Na chovech ryb lze vydělat i u nás

Štiky, kapři, sumci anebo také jeseteři, ústřice či chobotnice. Vydělat na jejich chovech lze i v České republice. Sladkovodní chovy navíc mohou počítat s miliardovou dotací.

Autor: Martin Siebert

Téměř polovinu světové spotřeby ryb a vodních živočichů zabezpečuje takzvaná akvakultura, tedy umělý chov ryb v obvykle uzavřených systémech – nikoliv tedy ve volné přírodě. V Evropské unii ale pokrývá akvakultura jen zhruba 11 procent spotřeby. V Česku není uzavřený systém v praktickém provozu ani jeden.

Do akvakultury se nicméně počítá i umělý chov sladkovodních ryb v našem rybníkářství, stejně tak jako odchov rybích plůdků v sádkách a zařízeních rybářských organizací. Nelze tedy říci jednoznačně, že by v Česku akvakultury neexistovaly. Jde ale o otevřené systémy ve volné přírodě. Podstatné je, že se za současného systému nedá příliš spoléhat na tržní produkci dravců, kteří jsou náročnější na odchov. To se odráží také ve sportovním rybolovu, jehož zastánci si v tuzemských vodách příliš neužijí, neboť druhová pestrost ryb je malá. Dalším důsledkem je přesun sportovních rybářů na rybářské revíry do zahraničí, a tedy odliv části peněz, z nichž by mohly profitovat rybářské svazy v tuzemsku.

Situace pro chov ryb ve volné přírodě se ale ještě zhorší. Od příštího roku začnou nejprve na několika procentech zemědělských ploch, následně ale na několika desítkách procent ploch, platit zásady správné zemědělské a environmentální praxe, které omezí produkční zemědělství a s ním i produkční rybářství. Na poklesu klasické produkce sladkovodních ryb se také lokálně podepíší aktuálně dvě nové a poměrně rozsáhlé ptačí oblasti. Ty omezí o několik desítek procent především produkci kaprů na jihočeském rybníku Dehtář a v oblasti Českobudějovické rybníky.

Mořská farma v Čechách

Uzavřené akvakulturní systémy (rybí farmy) si lze představit zhruba jako menší vodárenské nádrže se systémem bazénků. Těmi postupuje chovaná ryba od nejútlejšího věku až do dospělosti. Následně je buď zpracována jako potravinářský produkt, nebo vypuštěna do volné přírody pro potěchu sportovních rybářů. Částečnou výhodou je, že takové zařízení může stát v podstatě kdekoli, zásadní výhodou je ale možnost produkovat tímto způsobem jakoukoli tržní rybu včetně mořských živočichů. Stačí jen, aby měla voda příslušné složení. Každopádně je ale možné podstatně rozšířit produkci sladkovodních ryb, zejména o dravce. Konzumace dravých ryb navíc není zatížena rituálem sezonnosti zužující hlavní poptávku na období Vánoc a Velikonoc, takže jejich odbyt by mohl být kontinuální. I proto se již v tuzemsku objevily plány na akvakulturní produkci jesetera, která kromě klasického zpeněžení rybího masa přináší ještě možnost prodeje kaviáru.

Uzavřené akvakulturní systémy ale vyžadují nemalé prvotní investice. Podle Miroslava Daňka z ministerstva zemědělství, ředitele Operačních programů rybářství a zemědělství, by šlo o investice v řádu desítek milionů, reálně tak kolem 150 až 200 milionů na jeden akvakulturní objekt. „Možné investice z příslušného operačního programu jsou limitovány maximálně 30 miliony korun, takže projekt výstavby akvakulturního centra by bylo nutné při využití těchto dotací rozčlenit na více částí,“ podotýká Daněk.

Ryby z peněz Evropské unie

K potřebným změnám je zatím k dispozici dostatek peněz, což je příležitost, která se v budoucnosti již nemusí opakovat. V roce 2007 totiž ministerstvo zemědělství pod vedením exministra Petra Gandaloviče obhájilo notifikaci programu rybářství, který představuje spolu s kofinancováním z národních zdrojů historicky nejvyšší částku na podporu sladkovodního rybářství – zhruba jednu miliardu korun. Zmíněné prostředky jsou přitom přímo určeny na podporu produkčního rybářství. Jednotlivé programy počítají ale i například s podporou zarybňování tuzemských vod úhořem, budováním zázemí využitelného k prodeji a propagaci ryb v blízkosti rybníků. Zhruba pětina peněz by měla být využita na investice do chovů a zpracování ryb. Nedílnou součástí je i podpora testování rybářských inovací. Česko má navíc možnost některé z již přijatých dotačních programů změnit tak, aby bylo možné na potřeby podpory produkčního rybářství reagovat.

Určitým problém budoucích uzavřených akvakulturních systémů se nicméně mohou stát rostoucí požadavky na takzvanou pohodu zvířat. To může snížit efektivitu rybí produkce, neboť součástí pohody zvířat (v tomto případě ryb) jsou také minimální prostorové nároky. Podle zástupce nizozemské ambasády Marka Sopha jsou právě stále tvrdší podmínky pro umělou produkci ryb hlavním důvodem, proč se v Nizozemí od uzavřených systémů v posledních letech částečně ustoupilo. Na druhou stranu Brusel došel k závěru, že tyto systémy jsou jediným východiskem, jak zabezpečit spotřebu ryb a snížit závislost Evropy na dovozech mořských i sladkovodních živočichů.

**Ryba do každé rodiny

Přestože jsou ryby potravinami splňující současné požadavky na zdravou a nutričně vhodnou lidskou stravu, je tuzemská spotřeba těchto produktů hluboko pod unijním průměrem. Zatímco v Česku činí v současnosti průměrná spotřeba sladkovodních ryb na hlavu ročně zhruba 1,5 kilogramu, v Unii je to průměrně pět kilogramů. Konzumací ryb přitom tělu dodáváme lehce stravitelné živočišné bílkoviny, které jsou schopny zabezpečit organizmu dostatek energie. Podle mluvčího Státní veterinární správy ČR Josefa Dubna je v rybím mase dostatek potřebných nenasycených omega-3 mastných kyselin, které jsou ideální prevencí před ischemickými chorobami, tedy i před infarktem. „Podle současných výzkumů jsou ryby také ideální prevencí před rakovinou, jak vyplývá i z výzkumů kanadských vědců,“ zdůraznil Duben.

Podpořit spotřebu ryb má proto i propagační kampaň „Ryba domácí“. Na případnou zvýšenou poptávku jsou přitom tuzemští rybáři připraveni reagovat. Jenže produkce ryb je postavena především na chovu kaprů, kteří tvoří více než 80 procent veškeré domácí výroby ryb. Také konzumace ryb je v zásadě nárazová. Platí totiž, že 50 procent roční spotřeby připadá na Vánoce a zhruba 25 procent na Velikonoce.