V poměru cen a mezd je Praha na osmnáctém místě v rámci Evropské unie
Kupní síla průměrného čistého hodinového příjmu v Praze je zhruba poloviční ve srovnání s New Yorkem. Vyplývá to ze studie Union Bank of Switzerland (UBS), která každé tři roky srovnává úroveň cen a mezd v sedmdesáti metropolích pěti kontinentů. Tuzemským korespondentem byla letos, stejně jako při průzkumu před třemi lety (EURO 35/2003), společnost A&CE Global Finance.
První z osmi.
Za ty tři roky si české hlavní město polepšilo jak v celkovém pořadí (letos jedenačtyřicáté místo podle koupěschopnosti výplaty, v roce 2003 čtyřiačtyřicáté), tak především pokud jde o samotnou hodnotu tohoto ukazatele. Před třemi lety naměřila UBS Praze 40,7 procenta newyorské koupěschopnosti, letos to bylo o osm procentních bodů víc. Podstatně lépe - třiadevadesát procent newyorské úrovně(!) – je na tom Nikósie, která předstihla například Londýn, Brusel, Kodaň či Oslo. Ale z hlavních měst dalších osmi nových členských států Evropské unie je Praha nejvýš a za poslední tři roky také zaznamenala v koupěschopnosti největší pokrok. Maltská Valetta hodnocena nebyla. Ale i kdyby se z hlediska koupěschopnosti umístila před Prahou, byla by česká metropole v rámci Evropské unie na osmnáctém místě. Na dohled se přiblížila Lisabonu, kde je koupěschopnost výplaty nejnižší ze „staré“ evropské patnáctky (53 procent newyorské úrovně).
Curych a Jakarta.
Více než v New Yorku si za svou mzdu koupí průměrně placený člověk (UBS vypočítává průměr ze čtrnácti profesí – mechanika v autoservisu, zedníka, průmyslového dělníka, zemědělského dělníka, inženýra, středního manažera, produktového manažera, učitele základní školy, řidiče autobusu, kuchaře, asistenta ředitele, prodavačky, telefonisty, nižšího bankovního úředníka – pozn. redakce) v Curychu, Ženevě, Dublinu, Lucemburku, nepočítaje další americká města Chicago a Los Angeles. Na opačném konci žebříčku je Peking, Sofie, Bangkok, Dillí, Manila, Jakarta. Před třemi lety byl v čele koupěschopnosti také Curych, za ním letos nehodnocená Basilej, dále Lucemburk, Ženeva, Lugano, Los Angeles, Miami. Na spodním konci bylo Nairobi, před ním Lagos, Karáčí, Bombaj, Jakarta a Sofie.
Čtvrtina newyorské výplaty.
Z hlediska času stráveného v práci je Praha s 1771 hodinami za rok přesně v polovině žebříčku – na pětatřicátém místě. Z metropolí členských států EU se jen ve třech pracuje déle. Pokud jde o poměr nominální výše platů, pořád to není v Praze, o českém venkově ani nemluvě, nijak slavné. Průměrná čistá mzda v Praze přepočítaná na dolary představuje čtvrtinu newyorské, která je ovšem nižší než v Curychu, Ženevě, Oslu a Dublinu.
Vyšší mzdy než v Praze jsou z nových členských zemí v Nikósii a Lublani. Nejhůř je na tom Riga, které UBS naměřila patnáct procent newyorské úrovně, v Bratislavě je to necelých devatenáct procent. Před třemi lety byla ještě před Prahou, pokud jde o nominální mzdu, Budapešť i Varšava a také Moskva. Ta je nyní, alespoň to tvrdí UBS, s Prahou rovnocenná. Možná že některá dílčí zjištění ve studii UBS budí údiv. Celkově ale není důvod k pochybnostem o kvalitě práce. Byla nepochybně kvalifikovaně a metodicky pečlivě odvedena a má ještě jednu podstatnou přednost – zachycuje situaci letos v prvním pololetí, tedy prakticky v přímém přenosu. Který z obdobně rozsáhlých průzkumů mezd a cen si troufne na takovou aktuálnost?
Trvalá láce.
Cenové srovnání potvrzuje známou věc: relativně slušná koupěschopnost pražské výplaty vyplývá hlavně z – opět relativně – nízké cenové úrovně. Balík 122 druhů zboží a služeb, na němž byla prováděna komparace, je v Praze levnější než v Nikósii, Lublani, Varšavě, Tallinu i Budapešti. Ve srovnání s New Yorkem je Praha na čtyřiapadesáti procentech cenové úrovně a z jedenasedmdesáti sledovaných světových metropolí jsou v českém hlavním městě ceny sedmnácté nejnižší. Pohybují se v nejtěsnější blízkosti Rigy, Jakarty, Bukurešti, Bratislavy, Šanghaje, Sofie a Pekingu. Jaká to příležitost pro cestovní ruch!
Síla „mekáče“.
UBS doplňuje globální srovnání detailnější komparací cen konkrétních druhů zboží a služeb. V této souvislosti si můžeme názorně uvědomit, jak atraktivní musí být americký způsob života, když průměrně placený Pražana si tak dobře pochutná u McDonalds, ačkoli na jeden Big Mac musí pracovat čtyřicet minut. Newyorčanovi na to stačí třináct minut, Berlíňanovi sedmnáct. Obyvatel Bratislavy ale potřebuje téměř hodinu, Indonésan z Jakarty skoro hodinu a půl.
Místní specifika.
Na kilo chleba se v Praze pracuje čtvrt hodiny, zato v Caracasu, Manile, Bogotě nebo Mexico City hodinu a víc. Tady je ale třeba brát v úvahu místní způsob stravování. Na kilo rýže pracují v Caracasu zhruba stejně dlouho jako v Praze (třináct, respektive čtrnáct minut), v Mexico City, Bogotě a Manile od dvaceti minut do půlhodiny. Poměrně levné je zejména kosmopolitní dámské oblečení (kostým, šaty, lodičky) v řadě asijských zemí, což lze vysvětlovat nejen obecnou cenovou úrovní, ale i tím, že tamní ženy dávají většinou přednost oděvům tradičního střihu.
Večeře za dvanáct dolarů.
Těžko vysvětlitelné však je, že Praha patří k městům, kde se – celosvětově – jí nejlevněji. Cenu večeře sestávající z předkrmu, hlavního jídla a dezertu (bez nápojů) v restauraci střední kategorie spočítala švýcarská banka ve spolupráci s českým korespondentem na dvanáct amerických dolarů. To je úroveň, na kterou se dostala už jen Jakarta a Kuala Lumpur. Všude jinde je třeba sáhnout hlouběji do peněženky, a vesměs dost podstatně. Večeře v Londýně přijde na šedesát čtyři dolarů, v Oslu na padesát čtyři, v Istanbulu na pětačtyřicet, v Mnichově na čtyřicet, v Bratislavě na třicet dolarů, tvrdí UBS.
