Babišův kabinet přišel na to, jak při vyšetřování utáhnout šrouby. Vláda schválila zákon, který umožní v trestním řízení použít v určitých případech informace tajných služeb, pokud sama policie nezíská na podezřelé dostatek důkazů. Jde o zcela zásadní propojení tajných služeb a policie, které opozice přirovnává k novodobé StB. Ač jsou ta slova poslance Marka Bendy (ODS) možná až příliš silná, je pravda, že o změně poměrů v Česku chystaná novela zákona o policii leccos vypovídá.
Země má za sebou několik politických kauz, které s pompou začaly, ale skončily dost rozpačitě. Vzpomeňme blahé paměti na premiéra Petra Nečase a údajnou klientelistickou síť, kterou kolem něj měla upříst jeho nynější manželka a bývalá sekční ředitelka kabinetu Jana Nečasová. Vyšetřovatelům se v této věci nezadařilo zdaleka tak, jak si přáli. Pokud by v této i dalších kauzách v budoucnu mohly aktivně policii pomáhat informace tajných služeb, měli bychom zcela jistě dnes na stole příběh s úplně jinými konturami, nehledě na vinu nebo nevinu podezřelých.
Nečasova vláda kdysi odbrzdila vyšetřování velkých kauz, sklidila za svou odvahu potlesk a její dítě ji následně sežralo. I Babišovu kabinetu se z různých důvodů hodí rychle rozlousknout klíčové kauzy, například typu OKD. Ale stejně jako v případě Nečasova kabinetu si musí vláda uvědomit, že jde o dvousečnou zbraň. A je nucena vzít na vědomí zejména to, že touha potopit kohokoliv, ať právem či neprávem, nemůže vést k prolomení dogmatu, že práce policie a tajných služeb není v demokratické zemi totéž.
Dosud mohou zpravodajské služby pouze upozornit policii či státní zastupitelství na možnost, že se děje trestná činnost. Policie pak může zahájit řízení, ale při prověřování si musí opatřit vlastní důkazy.
Předkladatel návrhu, ministr vnitra Jan Hamáček, argumentuje tím, že žijeme v době teroristických útoků. Obává se, aby při případném neštěstí neodešel viník bez soudu, protože informaci získaly jen tajné služby, a ne policie.
Na první pohled to zní logicky, jenže za strach z terorismu se omezování společnosti schovává nejlépe. Je potřeba zdůraznit, že žijeme v zemi, kde se každé podobné opatření občas rádo zneužije. Záruky, které zákon proti zneužívání dává, mohou klidně padnout nebo být účelově ohnuty a pod ruce policii ani tajným službám vidět není. Tajným službám mimochodem zadává úkoly i vláda a prezident.
Co se týká záruk proti zneužívání, pohledem do důvodové zprávy nezískává člověk velký klid. Znějí obecně a dají se vysvětlit široce. Například použitelnost informací zpravodajských služeb bude omezena „jen na případy, kdy tyto informace obsahují významné skutečnosti pro trestní řízení, jejichž zjištění jiným způsobem v takovém řízení by bylo neúčinné nebo podstatně ztížené“. Možnost se má vztahovat jen na vybrané trestné činy. Nasazení techniky má schvalovat soud a je na zvážení tajných služeb, zda policii své poznatky předá.
Na konečné podobě zákona se zcela jistě budou chtít svou tvořivostí ještě podepsat poslanci. Ať ale budou změny jakékoliv, musí takový nápad zrovna v době, kdy je premiérem bývalý agent komunistické Státní bezpečnosti, v člověku nutně evokovat představy obludných rozměrů.
Čtěte další texty Petra Weikerta
