Na konci tunelu tma

Afghánistán má za sebou nejkrvavější rok od zahájení války. Operace...

Afghánistán má za sebou nejkrvavější rok od zahájení války. Operace Trvalá svoboda zřejmě ještě několik let potrvá.

Poručík Robert M. Kelly, 29 let, zahynul 9. listopadu při plnění bojových povinností v afghánské provincii Helmand. Byl členem 3. praporu 5. námořnického regimentu první námořnické divize Camp Pendleton, stát Kalifornie. Tolik stručné oznámení Ministerstva obrany Spojených států týkající se identifikace dalšího zabitého účastníka operace Trvalá svoboda (Operation Enduring Freedom) v Afghánistánu. Tragický osud poručíka, který zemřel po výbuchu bomby nastražené u silnice, se však přece jenom v něčem lišil od ostatních. Robert Kelly byl synem tříhvězdičkového generála Johna Kellyho, který stál v čele multinárodních sil Západ v Iráku v letech 2008 až 2009. Dalším americkým vojákem, který v ten den zahynul, byl teprve 19letý desátník Dakota R. Huse, pocházející z Greenwoodu ve státě Louisiana. Osudnou se mu stala stejná afghánská provincie. Reprezentoval jiný prapor, jinou divizi a jinou mateřskou základnu v USA. O jeho smrti však vyšlo stejně mrazivé oznámení. Není týdne, kdy by Pentagon oficiálně nezveřejnil podobné informace. Válka v Afghánistánu přerostla v nejdelší ozbrojený konflikt v historii Spojených států amerických a také v jeden z nejkomplikovanějších. Operaci Trvalá svoboda zahájili Američané 7. října 2001 bombardováním pozic Tálibánu a již 13. listopadu byl dobyt Kábul. Po devíti letech však počáteční vojenské úspěchy v Afghánistánu dávno vybledly.

Smutná bilance

Dnes jsou v souvislosti s válkou, jež se stala součástí boje proti terorismu po 11. září 2001, uváděna zcela jiná čísla. K polovině listopadu letošního roku si Trvalá svoboda vyžádala smrt 2209 vojáků koaličních armád, z toho 1385 Američanů. Velká Británie doposud ztratila v Afghánistánu 343 vojáků, Kanada 152, Německo 45, Dánsko 38, Nizozemsko 24, Polsko 22, Rumunsko 17 a Česká republika tři vojáky.
Přes lidské oběti a finanční náklady, kdy pouze Spojené státy na ni vynaložily doposud přibližně jeden bilion dolarů, se konflikt zdaleka nezdá být u konce. V Afghánistánu dnes bojuje 100 tisíc Američanů a dalších 50 tisíc příslušníků spojeneckých vojsk ze 48 zemí světa včetně členů NATO v rámci paralelní mise Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (International Security Assistance Force – ISAF), ustanovené Radou OSN v prosinci 2001. Jejím původním úkolem bylo zajistit Kábul a okolí, v říjnu 2003 však byla působnost ISAF rozšířena na celý Afghánistán. I když si američtí a spojenečtí vojáci připsali na své konto řadu úspěchů a také hlav radikálních tálibánců, ozbrojené akce nebezpečného a nevyzpytatelného nepřítele se stupňují. Mají přitom nejrůznější podoby. Od raketových útoků na letecké základny přes sebevražedné atentáty a bomby nastražené u frekventovaných cest až po vraždy islámských duchovních (mullů) v mešitách, kteří se nechovají podle gusta Tálibánu. Ozbrojenci se začínají aktivizovat také v dříve klidnějších provinciích. Znepokojující je především skutečnost, že počet obětí má vzestupnou tendenci. Letošní rok byl vůbec nejkrvavějším od propuknutí války. Zatímco v roce 2008 zahynulo v Afghánistánu 295 Američanů, loni jich bylo 521 a letos za prvních 10 měsíců jich zde bylo zabito již 639. Podle zprávy OSN ze srpna letošního roku roste také počet zavražděných civilistů. Za prvních šest měsíců jich bylo zabito o 31 procent více než loni, z toho 76 procent má na svědomí právě Tálibán.

Život na základně

„Za tři měsíce bylo útoků na naši základnu tolik, kolik zaznamenal turnus vojáků před námi za půl roku,“ popsal pro EURO zhoršující se stav situace rotný, příslušník armády NATO, který se před pár týdny vrátil z Kandaháru. V Afghánistánu sloužil celkem třikrát, dvakrát působil u Kábulu, poslední misi charakterizoval jako nejnáročnější. Po sousední nejkrvavější provincii Helmand, kde tento rok padlo 633 příslušníků ozbrojených sil NATO, je Kandahár s 319 mrtvými druhou nejhorší. Tálibánci nestříleli na jeho domovskou leteckou základnu pouze raketami. „Byli čím dál troufalejší, odvážili se i na pozemní útoky,“ říká rotný. Varovný systém se spouštěl přibližně pět vteřin před dopadem raket. „Stihli jsme jen zalehnout na zem, to jediné pomáhalo. Po dvou minutách jsme utíkali do bunkru, když to situace dovolovala,“ popisuje. Díry po střelách a polozbořený hangár, v němž všichni příchozí trávili první dny po příletu, se však nedal srovnat s oběťmi na životech. „Za první čtyři měsíce působení naší skupiny jsme vyprovázeli rakve padlých vojáků celkem 160krát,“ popisuje smutnou bilanci voják. Když člověk na chvíli zapomene na napětí, má život na základně i civilní podobu. Přes mizerii a totální bídu, která vládla za zdí, si vojáci uvnitř mohli vybrat z různých druhů kuchyní, nechybělo ani KFC. K dispozici měli několik tělocvičen, dokonce se zde hraje i hokejová liga. Promítají se filmy a čas od času vystoupí živá hudba. Oplocené multikulturní městečko pojme přibližně 20 tisíc vojáků ze 42 zemí sloužících v rámci ISAF. Zpestřením bývají sobotní trhy, kdy na základnu přicházejí afghánští prodavači se suvenýry. Vzhledem k tomu, že mnozí z nich si s sebou vodili syny a synovce, kteří pak pobíhali mezi stánky, zrodil se u vojáků nápad postavit pro děti malou sobotní školu. „Nešlo o žádnou složitou a velkou stavbu, místnost má tak desetkrát čtyři metry. Uvnitř jsme postavili i lavice a stoly,“ vysvětlil týdeníku EURO jeden mladý voják. Dnes má škola přibližně 45 studentů rozdělených do tří skupin podle věku. Než začne vyučování v paštštině, několik britských vojáků dobrovolníků učí malé Afghánce anglická slovíčka. Ne všechny děti však sedí celou dobu v lavicích. „Především ti malí pořád nabízejí na trhu zboží, a bohužel jim to vychází. Člověk si spíše koupí něco od čtyřletého poskakujícího dítěte než od sedícího staříka,“ konstatuje realitu příslušník NATO.

Jak z pekla ven?

Válka v Afghánistánu má řadu specifik, v mnoha směrech je to pro vojáky vysilující mravenčí práce. Příslušníci speciálních jednotek pohybující se mimo základny v nehostinném terénu jsou každý den ohroženi na životě. Jsou nuceni brát velké ohledy na místní kulturu a chránit civilisty, a než zareagují, vše důkladně prověřovat. Největší překážkou jejich úsilí však zůstává napojení Tálibánu na nevysychající teroristickou žílu v sousedním Pákistánu. Zatímco vojáci NATO střeží základnu v Kandaháru z věží, kolem plotu hlídkují příslušníci Afghánské národní armády (ANA), jejichž budova stojí opodál. A přestože výcvik příslušníků ANA koaličními silami představuje někdy dva kroky vpřed a jeden vzad, protože někteří Afghánci podlehnou tlaku Tálibánu, zradí a přeběhnou i se zbraní na druhou stranu, první úspěchy spolupráce se dostavují. Afghánská národní armáda se doma stala nejrespektovanější národní institucí. Podle posledního průzkumu The Asia Foundation jí věří až 92 procent Afghánců, na druhém místě s 79 procenty skončila policie. Dnes čítá ANA přibližně 135 tisíc mužů a cílem je, aby tento počet vzrostl do roku 2013 na 350 tisíc. Všichni zainteresovaní doufají, že tehdy snad budou Afghánci připraveni převzít kontrolu nad celým územím do vlastních rukou. Američané, ale i NATO, kteří nyní přehodnocují strategii vůči Afghánistánu, se domnívají, že právě tudy by mohla vést cesta z pekla ven. Prezident Barack Obama dostane v prosinci na stůl po roce další zprávu o operaci Trvalá svoboda. Již dnes je ale jasné, že Bílý dům ustupuje od loňského slibu zahájit stahování amerických vojsk ze země v červenci 2011. Jako o realističtějším se začíná mluvit o roce 2014. Pověstné světlo na konci afghánského tunelu je totiž zatím v nedohlednu.