V sázce jsou nejenom dodávky ropy, ale i osud regionální spolupráce
Dobrých zpráv nyní přichází ze světové hospodářské scény málo. Burzy jsou zklamány z firemních zisků, euro chřadne, a vyvolává tak strašáka inflace. Ropa se stále drží nad třiceti dolary za barel, a když se současné izraelsko–palestinské napětí promění na válku, může její cena vyletět i na čtyřicet dolarů. V takovém případě by i z posledních prognóz renomovaných mezinárodních institucí nezbylo nic jiného než cáry inteligentně popsaného papíru. V září uveřejněná předpověď Mezinárodního měnového fondu uvádí, že vyspělé ekonomiky se letos v průměru zvednou o 4,2 procenta, v roce příštím ale zvolní na 3,2 procenta. Ekonomové obrazně říkají, že by i takový ukazatel v podstatě znamenal, že loď si zachová svoji slušnou cestovní rychlost a v žádném případě nenarazí. „Tato prognóza ale vycházela z předpokladu, že ropa nejpozději na jaře roku 2001 zlevní, upozornil v rozhovoru pro týdeník EURO Jan Stankovsky z Rakouského ústavu pro hospodářský výzkum. Západ se obává, že pokud by se do současného izraelsko–palestinského konfliktu zapletlo několik blízkovýchodních zemí, znamenalo by to zastavení dodávek ropy z celého regionu. Evropská unie odtamtud odebírá asi dvě třetiny potřebné suroviny, Spojené státy pětinu a Japonsko nejméně devadesát procent. I když saúdský ministr ropného průmyslu Ali Naimi nedávno prohlásil, že ropa poteče děj se co děj, Západ takové verbální ujištění rozhodně neuklidnilo. Jistotu může přinést pouze mírové urovnání konfliktu. Evropa žádá větší slovo. O toto urovnání se jako hlavní zprostředkovatel snaží USA (chválící Rusko za diplomatickou součinnost). Západní Evropa sice uznává stěžejní úlohu Spojených států na Blízkém východě, ale zároveň chce více mluvit do řešení problémů v tomto výbušném regionu. „Evropskou unii k tomu vedou především hospodářské zájmy. Tato její snaha se zamlouvá arabským zemím, méně už Izraeli, podotkl v rozhovoru pro týdeník EURO Jaroslav Bureš z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Říká, že Evropa má na Blízkém východě jiný zvuk než Spojené státy (a proto také není v televizi vidět, že by Palestinci pálili vlajku některého evropského státu či vlajku Evropské unie). „Evropa na rozdíl od Američanů nikdy muslimy tolik nepopouzela například vyhlašováním hospodářských sankcí ad hoc vůči jednotlivým arabským zemím. Také se v minulosti vyhýbala tomu, aby podporovala všechny kroky Izraele vůči arabským sousedům, míní Bureš. Připomíná také, že starý kontinent vždy měl odlišný pohled na Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP). „Američané ji brali jako teroristickou organizaci, kdežto Evropská rada ve své benátské deklaraci z roku 1980 uznala právo Palestinců na sebeurčení a uznala OOP jako zákonnou představitelku palestinského lidu, říká Bureš. Středomořská střecha. Evropa se nyní obává, že další stupňování násilí mezi Izraelci a Palestinci, jež by přerostlo v ozbrojený konflikt, by mohlo těžce poškodit spolupráci mezi zeměmi kolem Středozemního moře. Tento region sice na mapě světové ekonomiky nepatří k nejdůležitějším, ale pro Evropu (hlavně západní a jižní) by to v budoucnu mohl být z hospodářského pohledu docela pěkný „zadní dvorek . „Není sporu o tom, že Evropská unie hodlá celé Středomoří začlenit do sféry svých hospodářských zájmů. Její berlínská deklarace z roku 1995 počítá se vznikem euro–středomořské zóny volného obchodu v roce 2010, uvádí Bureš. Myšlenka, že by pod jednou střechou kooperovaly a obchodovaly arabské země nejenom s Evropou, ale také s Izraelem, je lákavá. Arabové ji neodmítají, i když předpokládaná zóna počítá s volným obchodem průmyslovými výrobky, nikoli agrárními produkty a službami. Evropská unie už podepsala asociační dohody nejenom s Izraelem, ale také s Marokem, Tuniskem a Egyptem (ta zatím nebyla ratifikována) a také se samosprávným palestinským územím. Avšak tyto dohody – na rozdíl od podobných dokumentů podepsaných s evropskými postkomunistickými zeměmi – nepočítají s plnoprávným členstvím v Evropské unii. Konečně, Izrael o ně ani neusiluje. Dohody o volném obchodu s Evropskou unií a Spojenými státy (tedy vlastně s celou Severní Amerikou) jsou pro něho výhodné. Tel Aviv se tak může před světem prezentovat jako hospodářský můstek mezi USA, Středomořím a západní Evropou. Žádné „pásmo šekelu“. Euro–středomořská zóna volného obchodu se odborníkům jeví mnohem reálněji než různé modely blízkovýchodní regionální spolupráce, které v minulých letech položili na stůl diplomaté. Šlo například o třístrannou součinnost Izraele, Jordánska a samosprávné Palestiny, což mělo být „jádro budoucí širší regionální spolupráce. Spojené státy a Izrael přišly s myšlenkou blízkovýchodní zóny volného obchodu, ale většina arabských zemí se o ní vyjádřila jako o „zóně šekelu , neboť by v ní měl hospodářskou a technologickou převahu Izrael. Hospodářské rány. Oficiální izraelští činitelé předpokládají, že Palestinci se budou ještě nějaký čas bouřit (možná dva tři měsíce). Armáda a další bezpečnostní složky proto chystají „adekvátní odpověď . Pokud na ni dojde, bude z čistě ekonomického pohledu hodně drahá. Armáda už požádala o dalších 2,5 miliardy šekelů (604 milionů dolarů) na financování dodatečných výdajů. Výstřely a výbuchy ovšem nevěští nic dobrého pro celé izraelské hospodářství, které se po čtyřech letech slabšího růstu dostalo do svižného tempa a jeho hrubý domácí produkt by se mohl letos zvýšit asi o pět procent. Hlavní zásluhu na tom má export zboží, který z více než 35 procent směřuje do USA. Druhým odbytištěm je Británie s loňským podílem 5,6 procenta, těsně následovaná Belgií. Nynější neklidná situace zasadila ránu cestovnímu ruchu, který měl Izraeli letos podle původních předpokladů vynést 3,4 miliardy dolarů, tedy o třicet procent více než loni. „Je zcela zřejmé, že pro izraelské hospodářství je klíčová vnitropolitická stabilizace, tedy dohoda s Palestinci, napsala v poslední zprávě ratingová agentura Moody s. Samostatná Palestina. Západní pozorovatelé jsou toho názoru, že palestinský předák Jásir Arafat možná už v listopadu vyhlásí samostatný stát, aniž by se dohodl s Izraelem. „Jednostranné vyhlášení palestinského státu ale odmítají nejenom Spojené státy americké, ale i Evropa, říká Bureš a upozorňuje, že nejpalčivější otázku představuje Jeruzalém. Izrael si ho přeje zachovat jednotný a odmítá i úvahy o mezinárodním statutu tohoto města. Palestinci zase chtějí „svoji východní část Jeruzaléma. Izraelský politolog Dan Schiftan patří k těm, kteří odtržení samosprávných palestinských území od Izraele doporučují už dávno. Hospodářské ztráty, jež by Izrael v důsledku toho utrpěl, by nebyly citelné a navíc by se bohatě kompenzovaly úsporami na bezpečnostních opatřeních, jak podotýká Schiftan. Tvrdí, že ustavení samostatného palestinského státu by pro Izrael představovalo i morální vítězství. „Palestinská samospráva je zkorumpovaná a korumpuje i Izrael, cituje německý list Die Welt tohoto politologa. Západní analytici upozorňují, že současná autonomní území Palestinců jsou hospodářsky úzce propojena s Izraelem. Těžko si tedy představit, že by se nynější hospodářská pospolitost Izraelců a Palestinců mohla „vyhandlovat za samostatný palestinský stát. Samosprávná palestinská území stoprocentně závisí například na izraelských dodávkách elektřiny a z valné části také na vodních zdrojích spravovaných Izraelem. Klíčové jsou pro ně také jeho dodávky základních potravin (mléka) a léčiv. Tisíce Palestinců pracují v izraelském stavebnictví, zemědělství a službách, kde by je neměl kdo nahradit. Palestinci zaměstnaní v Izraeli odvádějí daň ze mzdy svým samosprávným úřadům, pro které je tento finanční zdroj mnohem důležitější než dary od arabských spojenců.
