NA KOPCI SA BLÝSKA

Zeman s Dzurindou už nemohou couvnout

Česko–slovenské napětí kvůli pozemkovým sporům v osadě Na Kasárni, česky Kasárna, spěje k mezníku. Koncem května má Českou republiku navštívit slovenský předseda vlády Mikuláš Dzurinda. Kauza Kasárna bude bedlivě sledovanou součástí jeho jednání s Milošem Zemanem. Oba premiéři už v dubnu, na počátku eskalace problému, sdělili „svým národům , že se pokusí nalézt řešení, které by nepokaňkalo šmolkově modrou oblohu nadstandardních vztahů obou států. Možná že dnes už je z toho slibu bolí hlava. V Česku je v každém případě zatím ticho po pěšině. V úřadu vlády, jak znělo sdělení tiskového odboru pro týdeník EURO, o představách premiéra o řešení sporu nic nevědí. Tiskový odbor ministerstva zahraničí také nemá informace. Není ani známo, zda ministerstvo obdrželo „všechny dostupné dokumenty , které si mělo nótou vyžádat na Slovensku. Slíbili to. To vše by nahrávalo skeptickým hlasům, které říkají „pomoz si sám a bude ti pomoženo . Optimisté, mezi něž – zřejmě z nutnosti – patří i lidé bezprostředně v záležitosti zaintere–sovaní, stále doufají v zásah vyšší moci. „Co jiného nám zbývá, podotýká hořkokysele Vladimír Janů, šéf TJ Moravan Otrokovice, které stejně jako Sportovním klubům Zlín byl prodán pod nohama pozemek, na němž stojí její turistická chata. „Slíbil to, říká Janů a má na mysli slova Miloše Zemana. Ten východisko, jež chce s Dzurindou nalézt, charakterizoval takto: „Je to takové řešení, které na jedné straně uchová vlastnická práva, která jsou nesporná, a které nepovede k nezbytně nutným soudním sporům. Tuto myšlenku však nikdy nerozvinul ani on, ani jeho slovenský protějšek. Ba naopak. Slovenský ministr zahraničí Eduard Kukan míní, že jde o vysloveně soudní spor, a pokud budou vrcholní slovenští představitelé nějak intervenovat, pak v tom smyslu, aby projednávání netrvalo dlouho. Ani české ministerstvo zahraničí nezměnilo svůj odmítavý postoj k možnosti politické intervence a setrvává u názoru o nezbytnosti soudního řízení. K jeho zdaru sportovcům slíbilo, leč zatím neposkytlo právní pomoc. Pokud za ni nelze považovat dopis vrchního ředitele sekce dvoustranných vztahů ministerstva zahraničí Jakuba Karfíka, který šéfovi Sportovních klubů Zlín Pavlu Chwaszczovi radí, aby si našli „kvalifikovaného slovenského právníka . Politický zájem na co nejtišším průběhu události lze pochopit. Nic to však nemění na tom, že „na kopci , jak se horám pěkně po valašsku říká, se blýská a hromy divo bijú. Může z toho být řádná bouřka, nedej bože s vichřicí. Vlídné Slovensko. Kasárna leží na západním svahu hřbetu Javorníků a patří ke kusům země, jakým se říká požehnané. Shlédneš dolů na panoráma Vsetínských vrchů a Beskyd a připadáš si jako stvořitel. Problém je v tom, že hranice, jinde v okolí vedená po pohraničním hřebeni Javorníků, zde seskakuje do údolí a dělá šestisethektarový zásek do českého území. Prý to kdysi způsobili Uhrové, když se rozpínali na západ. Fakt je, že toto území nepatří k Čechám, lépe řečeno k Moravě, minimálně od poloviny osmnáctého století. Jedinou výjimkou bylo několik válečných let, kdy se hranice opět posunula na hřebeny. V té době šlo o liduprázdné území, na němž stála pouze kasárna – odtud název. Osidlování začalo s rozvojem turistického ruchu koncem padesátých let. Jedním z hlavních aktérů sporu je Marian Masnica. Starosta Makova, na jehož katastrálním území rekreační středisko Na Kasárni leží, tvrdí, že Moraváci využívali benevolence slovenských stavebních úřadů a začali stavět na slovenském území, protože bdělejší české orgány jim to v chráněném území nedovolily. Asi to tak bylo, protože středisko Na Kasárni skutečně vzniklo v posledních čtyřiceti letech přičiněním českých soukromých chatařů, zejména ze Zlínska a Vsetínska, a mocných socialistických podniků se sídlem tamtéž. Až do poloviny devadesátých let do těchto míst ze Slovenska nevedla ani cesta, takže i klientela, která se sem jezdila rekreovat, byla výhradně česká. Don Quijote. Problém nastal s rozdělením federace a Jan Grund ho předvídal. Soukromý chatař a člen Sportovních klubů Zlín se proslavil jako donkichotský bojovník za změnu státní hranice. „Vždycky říkal, počkejte, jednou nás odtud vyženou, a my ho nebrali vážně. Teď to vypadá, že byl prorok, říkají jeho kolegové. „Pan Grund rozpoutával národnostní rozbroje, až to přesáhlo únosnou mez, tvrdí naopak Masnica. Říká se, že v roce 1992, kdy vrcholilo jednání Klaus–Mečiar o rozdělení státu, existovala varianta, že Slovensko vymění Kasárna za šest set hektarů dobrého lesa. Prý to ztroskotalo na tom, že Václav Klaus nepřijel na jedno z jednání. Je to možné, ale jako pravděpodobnější se jeví jiná možnost, a sice že se o výměnu Kasáren jednalo, ale záležitost nedospěla do finiše, protože se zdála nepodstatná. Prvořadý byl hladký průběh rozdělení státu. Objížďka. Od té doby byla Kasárna ve sdělovacích prostředcích připomínána hlavně kvůli specifickému dopravnímu spojení. Nadstandardní česko–slovenský hraniční režim sice umožňuje občanům překračovat státní hranice mimo regulérní přechody, ale bez movitého majetku, jakým je například automobil. V Kasárnách ale přechod není. Po silnici třetí třídy z nedalekých Velkých Karlovic sem tudíž dojedou – na zvláštní povolení – jen majitelé místních nemovitostí. Lyžaři nebo letní turisté mohou těch pět kilometrů z Karlovic ke hraničnímu kamenu ujet autem, před cedulí ho ale nechat stát a k chatám či vlekům pokračovat pěšky. Lesní silnička lemovaná srázy je ale široká, od oka, jen pět šest metrů, parkoviště neexistuje a pro méně zkušeného řidiče je kardinální problém vůbec se na ní otočit. „Nedávno jsme navrhli vedení Makova, abychom alespoň směnili dva pozemky kvůli příjezdu a parkování turistů z naší strany. Jejich stanovisko bylo jednoznačné, neustoupí ani o metr, sdělil MF Dnes Jan Drozd, místostarosta Velkých Karlovic, jejichž katastrální území odděluje od Kasáren státní hranice. Na případné švindlování dohlíží kupodivu podstatně přísněji česká celní správa a pohraniční policie, přičemž opakovaný prohřešek lze kvalifikovat i jako trestný čin. Zbývá tudíž druhá dopravní varianta – silniční hraniční přechod U Tabulí – což ale z Karlovic představuje zajížďku asi osmnáct kilometrů. Mimoto, jak už bylo řečeno, silnice Makov–Na Kasárni byla postavena teprve nedávno a je umístěna tak nešťastně, že při časté bohaté sněhové nadílce snadno zapadne. Ticho a klid. Kasárna mají výborné sněhové podmínky tři měsíce v roce, a to předurčuje jejich prvořadé zimní využití. Žádný Špindlerův Mlýn to ale není. Přes čtyřicet soukromých chat a několik větších chat právnických osob. Jediný – byť velmi příjemný – hotel Fran. Dva vleky a sjezdovka vhodná pro méně sportovně založené lyžaře. Nahoře běžecká trasa po hřebenech Javorníků. Schází sněhová děla pro případ nouze – viz letošní zima

1. a prostředky na soustavnou údržbu lyžařských tratí. Nedaleko odtud, na území Velkých Karlovic je řada lépe vybavených sjezdových i běžeckých tratí včetně hotelů.

Ale Kasárna mají svůj půvab. Postupem času si do nich našla cestu i slovenská klientela – do Franu pravidelně jezdí zaměstnanci bratislavského Volkswagenu. I devátý rok po rozpadu federace je však tato slovenská osada převážně česká, jak pokud jde o turisty, tak vlastníky ubytovacích kapacit. Vcelku klidný status quo byl narušen letos v březnu, kdy zmíněné tělovýchovné organizace víceméně náhodou zjistily, že jejich chaty stojí na cizím pozemku. Zastupitelstvo Makova 9. února rozhodlo o prodeji obou pozemků o výměře 2922 a 1650 metrů čtverečních dvěma makovským občanům. Podnikateli a bývalému předsedovi místního národního výboru Jánu Dorociakovi a jeho příteli, lékaři v nedaleké Čadci Štefanu Bajcárovi. Dominantní osobou v kontraktu byl zjevně Dorociak, místní mocný muž. Ten se však odmítl k problému jakkoli vyjadřovat: „Promiňte, ale jsem z médií unaven. Nemám chuť se o tom bavit. Šok. Je třeba říci, že referování části českých sdělovacích prostředků a` la „Slováci ukradli majetek Čechům je poněkud jednostranné. Na Kasárni lze slyšet i hlasy, že postižení se měli o svůj majetek lépe starat. Soukromí chataři, pokud nemají dvojí občanství, dostali výjimku, která jim umožnila získat pozemek do vlastnictví, aniž by byli slovenskými občany. Čeští podnikatelé se zajistili buď opět dvojím občanstvím, anebo angažováním slovenského občana (cizinci půdu vlastnit nemohou), na nějž – coby minoritního podílníka firmy – byl pozemek zapsán. Na otázku, proč tento pragmatický přístup též nezvolili, odpovídají Janů i Chwaszcz shodně: „Neměli jsme to zapotřebí. A ukazují listy vlastnictví, které jim bez problémů vydával odbor katastru nemovitostí Okresního úřadu v Čadci. Vlastnickými listy argumentovali, už když se dozvěděli šokující zprávu v březnu. Šéf katastrálního odboru Alojz Jurčík k jejich výhradám uvedl, že pozemky byly na obec převedeny v souladu s právem, protože na Slovensku platí zákon o převodu majetku tělovýchovných jednot do vlastnictví obcí. Dodal však, že by mohli uplatnit předkupní právo. Dosavadní kupní smlouvy, které jsme už na katastr dostali, budou z tohoto důvodu pozastaveny a vklad nebude vykonán, slíbil. To byl počátek dubna a rýsovala se naděje. Omyl. Na makovském obecním úřadě se ale 20. dubna konalo jednání, kterého se zúčastnili představitelé tělovýchovných jednot, starosta Masnica, Jurčík, Bajcár a Anna Dorociaková v zastoupení manžela. Starosta zahajuje jednání a konstatuje, že pozemek pod chatou Sportovních klubů Zlín je na katastrálním odboru řádně zaknihován a panu Dorociakovi byl už vydán list vlastnictví. Totéž se v horizontu několika dní stane i v případě pana Bajcára, respektive TJ Moravan Otrokovice. Chatařům, jak se říká, spadne čelist. Není o čem jednat. Pan Jurčík už mluví jinak než před třemi týdny: „Pro nás jste devizoví cizinci, kteří na Slovensku nesmí nemovitosti kupovat. Měli byste se dohodnout s obecním úřadem v Makově. Své předchozí vyjádření označuje za omyl. Na dotaz, proč dosud pravidelně vydávali tělovýchovným jednotám listy potvrzující vlastnictví pozemků, odpovídá, že to bylo pochybení zaměstnankyně katastrálního odboru. Dokládá to jejím prohlášením, kterým bere vinu na sebe. Ani Masnica nevidí důvod pro další jednání. Postupovali jsme podle práva, tvrdí a dodává, že nechá přezkoumat, zda podle slovenských zákonů nemá právo též na budovy. Třetinu, nebo nic. Nazítří se však přece jen znovu jedná. Pan Dorociak svolává jednání se zástupci Lyžařského klubu Javorník, který provozuje chatu zlínských sportovních klubů. Jednání se odehrává přímo v chatě a Leopold Bednařík, šéf lyžařů, z něho pořídil zápis: „Úvodem nám pan Dorociak oznámil, že nemá zájem o samotné pozemky, ale o chatu. Zpochybnil vlastnictví chaty Sportovních klubů Zlín. Požaduje doložit, že sportovní kluby jsou skutečně právoplatným majitelem chaty podle slovenských zákonů. Pokud toto nedoložíme, zajistí, aby si chatu přivlastnila obec Makov, od které ji za odhadní cenu koupí. Pokud vlastnictví doložíme, máme dvě možnosti: nepřistoupíme-li na spolupráci, požádá soud o odstranění chaty ze svého pozemku, nebo ji jakkoli jinak získá, ale je mu jasné, že se budeme vzájemně blokovat minimálně pět let. Pokud přistoupíme na spolupráci, umožní nám třetinovou účast ve společnosti s ručením omezeným, která bude chatu provozovat. Ve společenské smlouvě se dohodne, že členové klubu budou moci chatu dále využívat za výhodnějších podmínek, ale pouze v určená období a ve stanoveném počtu členů, to jest mimo Vánoce a Silvestra a tak dále. Lyžaři podmínky odmítají a válečná sekera je s konečnou platností vykopána. Patnáct korun za metr. S Marianem Masnicou týdeník EURO přes hodinu hovořil v obecním úřadě. Nekřičí a neuráží, umí se vyjadřovat, ale bylo obtížné získat od něho konkrétní odpověď na konkrétní otázku. Většinou se odklonil k problematice česko-slovenských vztahů a několikrát opakoval, že současné vášně považuje za zbytečné a doufá v konstruktivní spolupráci. Jeho zájmem je, aby turistické středisko Na Kasárni prosperovalo a obec z toho měla užitek. Na námitku, že stačilo zavolat vlastníkům nemovitostí, informovat je o tom, že pozemky jsou podle slovenských zákonů majetkem obce a nabídnout jim odprodej, odpověděl, že medializace problémů kolem Kasáren už přesáhla únosnou míru. Že by však šlo z jeho strany o odvetný krok, popřel. Na otázku, proč obec, která je zainteresována na ekonomické výtěžnosti střediska, prodala pozemky po patnácti korunách za čtvereční metr, když úřední cena je dvacet korun a tržní cena v turisticky zajímavých Kasárnách se odhaduje na desetkrát tolik, odpověděl: „Není to pravda. Na Kasárni se pozemky prodávají za osmnáct korun za metr. Když jsme to říkali Na Kasárni, usmívali se tomu Češi i Slováci. Počty. Počítali jsme: 2922 plus 1650 rovná se 4572, krát patnáct rovná se 68 580 slovenských korun. Za tuto cenu byly oba pozemky koupeny. Za tržní cenu by to bylo 914 400 korun. Takto počítala i část makovských občanů, kteří v petici adresované představitelům obce žádali o zrušení usnesení obecního zastupitelstva a uskutečňování všech dalších prodejů pozemků prostřednictvím veřejné dražby. Obecní zastupitelstvo však tuto žádost zamítlo. Masnica argumentuje tím, že s touto formou prodeje jsou z minulosti špatné zkušenosti. „Vsadili jsme na lidi, kteří prokázali své podnikatelské schopnosti, uvedl a dodal, že v případě petice zřejmě může hrát svou roli prostá závist. Jiné zdroje tvrdí, že za peticí stáli příbuzní dalších makovských podnikatelů, kteří mají své zájmy v Kasárnách a vadí jim, že takto výhodnou transakci neuskutečnili sami… Bůh suď. Fakt je, že popisovaný případ není první. Už více než rok se o pozemky pod svými nemovitostmi soudí Sportovní kluby policie Zlín. Obecní úřad Makov je prodal slovenské soukromé společnosti, která vznáší nároky i na chatu, finské domky, vlek a další zařízení zlínských policistů. Údajně jde o firmu, v níž figuruje nedávno odvolaný šéf odboru zahraniční pomoci úřadu slovenské vlády Roland Tóth, který čelí podezření ze zpronevěry miliardových fondů Evropské unie. S panem Tóthem se však týdeníku EURO nepodařilo spojit a tuto informaci je nutné považovat za nepodloženou. V kontextu situace v Kasárnách ostatně není ani důležitá. Tam je důležitá celková atmosféra vztahů mezi Čechy a Slováky, která má, mírně řečeno, k nadstandardu velmi daleko. Pryč. To vede Vladimíra Janů k názoru, že nejlepší by bylo Kasárna opustit. „Výnosy stačí taktak na přežití i při dobré návštěvnosti. A co bude teď, když se sem lidé bojí? Podobně mluví i nájemce jejich chaty Bačkárka Vladimír Vařák, který má objekt prázdný – lidé odříkávají dohodnuté pobyty. Kdo ale bude mít zájem o chatu stojící na cizím pozemku? To si uvědomuje i Janů. Bačkárku už nabízeli Bajcárovi, ale marně. Moravan Otrokovice je malá organizace, která má jen něco přes sto členů. Naopak Sportovní kluby Zlín jsou jednou z největších tělovýchovných jednot v republice, s množstvím oddílů a pěti a půl tisícem členů. Chwaszcz tvrdí, že jsou odhodláni za svá práva bojovat a dovést věc třeba až k Evropskému soudu pro lidská práva: „Máme dobrozdání právníka, který naše šance na úspěch hodnotí jako dobré. Existují ale také méně optimistické názory. I v České republice se trvalé užívání pozemku transformovalo do nájmu, nikoliv vlastnictví. V řadě evropských zemí platí princip „povrch ustupuje půdě , zakládající dominanci vlastníka pozemku. Nadstandard. Úřad vlády informoval, že Mikuláš Dzurinda navštíví Českou republiku 28. a 29. května. Veškeré státnické věci, které chtějí se Zemanem projednávat, teď blednou před zdánlivě okrajovým občanskoprávním sporem v pomezních horách. Masnica má kus pravdy, když říká, že žádný politik mu nemá co mluvit do toho, co se v obci děje. Tím však na sebe vzal i značný kus odpovědnosti, kterou z něj nesnímá ani případná právní nezávadnost kauzy Kasárna, ani přesvědčení, že medializace sporu přesáhla únosnou míru. Občanskoprávní pře vedená přes hraniční čáru logicky nabývá zásadních rozměrů a není důležité, o kolik metrů čtverečních nebo chat jde. Nadstandard česko–slovenských vztahů by měl asi spočívat v tom, že zejména vzájemné soužití občanů obou států bude výjimečně dobré. Premiéři tudíž mají do věci co mluvit. Byť by si to makovský starosta nemyslel a byť by je diplomatická skrupulóznost ministerstev zahraničí přesvědčovala o opaku. A byť by se třeba do toho moc nechtělo ani jim samým.