl nebo cenu. Myslí si, že americký sen je nedostupná vyhlídka určená pro někoho jiného. Nevěří základnímu americkému přesvědčení, že můžete být, čím chcete být, a dosáhnout toho, čeho chcete dosáhnout, pokud jste ochotni tvrdě pracovat a jít si za tím. (str. 253)

Cesta z této krize mu byla jasná i při volební kampani na texaského guvernéra – přenesení některých pravomocí federální vlády na stát Texas, reforma školství, a to především posílením veřejných škol, dále reforma sociální péče a trestních zákonů. V tomto trendu pokračoval během pouti za prezidentským křeslem. Své životní krédo definuje jako soucitný konzervativizmus, který „uvádí konzervativní principy volného trhu do praxe, aby pomohl skutečným lidem, všem lidem včetně chudých a jinak znevýhodněných . (str. 256) Naplnění těchto cílů míní mimo jiné dosáhnout snížením daní, které zvýší ekonomický růst a vytvoří lépe placená místa. Dále uvádí podporu volného obchodu zrušením tarifů a odstranění veškerých bariér, které brání jeho šíření. V publikaci rozebírá také podporu zdravotních spořících účtů a ochranu pacientů. Zajímavé jsou sentence týkající se americké zahraniční politiky: „Dosažení trvalého míru vyžaduje pevné spojenectví, rozšíření obchodu a přesvědčivou diplomacii. Vyžaduje přísný realismus při našich jednáních s Čínou a Ruskem. Vyžaduje neústupnost ve vztahu k režimům, jaké jsou například v Severní Koreji a Iráku, které odsuzují naše hodnoty a nenávidí náš úspěch. (str. 259) V této souvislosti hovoří Bush o modernizaci americké armády, o přebudování systému národní obrany a podpoře rozmístění protibalistických střel jako ochrany před útokem a vydíráním.

A na závěr ekologická perlička, která v kontextu Bushova odmítnutí Kjótského protokolu působí pikantně: …Amerika má zodpovědnost usilovat o čistší vzduch a čistší vodu tím, že odstraní staré provozy, které jsou zdrojem znečištění, a vyvine nové technologie, umožňující výrobu, jež bude vůči životnímu prostředí přátelštější. (str. 250)

MM25_AI

Přes uvedené výhrady lze souhlasit s Václavem Havlem, který v předmluvě ke knize píše: „Kdokoli se zajímá o věci veřejné, by se měl zajímat i o Spojené státy a o muže, který jim v tu kterou chvíli stojí v čele.

Bush, Georg W.: Slib musíme plnit. PRAGMA, Praha 2001. 263 stran. Cena neuvedena.

  • Našli jste v článku chybu?