Hlavní město usiluje o to, aby zůstalo v prestižní skupině členů UNESCO, jejichž členství není kvůli porušování pravidel ohroženo. Snaží se radnice i ministr kultury Lubomír Zaorálek. Je ale na čase si říct, že zrovna v tomhle případě jde o fetiš.
Češi, jako každý malý národ, mají až nezdravé emoce z toho, pokud v něčem uspějí nebo je naopak někde nechtějí. Nota bene, když jde o prestižní klub, jako je organizace UNESCO. Její komisaři Prahu sledují zejména kvůli novostavbám a Praha se ocitá na hraně mezi místy, která mohou spadnout do zóny ohrožených členů. Odtud, alespoň podle představ místních, vede už jen cesta do pekel a bahen nečlenů UNESCO. Ale zkusme se na to podívat z odstupu.
Je zřejmé, že hlavní město musí své památky chránit. Je také velmi důležité bojovat proti egu těch, kteří bez respektu k okolní zástavbě a historii chtějí do centra situovat něco jako autosalony z Nových Butovic. To se musí dít bez ohledu na členství nebo nečlenství v UNESCO.
Měla by Praha udělat vše pro to, aby se udržela ve skupině UNESCO?
Jenže debata nad UNESCO se vede podle zprávy jeho komisařů v rovině toho, jestli výškové budovy na Pankráci mají mít 70 nebo 100 metrů, zda je Florentinum u Masarykova nádraží kýčovité a jestli má Drn na Národní třídě o dvě patra víc.
Daleko spíše by se mělo mluvit o tom, zda prestiž a s ní spojený proud turistů, který UNESCO k památkám přivádí, není vlastně už něco, co Praze škodí. Spíše než dvě patra navíc je důležitější, že se v žádném z nich neodehrává městský život. Jen administrativní práce spojená s dojížděním do centra. A že střed města naprosto ztrácí roli, kterou historicky měl.
Přečtěte si rozhovor:
Šéf kladrubského hřebčína Machek: Nepočítali jsme, že nás na seznam UNESCO zapíší už letos
V případě Prahy jde o rezignaci, která degradovala město na kulisy pro selfie fotky turistů. A v těch kulisách dlí vedle kanceláří podniky těch, kteří z těch turistů potřebují vyrazit nějaký zlaťák. Nejde samozřejmě jen o Prahu, stejné je to s přelidněním turisty v dalších městech Evropy a bylo by bláhové si myslet, že tenhle trend se dá zastavit. Nicméně jde o zpronevěření se historickému dědictví, které UNESCO vůbec neřeší, ale ve skutečnosti škodí mnohem víc než pár metrů výškové budovy někde na Pankráci.
Že UNESCO radí s tím, jaké normativy vhledem k ochraně památek přijmout, je sice skvělé, ale minimálně stejné nápady by mělo přinést právě v téhle oblasti. Zejména, když propagaci a příjezdu turistů na „svá“ místa pomáhá.
Německé Drážďany měly na výběr. Buď postaví podle svých představ nový most nebo budou v UNESCO. Postavily most a svět se nezhroutil. Česko nutně nemusí jít stejnou cestou. Ale musí opustit fetiš svého lpění na členství v první lize organizace, protože její pravidla odvádí pozornost od daleko důležitějších věcí.
Čtěte další texty Petra Weikerta
