Z favorita Bushe se stává outsider
Až do minulého úterý se zdálo, že Američané mají jasno: o prezidentský úřad se v listopadu střetnou republikán George W. Bush a demokrat Al Gore. Lednový průzkum veřejného mínění, provedený Gallupovým ústavem, ukázal, že mezi republikánskými voliči má Bush junior jasnou podporu. Vyslovilo se pro něj 63 procent dotázaných republikánů. Druhý v pořadí, arizonský senátor John McCain, získal osmnáct procent hlasů a třetí Steve Forbes pouhých pět. Minulý týden však primárky v New Hampshire skončily pro Bushe naprostým krachem. McCain získal ve volbách o stranickou nominaci 49 procent odevzdaných hlasů, zatímco favorizovaný Bush pouhých 31 a konzervativní milionář Forbes skončil na třetím místě s třináctiprocentní podporou.
Mezi demokraty lednový průzkum Galuppova ústavu jasně favorizoval viceprezidenta Gora, kterého podpořilo 59 procent dotázaných, pro Bradleyho se vyslovilo jen třicet procent demokratických voličů. V New Hampshire však Al Gore náskok neudržel. Získal 52 procent hlasů, zatímco Bill Bradley jen o pouhá čtyři procenta méně.
Peníze, peníze, peníze.
Primárky v New Hampshire mají pro Američany zvláštní kouzlo. Od roku 1952 se totiž nestalo, že by v nich nezvítězil stranický kandidát, který nakonec usedl do prezidentského křesla. Čestnou výjimku tvoří Bill Clinton. Ten v roce 1992 v New Hampshire prohrál se svým stranickým kolegou Paulem Tsongasem, který získal o osm procent více hlasů. Jenže Clinton byl v té době ve zvláštní situaci. Primárky prohrál, přestože byl původně jasným favoritem, protože vypukl skandál s jeho sexuálními románky a navíc vyšlo najevo, že se snažil vyhnout službě v americké armádě.
Měřeno touto statistickou pověrou bude příštím prezidentem Spojených států buď Al Gore, nebo John McCain. O úspěchu kandidáta však rozhodují především peníze. Zatímco Gore zatím získal na svou kampaň zhruba 32 milionů dolarů, Bill Bradley o čtyři miliony méně. To ještě zdaleka není tak veliký rozdíl jako mezi dvěma hlavními kandidáty republikánů. George
W. Bush už shromáždil více než sedmdesát milionů dolarů, John McCain pouhých šestnáct. Otázkou tedy je, zda vítězství v New Hampshire promění McCain v příliv tolik potřebných peněz. Další McCainovou nevýhodou je fakt, že Bushe podporuje establishment Republikánské strany.
Bushovou slabinou je komunikační strategie. Podle analytiků spoléhá Bush spíše na sílu svých peněz a na podporu strany než na jasně definovaný vzkaz americké veřejnosti. Komentátoři amerických deníků vyčítají Bushovi, že se v New Hampshire nechával spíše fotografovat, než aby si povídal s lidmi. „Bushova kampaň v New Hampshire ve mně vyvolala pochybnosti o tom, zda je tento muž připraven na nejvyšší úřad, uvedl v rozhovoru pro Washington Post politický analytik Bill Mayer z Northeastern University a dodal: „Bush je stále republikánským kandidátem číslo jedna, ale pokud nedá svou kampaň do pořádku, myslím, že v prezidentských volbách na národní úrovni pohoří.
První chyba.
George W. Bush zatím sází na pravicovou rétoriku. Slibuje radikální snížení daní, ale i mezi republikány sílí přesvědčení, že tato strategie nemá šanci na úspěch. Za perspektivní je naopak považována taktika, kterou si osvojil John McCain. Tento republikán hovoří o kombinaci snížených daní a zvýšených výdajů do sociálního zabezpečení a lékařské péče.
Příkladem Bushovy špatné komunikační strategie je jeho nedávná kampaň ve státu Iowa, kde se 24. ledna uskutečnily volby stranického aktivu. John McCain Iowu ignoroval a raději cestoval po New Hampshire, zatímco Bush vsadil na náboženskou kartu. To se mu sice v Iowě vyplatilo (zvítězil se čtyřiceti procenty hlasů), ale byl donucen pronést tvrdé výroky proti liberální potratové politice. Analytici to okamžitě označili za jeho první strategickou chybu, která může na národní úrovni obrátit proti Bushovi ženy z velkých měst. Příležitost si nenechal ujít ani John McCain, který z New Hampshire vzkázal, že sice není přívržencem liberální potratové politiky, ale zastává názor, že by Republikánská strana měla v této otázce „zmírnit tón . A vsadil na správnou kartu. Průzkumy před volebními místnostmi ukázaly, že pouze jeden z dvaceti voličů považoval v tomto státě potratovou politiku za nejdůležitější téma voleb. Jen deset procent republikánských voličů pak uvedlo, že interrupce by měla být v každém případě nezákonná. Tito lidé sice volili převážně Bushe, ale pro McCaina hlasovali všichni ti, kdo se domnívají, že potrat by měl být téměř vždy zakázán, většinou povolen nebo vždy povolen.
Faktor nezávislí.
Výsledky primárek v New Hampshire jsou také do velké míry dány zvláštností tamějšího volebního systému. Ten umožňuje nezávislým voličům, tedy těm, kteří nejsou registrováni u žádné politické strany, aby volili u partaje, kterou si sami vyberou. Právě tito voliči se postarali o výborný výsledek Johna McCaina. Čtyři z deseti republikánských voličů v povolebních průzkumech uvedli, že jsou nezávislí. Mezi nimi zvítězil McCain nad Bushem dokonce v poměru 3:1. Mezi čistě republikánskými voliči vyhrál poměrem podstatně nižším. Tato situace se však nebude opakovat: většina států Unie totiž účast neregistrovaných voličů v primárních volbách nepřipouští.
Pokud by se však McCainovi úspěch z New Hampshire podařilo proměnit ve finální stranickou nominaci, podpora mezi nezávislými voliči by byla jednou z jeho největších výhod. Zvláště když by stanul v prezidentských volbách proti Albertu Goreovi, který je vnímán jako výrazně stranický kandidát.
Nezávislí voliči však stojí i za relativním úspěchem Billa Bradleyho v New Hampshire, ale na demokratické platformě jich bylo méně než na straně republikánů. Téměř pětina republikánských voličů uvedla, že původně zamýšlela hlasovat pro Bradleyho a teprve na poslední chvíli se rozhodli odevzdat hlas McCainovi. Nezávislí na straně demokratů hlasovali pro Bradleyho, aby tak vyjádřili protest vůči Billu Clintonovi. Bez těchto hlasů by Gore, podporovaný odboráři, tvrdým jádrem demokratů a ženami, Bradleyho jednoduše smetl.
Zvrat.
Příští primárky se konají 19. února v Jižní Karolíně a až do minulého čtvrtka byl za jasného republikánského favorita považován George W. Bush, pro nějž do té doby hovořily všechny předvolební průzkumy. Jenže z posledních zpráv přicházejících ze Spojených států vyplývá, že se situace obrací v McCainův prospěch. Šok způsobila zpráva o nejnovějším průzkumu, z něhož vyplývá, že se McCain po úspěchu v New Hampshire dostal před Bushe i v Jižní Karolíně. Podle listu Washington Post nyní McCaina podporuje 44 procent republikánských voličů Jižní Karolíny oproti 39 procentům preferujícím Bushe. Na čtvrteční tiskové konferenci McCain oznámil, že za pouhých čtyřiadvacet hodin od vyhlášení výsledků prvních primárek se mu podařilo shromáždit dalších šest set tisíc dolarů na předvolební kampaň. John McCain se dále pokusil předpovědět průběh kampaně, která může mít fatální důsledky především pro Bushe juniora. Ten se prý bude snažit McCaina vykreslit jako příliš umírněného kandidáta. „Budou pokračovat v této taktice, ale je škoda, že už teď začneme s nálepkováním. Je to starý politický trik, řekl McCain.
Nadcházející primárky v Jižní Karolíně se tak stanou testem organizačních schopností McCainova týmu, který v New Hampshire strávil více než dva měsíce, tedy zhruba dvakrát víc času než George W. Bush. Tomu někteří analytici připisují nebývalý úspěch kandidáta obecně považovaného spíše za outsidera. McCain však v Jižní Karolíně může dokázat, že jeho umírněná rétorika je tou správnou notou, na niž slyší Amerika na začátku třetího tisíciletí. „Pokud chcete vyhrát prezidentské volby, nemůžete usilovat jen o přízeň vlastní stranické základny, ale musíte se snažit ji rozšířit, řekl minulý čtvrtek McCain. „To je důvod, proč byl Ronald Reagan úspěšným prezidentem. Dokázali jsme to v New Hampshire, kde jsme získali nejen podporu většiny republikánů, ale i nezávislých voličů, což bude rozhodující pro letošní kampaň.
Válečný hrdina.
Hlavní McCainovou devizou je jeho pověst člověka pevných zásad. John Sidney McCain se narodil 29. srpna 1936 ve vojenské nemocnici v zóně Panamského průplavu. Jako vnuk a syn námořních admirálů je vnímán coby člověk, v jehož rodině jsou hodnoty, jako povinnost, čest a vlast, děděny z generace na generaci. V sedmnácti letech vstoupil McCain na americkou námořní akademii v Annapolisu. V roce 1958 školu ukončil a podstoupil výcvik na letecké základně. Poté se přihlásil do služby ve válce ve Vietnamu, která se mu málem stala osudnou. V červenci 1967 startoval jeho bombardér k misi nad Severním Vietnamem. Náhodně vystřelená raketa z jiného letadla zasáhla palivovou nádrž bombardéru a letoun explodoval. Při nehodě přišlo o život 134 vojáků a zničeno bylo více než dvacet letounů. Došlo k největším nebojovým ztrátám v historii americké armády.
McCain přežil a okamžitě se mohl vrátit zpět do Spojených států. Namísto toho se však rozhodl ve Vietnamu zůstat a podstoupit další boje. Sotva tři měsíce po nehodě odstartoval McCain k 23. misi nad Vietnamem. Tentokrát šlo o neobvykle těžký úkol. Bombardér měl za cíl elektrárnu v centru Hanoje. Při shazování pum však letoun zasáhla sovětská raketa typu země-vzduch. Výbuch utrhl celé pravé křídlo a letadlo se zřítilo k zemi. McCain se snažil katapultovat a okamžitě ztratil vědomí. Probudil se až v rybníku nedaleko cíle své mise. Byl zajat. Po několika měsících strávených ve Vietnamu jako rukojmí se stal McCainův otec Jack velitelem amerických vojenských sil v oblasti Pacifiku. Vietnamci vycítili příležitost k propagandě a nabídli Johnu McCainovi propuštění. On však trval na tom, že podle mezinárodních úmluv mají být váleční zajatci propouštěni v pořadí, ve kterém byli zajati. McCain si proto od vietnamských komunistů vysloužil mnoho fyzických trestů.
Než se vrátil domů v roce 1973, strávil McCain v zajetí celkem pět let. Podstoupil rehabilitaci, absolvoval znovu letecký výcvik a vrátil se do služby v armádě. Nevydrželo však jeho manželství. Poslední službou v armádě byl pro kapitána McCaina post přidělence námořnictva v americkém Senátu. Mezitím se znovu oženil a usadil se v Arizoně. V roce 1982 se v tomto státě uvolnilo křeslo člena Sněmovny reprezentantů. Republikán McCain ve volbách vyhrál a o dva roky později post obhájil. Když v roce 1986 oznámil arizonský senátor Barry Goldwater, že odchází do důchodu, stal se jeho nástupcem John McCain. V roce 1998 byl do Senátu zvolen už potřetí se ziskem bezmála sedmdesáti procent hlasů.
Táta a já.
Stejně jako McCain pochází George Walker Bush z prominentní rodiny. Narodil se 6. července 1946 jako prvorozený syn a od malička vyrůstal ve státu Texas, kam se jeho rodiče přestěhovali v roce 1948 z New Yorku. Bushův otec George, budoucí prezident, tam získal zaměstnání jako prodejce zařízení pro ropné vrty. Počátkem padesátých let se osamostatnil, spolu s partnery zakoupil pozemky, pod nimiž se skrývala ropa, a založil společnost Zapata Petroleum. Mladý Bush vystudoval university Yale a Harvard Business School a v roce 1975 se vydal po stopách svého otce, když začal podnikat v ropném a plynárenském průmyslu a už v roce 1978 neúspěšně kandidoval do Kongresu.
V průběhu své kariéry měl George W. Bush problémy s alkoholem, kterých se zbavil až v roce 1986, kdy definitivně přestal pít. Ve stejném roce se Bush senior rozhodl, že bude prezidentem a syn se stal jeho placeným poradcem. Po vítězných volbách si však mladý Bush uvědomil, že se mu ve Washingtonu nelíbí, a nevěděl co dál. Bylo mu jasné, že ho politika baví, ale ve dvaačtyřiceti letech se ještě necítil dost zkušený na výkon politické funkce, svou roli hrál i předchozí neúspěšný pokus. „Kladl jsem si otázku: Co jsi, hochu, dokázal? svěřil se později americkým novinářům.
Když mu pak zavolal bývalý obchodní partner, že dává dohromady skupinu podnikatelů, kteří by koupili prvoligový baseballový tým Texas Rangers, neváhal ani vteřinu. Takový obchod mu mohl zajistit finanční nezávislost na rodičích. A nejen to. Pokud chtěl někdy v budoucnu opět myslet na politickou dráhu, potřeboval se zviditelnit. Sportovní klub byl pro tento účel ideální. George Walker se stal partnerem a manažerem týmu a u této práce vydržel až do listopadu 1994, kdy byl zvolen guvernérem státu Texas. V roce 1998 křeslo obhájil, když pro něj hlasovalo 68,6 procenta voličů.
Demokraté.
Politickým nováčkem není ani Bill Bradley. Narodil se 28. července 1943 ve státu Missouri. Dětství strávil v poklidném prostředí středostavovské rodiny, jejíž dům se nacházel na břehu řeky Mississippi. Jeho otec Warren byl maloměstským bankéřem, matka učitelkou. Absolvoval univerzity v Princetonu a v Oxfordu. Profesionální hráč basketbalu kandidoval v roce 1978 do Senátu za stát New Jersey. Úspěšně. Jako uznávaný ekonom si vysloužil pověst člověka, kterému spíš než o politické body jde především o smysl prosazovaných opatření. V roce 1986 se mu například podařilo prosadit reformu daňového systému. Jako odborníka si jej v roce 1993 vybral viceprezident Al Gore k debatě o Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA), kterou měl absolvovat s nezávislým prezidentským kandidátem Rossem Perotem. V Senátu strávil Bradley celkem osmnáct let, aby se z něj posléze stal tvrdý kritik washingtonské byrokracie.
Bill Bradley je nyní v těžké situaci. Nemůže americkým voličům slibovat nic jiného, než že naváže na Clintonovu hospodářskou politiku. Jeho jedinou devizou je slib zúčtování s přebujelou byrokracií. To však mnoho konkrétního neříká.
Další demokratický kandidát Albert Gore se narodil 31. března 1948 v Tennessee, ale vyrůstal ve Washingtonu, protože jeho otec Albert byl senátorem. Gore vystudoval Harvardskou univerzitu, kterou ukončil v roce 1969 a okamžitě se přihlásil do armády ke službě ve Vietnamu. Po návratu z války se usadil v Tennessee, kde pracoval jako novinář. Později vystudoval práva. V roce 1976 byl Gore zvolen do Sněmovny reprezentantů za stát Tennessee a v roce 1984 se stal senátorem. O čtyři roky později poprvé usiloval u úřad amerického prezidenta. Neuspěl, ačkoli se mu podařilo zvítězit v primárkách v sedmi státech Unie. V roce 1992 se však přece jen dostal prezidentskému úřadu na dosah, když si jej jako viceprezidenta vybral Bill Clinton.
Na rozdíl o Bradleyho má Gore zdánlivou výhodu, že s hospodářsky úspěšnou érou Clintonova prezidentství je spojován už nyní. Komentátoři ovšem upozorňují, že v jeho případě může mít tento faktor negativní vliv. Gore je totiž obecně vnímán jako ten nevýraznější z dvojice Clinton-Gore a příliš populární není ani jeho manželka Tipper.
Nový tón.
„Velké vítězství senátora Johna McCaina v New Hampshire a těsná výhra viceprezidenta Ala Gora jsou silným signálem. Voliči se, alespoň nyní, odmítají smířit s kandidáty prosazovanými establishmentem politických stran, napsal v redakčním komentáři k výsledkům prvních primárek deník The New York Times. List sice připomněl, že vítězství v New Hampshire z dlouhodobého hlediska nic neznamená, ale všiml si zajímavého posunu v pohledu amerického voliče. „Po všech skandálech Billa Clintona letos voliči začali jinak posuzovat vůdcovské schopnosti i charakter. Přemýšlejí i o tom, jak naložit s přebytkem státního rozpočtu a jak zlepšit důchodový, školský i zdravotní systém země. Ke všem těmto tématům řekli voliči v New Hampshire své, a co je důležitější, určili tón celonárodní debaty.
Deník Washington Post k tomu dodává, že McCainovo vítězství v prvních primárkách dalo důraz na témata, o nichž tento kandidát hovoří. Voliči v New Hampshire podle tohoto listu rádi slyší o chystaném snižování daní, ale překvapivě nepodpořili radikála Bushe. „To znamená, že jim jde o to, jak bude s jejich penězi naloženo, napsal deník v redakčním komentáři. Také Washington Post vidí postoj voličů jako reakci na éru Billa Clintona, který přinesl ekonomickou prosperitu, ale zradil hodnoty cti a upřímnosti.
