Centrální bankéři se neřídí ani vlastními prohlášeními
Centrální banka letos překvapila finanční trhy již několikrát. Stačí si vzpomenout na lednové mimořádné zasedání bankovní rady a následné snížení úrokových sazeb, na devizové intervence či na razantní snižování prognóz hospodářského růstu na rok 2002. Poslední překvapení se odehrálo na konci dubna. Jen několik dnů před měnovým zasedáním bankovní rady minimálně dva centrální bankéři prohlašovali, že úroveň úrokových sazeb se jim jeví jako optimální, avšak na zasedání se nakonec sazby razantně snížily o půl procenta.
Výjimka.
Současná měnová politika ČNB je sice určována trendem posilujícího kursu koruny, ale v jejím budoucím vývoji musí nezanedbatelnou roli hrát i nastupující oživení americké, respektive celosvětové ekonomiky, pravděpodobný růst cen ropy, vysoký růst peněžní zásoby a stále expanzivní fiskální politika. Domnívám se, že za těchto podmínek si trh právem klade otázku, proč v případě hrozby podstřelování inflačního cíle kvůli silnému kursu koruny ČNB neuplatnila institut výjimek, když pro to byly splněny všechny podmínky. ČNB přece sama prohlásila, že aktuální vývoj kursu nesouvisí s fundamentálními podmínkami ekonomiky, ale že jde o „bublinu“.
Připomeňme také, že i když ČNB nemá ve zvyku zveřejňovat úroveň kursu, na němž jsou sestaveny inflační cíle a prognózy, vloni v dubnu výjimečně uvedla, že cíl na rok 2002 je postaven na úrovni 34,55 koruny za euro, což je podstatně více, než činí aktuální hodnota. Tudíž když ČNB tento institut výjimek již jednou (dodatečně!) zavedla, proč ho nevyužívá? Zdůvodnění, že musela zasáhnout, aby nedošlo k tomu, že agenti na trhu začnou aktuální úroveň kursu chápat jako rovnovážnou, nelze přijmout, protože v poslední době se v médiích nejvíce prostoru věnovalo právě vysvětlování, proč je nutno současnou úroveň kursu považovat za „bublinu“.
Nekonzistence.
Snížení sazeb z 25. dubna je navíc v naprostém rozporu s některými závěry ze zápisu z předcházejícího zasedání bankovní rady ze dne 28. března, jejichž smyslem by mělo být veřejnosti přiblížit způsob uvažování bankovní rady. V uvedeném „minutes“ mimo jiné stojí: „rizika stávající prognózy se mírně posunula směrem vzhůru“, „panovala shoda, že česká ekonomika nepotřebuje další poptávkový stimul“, „zazněla pochybnost, zda prognóza zvolnění tempa HDP a domácí poptávky pro první pololetí 2002 není příliš pesimistická“. ČNB přesto na dalším zasedání rozhodla o snížení sazeb! A navíc snížila i očekávané tempo růstu HDP na celý rok 2002.
Proč o půl?
Takto překvapivě se ČNB v oblasti změn úrokových sazeb snad ještě nikdy nezachovala. Vzniká otázka, zda s ohledem na zkušenosti z některých dřívějších jednání o budoucím vývoji ekonomiky a následně přijímaných rozhodnutích o sazbách, by přece jenom nebylo vhodnější používat politiku mírnějších kroků. Konkrétně mám na mysli situaci z konce srpna 2001, kdy podle zápisu z jednání bankovní rady o srpnové situační zprávě zazněl názor, že „inflační vývoj v posledních měsících nelze vnímat pouze jako krátkodobý výkyv“, což polovinu členů bankovní rady přimělo ke hlasování pro zvýšení sazeb. Od skutečného zvýšení sazeb, a tím i špatného nasměrování ekonomiky, bylo české hospodářství ochráněno jen díky „opatrnému“ hlasu viceguvernéra Dědka. Zdá se, že nejednoznačnost závěrů plynoucích ze srpnové situační zprávy a následný skutečný, zcela jiný vývoj ekonomiky ani trochu národní banku nepřesvědčily o uplatňování politiky mírných kroků. V této souvislosti musí být nastolena otázka, na základě čeho ČNB v dubnu usoudila, že ekonomika potřebuje razantní snížení sazeb o rovného půl procenta? Proč nestačilo čtvrt procenta?
Zase neplatí.
Odpověď na tuto otázku bychom mohli dostat v takzvaných Zprávách o inflaci, což by ale vyžadovalo, aby v nich ČNB začala zveřejňovat podmíněné prognózy inflace variantně postavené na různých úrokových sazbách. „Variantní podmíněnost“, respektive „nepodmíněnost“, však musí být pro centrální banku tvrdým oříškem, o čemž svědčí i to, že všechny čtyři poslední zveřejněné Zprávy o inflaci (počínaje červencem 2001) vždy vzhledem ke změně úrokových sazeb přinesly veřejnosti neplatné prognózy inflace a ČNB přesto nikdy nezveřejnila žádnou jejich aktualizaci! Jsem přesvědčen o tom, že překvapení v měnové politice jsou správná pouze v oblasti devizových intervencí, nikoliv u změn úrokových sazeb (a již vůbec ne u razantních změn). Cílem centrální banky by naopak mělo být vyhnout se nadměrné volatilitě úrokových sazeb a nekonzistentnosti postojů autorit měnové politiky. Pak by si totiž veřejnost mohla klást otázku: jak vážně máme brát prohlášení centrálních bankéřů, když se jimi neřídí ani oni sami?
