Eurozóna se točí v kruhu. Nejlépe je to vidět na Řecku – nalilo se do něj už přes 170 miliard eur, ale státní dluh prakticky neklesl
Dluhová krize evropské periferie je zpět a v Řecku udeřila nebývalou silou. Na konci minulého týdne narostly výnosy řeckých pětiletých dluhopisů na téměř sedm a půl procenta. Za týden jejich držitel přišel o deset procent své investice. Jako by trhy chtěly dát za pravdu německé kancléřce Angele Merkelové, která před poslanci Bundestagu velmi rozhodně prohlásila, že dluhová krize neskončila, protože její příčiny nezmizely a některé země si své úkoly ještě musejí splnit. Mířila tím zejména na Itálii a Francii, jejichž rozpočty jsou evidentně stále velmi nemocné.
Propad na trzích periferních dluhopisů ale odstartovala už neúspěšná emise španělských bondů a můžeme si klást otázku, co se stalo tak zásadního, že investoři přišli o klid, který jim dlouho ordinovali evropští politici a zejména Evropská centrální banka. Je to jenom skutečnost, že se blíží zveřejnění zátěžových testů velkých evropských bank, které s velkou pravděpodobností ukáže, že v bankovním sektoru chybějí minimálně desítky, neli stovky miliard eur kapitálu? To ale investoři dobře vědí už čtyři pět let. Stejně jako tuší, že i tentokrát, když to bude vycházet hodně špatně, tak to dohledové autority poněkud vyhladí, což se opakovaně dělo v minulosti. A tak lze vyvozovat, že trhy konečně správně vyhodnotily politické riziko evropských integračních kroků. Situace je zcela zřejmá. Problémové státy, včetně ambiciózní Francie, se prostě nehodlají vzdát podstatné části své fiskální, a tím i politické suverenity ve prospěch Německa, jehož ekonomika je motorem celé eurozóny. A Německo nehodlá další peníze svých daňových poplatníků posílat na Jih a přebírat odpovědnost za dluhy, které neudělalo.
Stále neexistuje racionální a financovatelný model sanace evropských bank, kterým objektivně chybí kapitál a jejich soukromí akcionáři jim ho nedodají, protože ho nemají, a národní vlády také ne, protože jsou na tom stejně. Možnost, že by kapitál byl navýšen z prostředků Evropského záchranného mechanismu, a banky by se tak dostaly přinejmenším na několik let pod jeho kontrolu, přesněji řečeno pod kontrolu Němců, kteří tuto instituci celkem logicky ovládají, je pro Francouze, Italy či Španěly zcela nepřijatelná, přestože je jediná správná a nejlevnější. Po ozdravení by bankovní akcie bylo možné zase prodat a mohlo by to být i se ziskem, podobně jako v případě amerického bankovního programu TARP. Nebo jak to už před spoustou let udělali s velmi dobrým výsledkem Korejci.
Pokus vyřešit konsolidaci bankovního sektoru prostřednictvím Evropské centrální banky odkupem balíčků aktiv pak zase celkem logicky naráží na odpor Německa, které v tom oprávněně vidí nikým nedohodnuté a neférové společné přebírání odpovědnosti za cizí dluhy.
Nevyřešení tohoto v současné politické realitě neřešitelného problému je pak jasnou příčinou ztráty důvěry trhů ve schopnosti periferních zemí udržet svůj dluh pod kontrolou. Jenže když se opět dluhová krize rozjede plnou silou a Jih bude zase potřebovat společnou unijní pomoc, ochota opakovat dva roky staré recepty nebude asi příliš velká. Jejich úspěšnost je totiž zcela nulová.
A právě na onom Řecku je to snadno dohledatelné. Celkové náklady na záchranu jeho členství v euroklubu přesáhly závratných 170 miliard eur, což je částka rovnající se čtyřem českým státním rozpočtům. Řecká ekonomika je přitom srovnatelně velká jako česká. Řecku přes tuto injekci státní dluh prakticky neklesl a v současnosti dosahuje 175 procent hrubého domácího produktu. Slibná čísla, která v poslední době přicházela z Řecka, nenalijí víru ve splacení takto obřího zadlužení ani největšímu eurooptimistovi. Zvláště když zemi zřejmě čeká nějaký čas trvající deflační období, kdy reálná hodnota dluhu poroste i bez dalšího půjčování.
Takže po letech cesty v kruhu jsme zase hezky na jejím začátku. Kolikrát ještě si to kolečko eurozóna asi bude muset udělat?
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
