Na komára s kyjem

Současná podoba „války proti terorismu“ se míjí účinkem

Indie zažívá těžké dny. Teroristické útoky na několika místech v Bombaji prohlubují rozpor mezi různě účelově zneužívaným pojmem „terorismus“ a tím, co se opravdu děje. Mediální zacházení s tímto tématem je někdy tak nezodpovědné, že hraničí s hanebností. Teroristické kreatury totiž díky světovým médiím dojdou svých několika minut slávy, místo aby jejich jména a tváře upadly právem v zapomnění. Pozůstalí a oběti prominou.

Mediální chyba Média zesilují hrůzné účinky spektakulárních teroristických akcí. Komerční zájmy vlastníků médií (sledovanost, ceny reklam) jsou maskovány stupidními proklamacemi typu „veřejnost má právo vědět“. Veřejnost se však vždy spolehlivě dozví jen krvavé začátky a pak možná něco o soudech, podaří-li se teroristy chytit. Veřejnost tak vystupuje ve dvojjediné roli, totiž jako oběť terorismu, a ti přeživší jako zákazníci kupující informace o těch, kteří neměli takové štěstí. Pro teroristy je taková mediální reakce přímo snem: téměř zadarmo ochromí zírající publikum, aniž by došlo na to, kdo z toho všeho má největší profit.

Chybné zaměření V debatách o terorismu se často mlátí prázdná sláma, nemluví se o příčinách jevu, ale jen o rysech již probíhajícího boje. Dochází k jisté fascinaci násilím, což je příznak postoje, kterému fenomén terorismu vyhovuje, protože odvrací pozornost veřejnosti od subtilnějších problémů. Například od postupného přitvrzování „protiteroristické“ legislativy na úkor opravných a přezkumných prostředků, což přiškrcuje občanské svobody. O spravedlnost již dávno politikům nejde, protože by se vynořily nepříjemné otázky indikující ještě mnohem vážnější problémy. Třeba jaké jsou vlastně příčiny terorismu, jak vzniká, co ho přiživuje, co utlumuje. Nejde o to terorismu ustupovat. Málokterá země má více zkušeností s touto hrůzou než Izrael. Odtamtud zní často citovaná zásada, že s teroristy se nevyjednává. Nic však nepochopil ten, kdo si ve stejném okamžiku nevybaví související prorocká slova Jicchaka Rabina: „Mír se dělá s nepřáteli.“
Vlády nejenom „činí opatření“, která nesnižují úroveň nebezpečí, ale ještě se na to nabaluje velký byznys. A to by mělo být středobodem kritiky, protože tady šla legrace dávno stranou. Bojuje se v Iráku, naši vojáci usilují o účast v bojových misích v Afghánistánu. Každý ale ví, že nejkritičtějším místem regionu je Pákistán. Depresivní četbou na toto téma je kniha Egmonta R. Kocha Atomové zbraně pro al-Káidu (Praha 2006), věnovaná činnosti proslulého „Dr. No“, neboli Abdulkárima Chána a jeho privátní sítě ilegálně rozšiřující jaderné technologie a materiály od Severní Koreje po Libyi. Americká metoda „cukru a biče“ vůči zlobivému Pákistánu znamenala, že nakonec musela americká vláda vždy přisypat víc, než původně zamýšlela. Potřebovala totiž podporu pákistánských tajných a armádních složek pro mudžahedíny v Afghánistánu, kteří bojovali proti Sovětům. Zkusme se zeptat jinak, i když to z nás poleze jako z chlupaté deky: nebojovala náhodou sovětská vojska skoro před třiceti lety neslavně tutéž „válku s terorismem“, kterou teď slavně vede Západ? Ten ale tehdy pomáhal těm, kteří jsou nyní největšími teroristickými zloduchy.

Chybná taktika Nezávislí odborníci zabývající se problematikou terorismu a jeho vývojem jsou naprosto zděšeni z reakcí vlád velmocí. Například je velmi reálný odhad, že se v budoucnu budou teroristické ataky odehrávat v obrovských městských aglomeracích s miliony obyvatel. Přesvědčivé důkazy pro to přinesli Alain Bauer a Xavier Raufer (Válka teprve začíná, Praha 2004). Bombaj je smutným, ale nevyvratitelným potvrzením tohoto trendu. Zítřejší konflikty tedy nebudou takové, jak by si přály zbrojařské koncerny a jejich prodloužené údy v politice; vysokorozpočtové „hi-tech“ hvězdné války, ale neuvěřitelně nízkorozpočtová, „low-tech“, brutální a krvavá „válka ve slumech“. Podle odborníků je terorismus obrovsky mobilní, flexibilní a má minimální „provozní“ náklady. Al-Káidu přirovnávají k amébovité struktuře, ne nepodobné franšíze poskytující jméno spřízněncům. Naše i západní generality se ale tradičně připravují na minulou válku. Teroristických útoků využívají k zesílení tlaků na parlamenty, aby uvolnily další a další prostředky na „plechovou kavalerii“ (tanky, stíhačky, radary, transportéry, děla, satelity). A peníze dostanou, k všeobecné hrůze a v rozporu s logikou, přes hlasy skutečných odborníků. Nezbývá než se zeptat ministryně obranného zpěvu Vlasty Parkanové, jak by uplatnila v Bombaji stíhačky Grippen, byť by jí připadaly sebekrásnější? K čemu by byl pevně instalovaný a určitým směrem zaměřený brdský radar, jakkoliv by jí připadal elegantní?

Chybná strategie Účinná obrana proti terorismu může vycházet jen z důkladného poznání protivníka, jeho motivace, logiky, možností, schopností a záměrů. Tato analýza přísluší zpravodajcům, politici do ní nesmí mluvit! Ti mají pouze zařídit, aby byl na jejím základě vypracován koncept, jak nejúčinněji terorismus eliminovat, nikoliv se na něm přiživovat a zastrašovat jím lidi. Není žádným tajemstvím, že většina prací založených na koncepci účinného potlačení terorismu varuje před klasickými vojenskými reakcemi a doporučuje hloubkové, rozsahem bodové operace speciálních jednotek (spíše policejního charakteru). Zvýšila by se tím podpora takového boje proti terorismu mezi obyvatelstvem, protože by se minimalizovaly „collateral damages“ – hnusný eufemismus pro civilní oběti. Velmi pozitivní roli by mohly sehrát vojenské zdravotnické mise! Na rozdíl od vojenských bojových misí je jejich vliv dlouhodobý a pozitivní. Tím by se otevřel prostor pro politická řešení. To by ale přišlo v úvahu, kdyby byla vůle eliminovat terorismus a jeho příčiny. Z analýzy současné reakce na terorismus však spíše vyplývá, že k potlačení terorismu nedochází. Je tomu tak z neznalosti, nebo, bože chraň, úmyslně?

Vynucená naděje? Do tisku pronikla informace o brzkém zprovoznění policejního protiteroristického centra (CTC) v Praze. Vytvoření CTC prý bylo americkou podmínkou pro zrušení víz. Díky, Ameriko, velká oslava naší svéprávnosti to není! Mnoho zpravodajských veteránů totiž smutně zavzpomíná tucet let nazpět, jak podobný koncept politikům nabízeli. Chyba nebyla v tom, že tehdy bylo navrženo CTC organizačně začlenit do BIS. Chyba byla v turbulentních vztazích v české politice, kde žádný ministr vnitra, i když o prospěšnosti CTC věděl nebo ji nakrásně pochopil, nezískal natolik silnou pozici, aby koncepci realizoval. Nyní je CTC včleněno do policie, což je možná dokonce výhodnější, protože policie má na rozdíl od zpravodajců výkonné pravomoci. Podmínky pro kvalitativní posun v protiteroristickém boji tedy vytvořeny jsou. Nyní bude extrémně důležité CTC co nejkvalitněji personálně obsadit a vybudovat funkční vnější informační vztahy, včetně expertních do akademického prostředí. Podaří-li se pak ještě práci CTC důsledně odstínit od politických vlivů, může jako svého druhu stálý think-tank pozitivně ovlivňovat bezpečnostní situaci. V opačném případě by se z CTC totiž mohlo stát propagandistické a lobbistické centrum politických a zbrojařských kruhů.

Důrazy
Teroristé využívají mediálních stereotypů pro zesílení dopadu svých akcí.
Terorismu se neustupuje.
Mír se sjednává s nepřítelem.
Klasická armáda proti současnému terorismu nic nezmůže.
Eliminace terorismu vychází z poznání jeho příčin.
Vznik protiteroristického centra je nadějná událost.

Souvislosti
Komerční tlaky likvidují odpovědnost médií.
Často se téma terorismu zneužívá k odvrácení pozornosti.
Armády obvykle zbrojí na minulé války.
Protiteroristické centrum musí zůstat mimo vliv politiky a zbrojařů.