Můj známý je zoolog se speciálním koníčkem. Když má volno, hledá ztracený čas na Modrém Nilu. Pátrá v depozitářích muzeí a zámeckých sbírkách, v antikvariátech, na internetu. Zkrátka všude, kde se dá najít cokoli, co zůstalo z afrických expedic organizovaných českým cestovatelem, přírodovědcem a lovcem Bedřichem Machulkou v povodí této řeky ještě z dob Rakouska-Uherska. Kupodivu je toho dost - na zdejších zámcích je na stěnách více lebek jednoho druhu antilopy (mezitím vyhubeného), než ve sbírkách věhlasného Natural History Museum v londýnském Kensingtonu.
Lovecké revíry na Modrém Nilu jsou sice dávno fuč, ale o zdejší vodu se rozehrála jedna z nejstrategičtějších her na zeměkouli. Do té míry, že se o ní i na českých univerzitách píší diplomky. Vzhledem k suchu, které soustřeďuje pozornost Čechů na věci, které ještě nedávno neřešili, už pohled na hydrologickou mapu severovýchodní Afriky prozrazuje, proč má smysl tomuto gambitu rozumět.
Úvod do „strategické hydrologie Nilu“
Využívání vodních a energetických zdrojů řek protékajících více státy je vždycky předmětem vysoké politiky, málokde je však situace složitější než v případě Nilu, jehož povodí spadá pod jurisdikci jedenácti afrických zemí od Burundi až po Egypt - od těch, které jsou vodou prosáklé, až po tu, která má jen jednu řeku, na níž život visí jak na rezavé skobě.
Nil sice pramení v tropických oblastech rovníkové Afriky kolem Viktoriina jezera bohatých na srážky, ale značná část vody se vypaří v jezerech a v obrovských bažinách Sudd v Jižním Súdánu. Tam sice ještě přicházejí vydatná období dešťů, ale v obdobích sucha se obrovské objemy vody vypaří. Celková bilance se postupně dál zhoršuje, jak Nil protéká stále suššími a velmi teplými oblastmi s minimálními srážkami, avšak vysokým výparem vody, navíc intenzivně využívanými v závlahovém zemědělství jak v Súdánu, tak v Egyptu, zejména v extrémně hustě obydlené oblasti delty Nilu.
Přečtěte si:
Afrika přeje odvážným. Stane se příštím hnacím motorem světového hospodářského růstu?
Potíž je v tom, že 85 procent vody pochází z řek, které do Nilu přitékají z Etiopské vysočiny v obdobích dešťů, tedy v krátkém období několika měsíců. Zdaleka nejvýznamnější z nich je Modrý Nil, vytékající z jezera Tana v severozápadní Etiopii, který dodává 50 miliard krychlových metrů vody ročně.
Etiopie je dnes téměř stomilionová země, lidnatější než Egypt, s velkými ambicemi pokud jde o ekonomický rozvoj, který spojuje s využitím obrovského hydroenergetického potenciálu odhadovaného na 45 tisíc MW (ekvivalent 45 „temelínských“ reaktorů), tedy desetinásobek současné instalované kapacity 4500 MW.
Na Modrém Nilu by měla vzniknout kaskáda přehrad, které by z Etiopie udělaly nejen regionální energetickou mocnost a čistého vývozce elektřiny, ale prostřednictvím regulace průtoku také „pána všech vod“. Přitom ve správě mezinárodních povodí by měl platit princip „no harm“, maximálně „no substantial harm“, tedy že by žádná země neměla poškozovat své sousedy vůbec nebo nepodstatně.
O umístění a technickém řešení přehrad a regulaci průtoku Modrého Nilu se vypracovala spousta studií, počínajíc 60. lety, kterou udělalo americké Bureau of Land Reclamation pro vládu Haileho Selassieho, posledního etiopského císaře. Když to shrnu, experti se shodovali na výstavbě „menších“ přehrad umístěných na horním toku řeky a jejích přítocích v duchu hesla nevkládání všech vajec do jednoho koše. Pak ovšem přišel příklon ke gigantickému projektu Grand Ethiopian Renaisance Dam (GERD), umístěnému na dohled od súdánsko-etiopské hranice s instalovanou kapacitou 6450 MW a plochou přehradní nádrže přes 1800 kilometrů čtverečních, která by měla zadržet asi 1,5násobek ročního průtoku řeky. Výstavbu s velkou pompou spustil zesnulý premiér Meles Zenawi v dubnu roku 2011.
Stavební část zadali bez soutěže italské společnosti Salini Impregilo, tucet turbín dodá dílem francouzský Alstom, dílem německý Voith. Málo obvyklým rysem projektu bylo, že měl být financován z „národních“ zdrojů, včetně kampaní podobajících se národní sbírce - rozprodejem dluhopisů o malém nominále domácímu obyvatelstvu, ale také početné diaspoře v zahraničí (v cizině se vybralo asi 40 milionů dolarů). Projekt by měl sjednotit multietnickou zemi, kde o konflikty není momentálně nouze.
Korejci nezvládají: jadernou elektrárnu v emirátech stavějí se zpožděním a defekty
Akorát že nesmírně popudil regionální mocnost, jíž je Egypt, který na Nilu závisí z hlediska zásobování vodou z 94 procent, navíc se tak stalo v době pádu egyptského prezidenta Mubáraka, kdy byla země zaměstnána sama sebou. Egypt se už před druhou světovou válkou (ještě za Britů) snažil výstavbou přehrady v Asuánu kontrolovat průtok a velkou přehradu dokončil se sovětskou pomocí v 70. letech.
Cíl byl pořád stejný: energeticky Nil využít a především mít dost vody na závlahu. Za posledních sto let totiž povodí Nilu zažilo šest dlouhých období sucha, v jehož důsledku se přítok nilské vody do Egypta podstatně snížil. „Násirovo jezero“ je sice obrovské, ale také má velký odpar, a tak „propláchnout“ Nil pod přehradou, aby se pole v deltě Nilu nezasolovala, je při nízkém přítoku do přehrady riskantní strategie. Voda v přehradě se pak může doplňovat velmi pomalu, když se nad vámi intenzivně zadržuje.
Důvod pro vyhlášení války
Asi tak čtvrt miliarda lidí závisí svým životem na tom, kolik toho naprší na Etiopské vysočině. Co se neodpaří a nespotřebuje cestou, doputuje prostřednictvím Modrého Nilu a nejsevernějšího přítoku, řeky Atbary, do údolí Nilu; přehrady se však stavějí jak v Súdánu, tak v Etiopii, pomalu na každém potoce. Jsou to však „čučky“ ve srovnání s tím, co hydrologicky pro dolní tok Nilu znamená GERD, který by i při desetiletém naplňování znamenal snížení ročního průtoku na velkém Nilu o vysoké jednotky procent ročně. Člověk nemusí mít bůhvíjakou představivost, aby pochopil, že projekt dimenzí GERD, který ohrozí jejich zdaleka nejdůležitější národohospodářskou bilanci, mohou Egypťané považovat za „casus belli“, důvod pro vyhlášení války.
Čtěte: Jak se změní Česko? Teplo jako na Jadranu a pořádné sucho, na citrony ale zapomeňte
Egypt si ještě před osamostatněním Súdánců vymínil, že nepůjdou do žádného vodního díla, aniž by si to nechali od Egypťanů odsouhlasit (v roce 1925 se za Britů v Súdánu realizoval na povodí Modrého Nilu v té době největší zavlažovací projekt na světě, který „sežral“ spoustu vody). Vodu jako „jediný důvod, který by nás znovu dostal do války“ zmiňoval už někdejší egyptský prezident Anvar as-Sádát v roce 1979 poté, co uzavřel mír s Izraelem.
Opakovaná egyptská varování skutečně přiměla Etiopany k jednacímu stolu a v roce 2015 podepsali dohodu s Egyptem a Súdánem, podle níž by měli společně řešit nejen sdílení vody a regulaci průtoku v jednotlivých obdobích, ale i vytvoření společné energetické soustavy a dalších projektů.
Hydroelektrárna za nějakých šest miliard dolarů je velké sousto i v zemích, kde do fotopastí nelezou v noci lvi, jako to zachytili Italové stavějící GERD.
Mír se sousedy sám o sobě vyžaduje velmi pomalé napouštění přehrady, ale to zas znamená velmi pomalý náběh příjmů z prodeje elektřiny. I kdyby všechno běželo jako po drátkách, jako že neběží. Výstavba se protahuje z technických důvodů a leze do kapes velmi chudé zemi, jejíž celkový nominální HDP je třetinový oproti Česku při zhruba desetinásobném počtu obyvatel.
Navíc chtěli zadat hodně elektromontážních a instalačních prací domácí státní firmě, která to nezvládala do té míry, že její kontrakt musela loni v létě vláda zrušit. Pokud Etiopie dokončí elektrárnu za deset let, bude to úspěch, ale v žádném případě ne finanční. Do té doby může Egypt šetřit síly.
Čtěte také:
Jen jedno v Evropě: desetimilionová města porostou v Asii a Africe
Nigérie a JAR: Mnoho rizik, ale i příslib značných zisků
