Jan Vávra
Krok za krokem se ubíral po dvě desetiletí stále výš v novinářské kariéře, až se ve věku pětačtyřiceti let ocitnul počátkem června na postu jednoho z ředitelů TV Nova. Z hlediska vlivu na veřejné mínění vlastně už nemá kam stoupat. V době nedokončené bitvy o Novu to ale byl a stále je velmi odvážný krok. Jan Vávra ovšem riskoval i dříve. Zatím mu to vždy vyšlo.
Obdivovaný i nenáviděný, trochu neohrabaný, ale schopný a hlavně pracovitý a vytrvalý je nový ředitel České nezávislé televizní společnosti (ČNTS), která zajišťuje vysílání pro společnost CET 21 vlastnící licenci na Novu. To, co vešlo v uplynulých pěti letech do povědomí národa jako TV Nova a stalo se pod tímto názvem jedním ze symbolů znovunabyté politické svobody, je vlastně společným projektem obou společností. Jestli to tak bude i nadále, toť otázka.
Úspěšnou komerční televizi Nova nevybudoval jenom, nicméně hlavně Vladimír Železný, který byl až donedávna také ředitelem ČNTS a stále je majoritním vlastníkem CET 21. V grandiózním díle mu vydatně pomáhal mimo jiné právě Vávra jako šéfredaktor zpravodajství a moderátor nedělního diskusního pořadu Sedmička. Tato dříve svorná dvojka se s okamžikem jmenování Vávry na ředitelské místo Železného americkým majoritním vlastníkem ČNTS rozpadla na dva znepřátelené muže.
Mediálně agresivnější je nyní Železný, který Vávrovi hned připomenul jednu z jeho velkých zpravodajských kaněk v podobě odvysílané nepravdivé zprávy o vile Václava Klause ve Švýcarsku. Nazval rovněž Vávru veřejně „lhářem“ . Ten kontruje ve sporu se Železným spíše slovy jako „uvidíme“ , „smluvní závazek“ a podobně.
Kateřina Kašparová, bývalá reportérka Novy, která ve své brožurce Pravda přichází z Novy měla spoustu osobních jízlivých připomínek k oběma členům „nezničitelného tandemu“ , jak své dřívější šéfy označila, se dnes musí v jistém smyslu cítit být podvedena osudem. Že ale Vávru pomlouvala, o tom už rozhodl soud. Vávra se ale musí Kašparové omluvit za něco jiného. V soudním sporu s Vávrou je i bývalý pracovník Novy Martin Maňák kvůli obvinění, že zkreslil svou reportáž o Sazce. Probíhající bitva o Novu ale ukázala, že řada Vávrových podřízených si ho váží a stojí za ním, i když možná jenom dočasně.
Jednou nohou v maléru a druhou na novinářské trati byl Vávra po celý svůj dospělý život. V roce 1978 vystudoval herectví, ale to mu nijak valně nešlo a ani ho moc nebavilo. Takových herců-neherců ovšem bylo v dusné druhé polovin ě sedmdesátých let více. Někteří z nich vyzrávají a vstupují do diváckého povědomí až dnes. Vávra se ale rozhodl jinak. Kromě hraní v Činoherním klubu i na jiných scénách začal v roce 1978 jako čtyřiadvacetiletý psát pod pseudonymy a pomáhat vydávat neoficiální tisk. Nejdříve to byl kulturně-politický bezejmenný časopis nazývaný podle pruhované obálky Zebra. V něm se mimo jiné sešel s Janem Rumlem, porevolučním ministrem vnitra.
Další etapou od roku 1982 byla jeho práce v samizdatové revue Prostor, kterou vedl Vávrův vrstevník Aleš Lederer, dnešní šéfredaktor Týdne. I tady si udělal Vávra zajímavé známosti. Prostorem totiž prošli mimo jiné Jiří Novotný, jenž se po lis topadu 1989 stal ředitelem Federální bezpečnostní informační služby, anebo Jan Štern, pozdější člen předsednictva Federálního shromáždění za Občanskou demokratickou alianci, šéfredaktor deníku Prostor a loni neúspěšný uchazeč o post generálního ředitele České televize.
Z tenkého úkrytu pod pseudonymy, jako například Kryštof Pochybný, Jaroslav Vávra nebo Hugo Pludek, vystoupil Vávra až v roce 1989, kdy také opustil prkna, jež pro něho osobně svět nikdy neznamenala. Zatímco mnozí jeho kamarádi se dali po sametové r evoluci na politiku nebo na podnikání, on se hned pustil do další novinářské práce. Vedl týdeník Fórum, Občanský deník i Český deník, psal komentáře do Lidových novin. V roce 1993 pracoval pro Rádio Svobodná Evropa a pak už následovala Nov a. V témže roce předložil a před Radou pro televizní a rozhlasové vysílání obhájil projekt dnes již neexistující zpravodajské stanice Rádio Alfa.
Na Vávrově přinejmenším formálně přímočaré žurnalistické cestě ale jakoby ční jeden kámen v podobě rozporu mezi jeho dřívější nezištnou prací a pozdějšími obětavými výkony ve prospěch programově komerční televize. On to však vidí jinak. „Nep řemýšlel jsem o tom takhle, byla to šance vytvořit alternativní zpravodajství, což mě lákalo, řekl týdeníku EURO.
Slovem „alternativní přitom měl vždy na mysli jak obsah, tak formu zpráv. „Nesmí to být nuda, nesmí to být sterilní, říkal. Podle něj má být v reportážích akce a pohyb. „Jsme tady od toho, abychom informovali, a ne věci zatajovali, a tak musíme lidem říkat i věci nepříjemné, reagoval kdysi na poznámku, že ve zprávách Novy je příliš mnoho násilí.
Nově pojal Vávra i svou nedělní diskusní Sedmičku, která vznikla jako protiváha Debaty ve veřejnoprávní České televizi. Sedmička zvedla Vávrovi popularitu, ale rozmnožila také jeho odpůrce, kteří mu vyčítali, že v tomto pořadu není nestranný a že skáče politikům agresivně do řeči. Profesionální obdiv budí skutečnost, že od 13. února 1994, kdy byla nedělní Sedmička vysílána poprvé, ji Vávra jako moderátor ani jednou nevynechal.
