Šéf firmy BorsodChem-MCHZ přežil několik majitelů
Ostravský podnik s názvem Moravské chemické závody změnil v těchto dnech majitele i jméno. Poprvé ve více než sedmdesátileté historii má zahraničního vlastníka, maďarský koncern BorsodChem. Jinak zatím zůstává vše při starém. Maďaři potvrdili ve funkcích celé dosavadní vedení. Bořivoj Martínek stojí v jeho čele už čtrnáct let.
Od nových majitelů dostal Martínek plnou důvěru, když se ve společnosti BorsodChem–-MCHZ stal jedním ze tří jednatelů. Zbývající dva jednatelé, kteří mají podpisové právo a mohou vystupovat jménem firmy, jsou z Maďarska. Ředitel koncernu László F. Kovács při podpisu dohody o převzetí MCHZ uvedl, že jeho firma přebírá dobrý a konsolidovaný podnik, který zapadá do výrobní struktury a plánů rozvoje BorsodChemu.
Martínek pracuje u firmy už dvaatřicet let. Do tehdy ještě národního podniku nastoupil hned po ukončení studia na Chemicko–technologické fakultě SVŠT Bratislava. Příkladem dokazujícím, že i věrnost a zásluhy se někdy odměňují, je jeho postup. Do MCHZ nastoupil jako dělník a později stoupal vzhůru. Prošel postupně funkcemi provozního technologa, směnového dispečera, vedoucího výrobně–dispečerského oddělení, vedoucího cechu anorganické chemie, výrobního náměstka, vedoucího náběhu nové investice takzvaného A–bloku a ekonomického náměstka. Podnikovým ředitelem se stal v roce 1986 a pak už jeho funkce měnila jména jen podle toho, jak firma procházela privatizací. Byl ředitelem státního podniku a od roku 1990 generálním ředitelem a předsedou představenstva akciové společnosti. V této funkci zůstal i po privatizaci a v době, kdy se majoritním vlastníkem MCHZ stal Chemapol Group. V portfoliu Chemapolu byla ostravská chemička ukázkovým podnikem a Martínek jedním z nejschopnějších ředitelů i z pohledu rakouského manažera Huga Michaela Sekyry, který v letech 1997 až 1998 připravoval fúzi čtyř chemických firem, a položil tak základy společnosti AliaChem. Ta vznikla k 1. lednu 1990 a nyní ostravský podnik prodala.
Ani obří fúze nakonec Chemapol od bankrotu nezachránila. Nepomohla příliš ani MCHZ, které se staly jedním ze čtyř odštěpných závodů AliaChemu. Martínek říká, že bez spojení s Chemapolem a začlenění do AliaChemu by byl ostravský podnik dnes o stupínek dál. Proti fúzi se nicméně tehdy nepostavil. „Byla to záležitost majitelů, a my jako manažeři jsme do toho neměli co mluvit, řekl.
Lidé z branže považují Martínka za člověka s kolektivním přístupem k řízení. Tak ho hodnotí například ředitel Svazu chemického průmyslu ČR František Dvořák. „Má kolegiální jednání a dává přednost týmové práci. Své partnery se vždy snaží přesvědčit, uvedl. Martínek je předsedou dozorčí rady svazu šest let, což znamená, že do této funkce byl zvolen už třikrát.
Pokud je řeč o členství v dalších organizacích, uvádí Martínek jako první v řadě golfový klub v Šilheřovicích. Přiznává ovšem, že má na tento koníček čím dál méně času. Letos si zatím na osmnáctijamkovém hřišti, které považuje za nejkrásnější v republice, nezahrál ani jednou a nedělá si naděje, že by se mu to do konce roku povedlo. „Myslím, že budu mít ještě více práce než dřív, řekl. Do klubu přišel v roce 1993, kdy se ještě za vstup neplatily stotisícové a vyšší částky. Teď ho členství stojí pět tisíc korun ročně.
Martínek má od roku 1992 titul kandidáta věd. Působí ve vědecké radě Vysoké školy báňské v Ostravě a je členem správní rady Sdružení pro obnovu a rozvoj severní Moravy. Sdružení založily rozhodující podniky regionu. „Netajíme se tím, že chceme společně lobbovat za zájmy regionu, a to například na ministerstvech a úřadech v Praze, vysvětluje Martínek. Je názoru, že sdružení už bylo úspěšné minimálně v otázce budování dálnice D–47 mezi Olomoucí a Ostravou a rychlostních železničních koridorů na severní Moravě. Tvrdí, že obě stavby jsou podmínkou a klíčem pro budoucí rozvoj regionu.
V Martínkově životopisu se také uvádí, že je členem dozorčí rady ostravské nemocnice. Jak sám říká, této funkce se už ale vzdal. Přišel k ní, když se stavěl nový nemocniční areál. Martínek se domnívá, že nyní, po jeho dokončení, už není pro nemocnici příliš užitečný. „Uvědomil jsem si, že už jí nemám co dát a že areál potřebuje do začátku především lidi, kteří rozumějí medicíně a potřebám lékařské praxe, řekl.
Na otázku, zda je vůdčí typ, odpovídá Martínek vyhýbavě. Tvrdí, že pokud má po ruce dostatek faktů, dokáže se rychle rozhodnout. Prubířským kamenem pro něj byly povodně v roce 1997. V areálu podniku vystoupala voda do výše čtyř metrů, a to tempem metr za hodinu. Podnik tenkrát musel velmi rychle zajistit, aby se do vody nedostaly jedovaté chemikálie, a shromáždit lidi z celého areálu na bezpečném místě. Zároveň se musela evakuovat nedaleká osada podnikových domků a pro jejich obyvatele bylo třeba vytvořit dočasný azyl v administrativní budově. „Evakuace probíhala po vodě na lodích i vrtulníkem. Osm dní jsem tu trávil čtyřiadvacet hodin denně, vzpomíná Martínek.
