Vláda minulý týden vyhlásila boj korupci. Není divu. Korupce obecně patří k nešvarům, které podrývají liberální ekonomiku tím, že poskytováním určitých výhod na principu netržních či přímo protitržních vzájemných plnění útočí na trh jako takový.
Na druhém pólu potom stojí názor, že korupce je jenom přirozenou snahou domoci se nějakého veřejného statku či plnění jinou cestou než oficiální. To ovšem zároveň neznamená, že stát by se měl s podobným jednáním smířit. Už jenom proto, že bez ohledu na vládní garnituru podrývá korupce autoritu státních orgánů. Česká republika se v poslední době stává zemí, kde je korupce rok od roku pociťována jako stále výraznější problém. Přitom rozdíl mezi vnímáním korupce a deklarovanou snahou vládní garnitury s problémem něco dělat je v přímém protikladu. Za éry Václava Klause a jeho vlád, kdy byl problém korupce spíše bagatelizován, bylo její vnímání daleko nižší než je tomu doposud. Křivka postupně stoupá od nástupu vlády Miloše Zemana, která si boj s korupcí dala do svého programu. Na první pohled zarazí kontrast mezi nízkým počtem objasněných případů a sílícím korupčním prostředím, jak je zaznamenává agentura Transparency International a jak je vnímá veřejnost. Vysvětlení této disproporce může být dvojí. První možností je prostý fakt, že policie, potažmo soudy nejsou schopny usvědčit pachatele trestných činů souvisejích s korupcí, a proto existuje tak velký prostor mezi stále více se rozevírajícími nůžkami psychologického vnímání a reálně existujících důkazů. Pro toto východisko svědčí řada konkrétních okolností souvisejících s korupcí. Především přítomnost pouze jednajících osob, které pochopitelně o zveřejnění žádného diskrétního jednání z očí do očí nemají zájem, už dopředu signalizuje důkazní nouzi, a ani zjištění předpokládaného předmětu korupce nemusí být ještě přímým důkazem o její existenci. Určitým řešením by v tomto případě sice mohlo být nasazení agentů v rámci vládou zamýšlených testů integrity. To ale předpokládá vyloučení premisy, na níž je založena korupce - tedy to, že člověk je bytost selhávající. Jak vyloučit korupci, případně jinou trestnou činnost vládních agentů zůstává záhadou. Rozdíl mezi vnímáním korupce a počtem usvědčených pachatelů může být ale i v něčem jiném. Pokud se o jakémkoli problému delší dobu intenzivně hovoří jako o latentně existujícím, stává se pak pro většinu občanů „skutečností“, aniž by tato davová psychóza měla reálné opodstatnění. Těžko říci, jakou který z argumentů posuzující míru možné a skutečné korupce má reálnou pozici. Vláda se ovšem zcela jednoznačně orientuje na první možnost, tedy že korupce je u nás daleko víc, než jsou státní orgány schopny postihnout. S trochou jízlivosti by se dalo říci, že ministři, kteří seděli v Zemanově vládě a sedí i v současném kabinetu, o tom vědí své. Dálnice do Ostravy, gripeny, ruský dluh či internet do škol, to vše patří přímo ke korupčním pomníkům - nejenom svým rozsahem, ale také tím, že ani jeden případ nebyl policejně vyřešen, o soudním projednávání ani nemluvě. Personální propojení vlády minulé se současnou je sice zcela jednoznačné (pět ministrů včetně premiéra a ministra vnitra), přesto však lze současnému kabinetu věřit, že chce s korupcí bojovat. Nicméně některé ze zmíněných bojových prostředků přinejmenším vzbuzují rozpaky. Těžko lze například věřit tomu, že by poslanci přijali zákon, díky němuž by se jim kdosi „štrachal“ v jejich majetkových přiznáních, nemluvě o zmenšení rozsahu vlastní imunity. Ještě úsměvnější je prohlášení ministra vnitra o složenkách při dopravních přestupcích. Nic se nezmění, pouze místo obligátní otázky „Chcete bloček?“ budou řidiči slýchávat „Chcete složenku?“. Kdyby kabinet myslel svůj boj s korupcí opravdu vážně, vzal by tlustou červenou tužku, a začal hlava nehlava škrtat nejrůznější nesmyslné regulace, které jsou pravou živnou půdou pro každé uplácení. To by mělo skutečný význam. Ne pouhé bouchání do stolu, které nic smysluplného stejně nepřinese.
