Euroglosa
Před sedmi lety právě touto dobou přijel do Bruselu americký prezident George Bush mladší, aby započal poněkud lepší vztahy s Evropou. Tehdy stále ještě silné a sebevědomé velmoci se snažily po invazi do Iráku navenek demonstrovat, že západní svět je jednotný globální vůdce.
Jak moc se od té doby změnilo na obou stranách Atlantiku! Předseda Evropské komise José Barroso minulý týden musel v Číně přesvědčovat, že Evropská unie se nerozpadá a zároveň žadonil o pomoc pro zadlužený a ekonomicky skomírající kontinent. Elitní a bohatý klub, který má v popisu práce mimo jiné prosazovat dodržování lidských práv, nyní prosebně natahuje ruku ke komunistické vládě. Tibet evropští lídři během summitu ani slovem nezmínili.
Nejen při pohledu do Bruselu si v posledních týdnech musíme zvykat na situace, které by nás nedávno ani ve snu nenapadly. Hořící vlajky jsme obvykle sledovali na záběrech z Blízkého východu a obvykle byly v barvách Izraele či USA. Teď jsme svědky zoufalého pálení německých vlajek v Řecku, kde nové a nové podmínky ze strany věřitelů vyvolávají antiněmecké nálady a připomínky druhé světové války. Německá kancléřka Angela Merkelová se v řeckých novinách objevuje v nacistické uniformě s nápisem Memorandum Macht Frei. I slovo válka v souvislosti s krizí unie se objevuje ve vážně míněných novinových článcích.
A nejen to. Zdá se, že dochází i trpělivost. Bankrot Řecka a rozpad eurozóny nejsou už sprostá slova, před nimiž se evropský politik otřese nelíčeným odporem. Mezi unijními lídry padají na veřejnosti výrazy zavánějící dříve nepřípustným vměšováním. Tak například německý ministr financí navrhuje odklad řeckých voleb. Řecký prezident na to opáčí, kdo že je pan Schäuble, aby urážel Řecko.
Paradoxní na tom je, že snad nikdy nebyla Evropská unie tak zajímavá jako dnes. Po letech nudných tiskových konferencích mnohdy na obskurní téma třeba kvality vody v evropských koupalištích, se každý den něco děje. To, co se jeví jako dané, druhý den neplatí. EU se nám mění před očima, aniž to při každodenním pozorování jsme schopni postřehnout se všemi důsledky.
Téměř každý den se v EU boří nějaké tabu, mluví se o přímých eurodaních, kontrole národních rozpočtů Bruselem a o sankcích za deficity. Také pozice USA jako globálního lídra už není tak jednoznačná. Přesto oba dva kontinenty na tom nejsou tak zle, jak by se mohlo na první pohled zdát. Navzdory růstu ekonomik v Číně, Indii či Brazílii jde stále o největší a nejbohatší trh na světě, který v sobě zahrnuje tři čtvrtiny globálních finančních trhů, půlku světového obchodu a světového HDP.
Za deset let to může ale být jinak. Příští měsíc to bude rovněž sedm let, co si Evropa musela přiznat, že do roku 2010 nebude mít výkonnější ekonomiku než její americký partner. Sotva si tehdy někdo připouštěl, že ani ne o dekádu později na tom bude ještě hůř.
