Na dobrodružné stezce

Příčinou krize ODS dnes i v roce 1997 jsou sklony ke kabinetní politice části jejího vedení

Deník Právo na tom pilně pracoval od počátku minulého týdne, nicméně až ve čtvrtek „klofl“ větší rybu. Po mnoha funkcionářích ODS okresního (ve stranickém názvosloví oblastního) formátu, navíc převážně z jižních a západních Čech, se k poměrům u občanských demokratů vyjádřila místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Už několik let sice není členkou stranického vedení, ale díky konstantním názorům a postojům je v ODS i mimo ni respektovanou osobností. Pokud zdrženlivá Němcová prohlásila, že by jí vůbec nevadilo, kdyby „ten kongres volební byl“, pak to v Topolánkově straně zase jednou mocně bublá.
Míněn je kongres ODS třetí listopadový víkend v Praze, jenž by však volební být neměl, poněvadž předseda, místopředsedové a výkonná rada ODS jsou teprve v polovině dvouletého mandátu. Volebním se však stát může, pokud se na tom na kongresu většina jeho delegátů usnese. To by však znamenalo, že většina ODS už má Mirka Topolánka do té míry dost, že je připravena riskovat „přepřahání“ ještě před jarními volbami do sněmovny.
Natolik daleko však vývoj v ODS není. Byť je pravdou, že ve straně přibývá kritiků Topolánkova politického stylu a zejména některých jeho móresů. Důvodů jim v poslední době nabídl dost. Připomeňme zejména debakl v loňských senátních a krajských volbách, vrtkavost ODS, jež chvíli podporuje Fischerovu vládu a Janotův balíček a vzápětí se od obojího odtahuje, ztrátu ideologické patiny související s emancipací od Václava Klause a v důsledku toho malou „čitelnost“strany, jež mnohé její členy dezorientuje. Přitom tolik jich ODS jako nyní za Topolánka nikdy neměla. Zároveň je však skoro natolik slabá v kramflecích, jako byla koncem roku 1997 po takzvaném sarajevském atentátu.
Společným jmenovatelem tehdejší a dnešní krize ODS jsou sklony ke kabinetní politice části jejího vedení. Tehdy jako dnes se členská základna dožadovala fundamentální vnitrostranické diskuse. A tehdy jako dnes se ne a ne dočkat. Tenkrát jako dnes začala ODS čím dál tím víc „tlouci prázdnou slámu“, docházely jí nápady a upadala do stagnace, marně flikované zákulisními politickými kejkly. Proto byla členská základna ODS koncem roku 1997 natolik otřesena poté, co vešla ve známost praxe tajemných sponzorů, o níž neměla tušení. Proto se jí část odloupla do Unie svobody. Dnes je možná ODS v situaci, kdy jí hrozí něco podobného. Zatím jí voliče přetahuje jen TOP 09, ač dosud není regulérní stranou. Co až se jí však koncem listopadu stane?
V interview pro MF Dnes na počátku října Topolánek připustil, že po loňském debaklu v krajských volbách se strana „prakticky neaktivizovala, pořád hledá nějaké problémy. Potřebuji ódéesku probudit, motivovat.“ A také prohlásil: „Potřebuji za sebe říci: Já, Mirek Topolánek, tady znovu stojím, kdo jdete se mnou, postavte se za mne. Potřebuji za sebe dostat vojáky, abych cítil sílu.“ Po dvou týdnech od předsedovy velitelské výzvy však nejenže zatím žádné velké šikování za Topolánkem nenastalo, ale v ofenzivě byli spíše jeho kritici. Ozývají se poměrně plošně z Jihočeského kraje, dále z některých okresů krajů Plzeňského a Karlovarského a pochopitelně z Bémovy Prahy. A jak očekává Topolánek, ozvou se nejspíš i z Ústecka. Pokud se však nepřidají co do počtu straníků „silné“ kraje, případný návrh na kongresu změnit jej na volební asi neprojde. Jisté to však není.
Tam a onde prý opět skokově roste členská základna ODS. Proč? Inu na každý tisíc členů strany připadá jeden delegát, čili skupinovým náborem nových členů si lze na kongresu obstarat vyšší vliv. Bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček přišel tímto způsobem o šanci stát se místopředsedou ODS a potažmo ztratil vládní křeslo. Příznivci jeho konkurenta Petra Gandaloviče totiž dokázali před loňským kongresem natáhnout do ODS na poslední chvíli více nových členů, a ti převážili poměr sil v jeho prospěch.
Topolánkův nimbus silného Mirka, který vždy vyhraje, dostal v loňských krajských a senátních volbách zabrat a jarní pád jeho vlády dílo zkázy dokonal. Přesto všechno je však současný předseda ODS výraznou osobností, za niž se nerýsuje adekvátní náhrada. Miroslava Němcová sice vylučuje, že by ODS neměla jiné „lidi, kteří by ji mohli vést“, ale zvenku jaksi nejsou vidět. K této seriózní dámě pak už vůbec „nepasuje“ názor, že „určitě by vůbec nevadilo, kdyby to byl člověk, kterého si zatím veřejnost nespojovala s lídrovstvím“. Topolánek i bez poslaneckého mandátu, jehož se ke škodě ODS vzdal, a málo srozumitelný i vlastním spolustraníkům, z nichž ty z pražského magistrátu ve stylu „noci dlouhých nožů“ nazývá „soukmenovci“, je figura, kterou by se nějaký „no name“ objev v půl roce před volbami nestihl stát. Zvolit si do čela někoho takového by se rovnalo přiznání ODS, že je v zoufalém stavu a ztratila pud sebezáchovy.