Kovosvit MAS v Sezimově Ústí spoléhá ještě 75 let od založení na Baťův odkaz. Začal ho vyvážet i do Ruska
Když člověk ví, co, jak a proč dělá, a ví, kam má jít, úspěch se musí dostavit.
Takové poselství za sebou nechal guru českého podnikání Tomáš Baťa. Jeho původně zlínské impérium se pod vedením bratra Jana Antonína rozrostlo i do jihočeského Sezimova Ústí. Stejnými hodnotami jako Baťové se řídí také František Komárek, současný majitel Kovosvitu MAS.
„Baťa uměl dělat byznys založený na lidech. Já jeho hodnoty beru za vlastní. Z ekonomické krize jsme se dostali právě díky lidem a jejich práci. Věděl jsem, že to půjde, když jsem do firmy vstupoval,“ říká František Komárek.
Do Kovosvitu MAS přišel v roce 2011 po rozdělení impéria KKCG. Továrna na výrobu obráběcích strojů byla tehdy považována tak trochu za outsidera. Když se v roce 2009 naplno rozhořela krize, klesly tržby podniku o 60 procent až k 550 milionům korun. Po třech letech se ale opět blížily miliardě. Letos i s dceřiným závodem v Rusku firma čeká tržby čtyři miliardy korun a zisk zhruba půl miliardy. „Nejsem akcionář, který by odpočíval na Havaji, jsem tu minimálně dva dny v týdnu a i jinak práci organizuji přes jednotlivé lidi.
Rád se s tu s lidmi setkávám, naslouchám i generaci,baťováků‘, která dala firmě prakticky celý život. I jejich myšlenky mě inspirují k řízení podniku,“ doplňuje Komárek. Zaměstnance odcházející do důchodu přesvědčuje, aby zůstali a školili další generaci. Někteří v podniku pracovali celý život a mají dost zkušeností na předávání.
Ze zámečníka projektantem Historie Kovosvitu se začala psát v roce 1939, kdy firma Baťa přišla o možnost vybudovat na Slovensku strojírenský závod. Náhradní lokalita se našla právě v jižních Čechách.
V místě, kde stálo jen několik čísel popisných, rychle vyrostla nová továrna. „Stavělo se baťovským tempem, 6. 6. 1939 se začalo vyměřovat a kosit zelené obilí a v prosinci se v jedné dvouhale vyrábělo,“ napsal o tom kdysi Jan Antonín Baťa podle propagačních materiálů Kovosvitu.
Budovalo se postupně – továrna, domky pro zaměstnance, škola, hotel. Hlavní podnik se rozšiřoval za provozu, po výrobní hale vyrostla slévárna a nakonec přibyla elektrárna. „Když jsme přijeli, nebyli tu prakticky žádné silnice, spíše bláto. Ale řeklo se, budujeme nový závod, tak jsme šli, pomáhali jsme v továrně od začátku. V jedné polovině továrny jsme dávali dohromady stroje, zatímco ve druhé půlce dělníci ještě pokládali podlahy,“ vzpomíná Vlastimil Janouš, který k Baťovi nastoupil v patnácti letech na Zlínsku a o pár měsíců později byl spolu s dalšími vyslán na jih Čech.
Dostat se k Baťovi původně nebylo jednoduché, ale těsně před válkou byla po zaměstnancích poptávka. Sám Janouš si prošel Baťovou školou práce, kde se učil odbornému strojírenství. Pamatuje si i takzvané ročenky, do nichž se studentům pracujícím v závodě vypisovaly plat i útraty, aby viděli, kolik továrně vydělali a případně kolik jim firma doplácela do garantované mzdy 120 korun.
Jak bylo zvykem u Bati, s praxí Vlastimil Janouš stoupal vzhůru – ze zámečníka na seřizovače, pak na technického kontrolora až k technologickému projektantovi. Po vyhoření části továrny mimo jiné dodával podklady pro projekt nové haly. Ve firmě zůstal ještě šest let po dosažení důchodového věku a odešel až v roce 1990.
„Když si vzpomenu na to, jak to tady vypadalo, a vidím to dnes, není to pokrok, ale obrovský skok. Hlavní je zodpovědnost, která tu po Baťových zůstala díky výchově lidí. Stačí porovnat kázeň a pořádek v Sezimově Ústí s Táborem,“ dodává Janouš při červnovém setkání „baťováků“ v Kovosvitu.
Smělé plány Nebýt Kovosvitu, možná už by nebylo Sezimova Ústí, ale jen předměstí Tábora, myslí si starosta Sezimova Ústí Martin Doležal. „V roce 1939 tu byla vesnice jen s pár domky, dnes je to město s více než 7500 obyvatel a má několik průmyslových podniků. O to se zasloužil Baťa a jeho generace, přinesl sem život. Málokteré město je spojeno s existencí nějakého podniku tak silně jako to naše,“ říká hrdě.
Kovosvit neskonal na neduhy socialistického řízení, na které doplatilo mnoho podniků ještě po sametové revoluci. Naopak se může pochlubit úspěšným technologickým vývojem, jako bylo univerzální soustružnické centrum z 80. let přezdívané „Boháro“, které slavilo úspěchy po celém světě a inspirovalo další směřování firmy.
V současnosti se Kovosvit stále věnuje multifunkčním obráběcím strojům, výroba se však samozřejmě modernizuje a rozšiřuje. Ukazují to i loňské investice do podniku zhruba 200 milionů korun. Pořídila se za ně mimo jiné nová pec do slévárenského provozu, ale i nové stroje do produkce.
„Zatímco jiní v krizi společnosti rozprodávají, do této firmy se investovalo, od roku 2010 to bylo asi půlmiliardy korun. Chceme to, co máme, využívat co nejlépe a dále do společnosti investovat. I díky tomu bychom se podle našich propočtů mohli v roce 2020 dostat jen v Česku na obrat šest miliard korun,“ uvádí generální ředitel Kovosvitu Peter Hawlan. Velké plány v Rusku Firma se stále zaměřuje na multifunkční obráběcí centra, jen je posunula na high-tech úroveň, s níž se Kovosvit řadí mezi deset výrobců na světě. K tomu patří i produkce robotizovaných pracovišť a automatizovaných výrobních linek pro průmysl. Výrobu strojů společnost plánuje zdvojnásobit na 700 kusů. Dodává pro automobilový, energetický či železniční průmysl, ale i pro zbrojaře a těžaře. Vedle toho se objevují další projekty, například na výrobu vodních elektráren.
V roce 2012 si Kovosvit pořídil dceřinou pobočku MTE Kovosvit MAS v ruském Azově.
Česká firma ji vlastní napůl s ruským partnerem MTE a zatím do ní investovala více než 500 milionů korun. Rusko ostatně patří k největším trhům Kovosvitu, putuje tam zhruba třetina strojů a jen během loňského roku tam firma naplnila jednu ze svých největších zakázek, stroje pro závod Ural Vagon v přepočtu za zhruba 300 milionů korun. Na strojích z jihočeské firmy mimo jiné vznikla i součástka pro ikonickou pochodeň olympiády v Soči.
„Strategií v Azově je přijít s komplexní službou pro zákazníka na klíč, nabízet technologická řešení, dodávky a financování,“ řekla k tomu členka představenstva Kovosvitu
MAS Larisa Táborová. Do roku 2018 chce Kovosvit v ruském závodě vyrábět ročně 340 obráběcích strojů, tedy zhruba stejný počet, jako nyní dělá v Česku. Zaměřuje se i na další trhy, perspektivu vidí mimo jiné v Indii.
V Praze i na Moravě Podle baťovské tradice Kovosvit staví na lidech.
S jejich sháněním má ale česká jednička ve výrobě multifunkčních strojů problém. Aktuálních 810 pracovních míst by nejradši rozšířila o šedesát. Kromě spolupráce se školami, univerzitami a nabízení stipendií zkouší Kovosvit i další cesty.
„Všechno nemusí probíhat tady, když konkrétní lidi nedostaneme sem. V Praze jsme například otevřeli studentskou kancelář, kde se střídá třicet mladých lidí, kteří budou pracovat i na konkrétních projektech pro zákazníky. Další možností je otevřít konstrukční kancelář třeba na Moravě. Jsou to projekty, se kterými začínáme,“ vypočítává ředitel Hawlan příležitosti pro hledání nových lidí. Jim by v podniku rádi předali trochu té baťovské tradice, u které to všechno začalo.
Kovosvit MAS v číslech • 1939 založení firmy v Sezimově Ústí • 870 lidí by chtěl zaměstnávat ke konci roku • 1,5 miliardy chce firma investovat do ruské dcery, kterou s partnerem MTE založila v roce 2012 • 4 miliardy korun by měl být letošní společný obrat obou firem • 500 milionů je plánovaný společný zisk
Firma se dál zaměřuje na multifunkční obráběcí centra, jen je posunula na světovou high-tech úroveň
O autorovi| Jakub Křešnička • kresnicka@mf.cz
