Na proexportní důsledek přísunu kapitálu možná čekáme marně
Hospodářské oživení a pokračující proces transformace a privatizace v transformujících se ekonomikách přilákal do regionu střední a východní Evropy v roce 2000 podle údajů Vídeňského institutu pro mezinárodní srovnání (WIIW) 27 miliard dolarů přímých zahraničních investic (PZI), což je v porovnání s rokem 1999 zvýšení o více než sedmnáct procent. I přes příznivý hospodářský vývoj ve všech transformujících se zemích byl příliv zahraničních investic stejně jako v minulých letech nerovnoměrný a v meziročním srovnání se zvýšil pouze u osmi z pětadvaceti zemí. Největší část těchto investic – téměř dvacet miliard dolarů – směřovala do deseti zemí přidružených k Evropské unii, z toho téměř deset miliard dolarů do Polska. Česká republika dokázala v roce 2000 přilákat přímé zahraniční investice ve výši 4,6 miliardy dolarů, což bylo dáno zejména příznivými vládními investičními podmínkami, zlepšenou ekonomickou a legislativní situací, pokračováním privatizace a nízkými cenami akcií, které lákaly investory k získání kontrolních balíků ve společnostech. Lze tento vývoj považovat za jednoznačně pozitivní? Nebo je třeba se obávat, že po skončení privatizace dojde k prudkému poklesu přílivu PZI, a kvůli repatriaci zisků bude dokonce docházet k vysokému odlivu kapitálu, což obnaží problém udržitelnosti vnější rovnováhy zemí střední a východní Evropy? Pro i proti. V krátkém období vytváří příliv přímých zahraničních investic prostřednictvím tlaků na posílení koruny potíže exportně orientovanému podnikovému sektoru. Navíc růst dovozu investičních statků, který je často s přísunem zahraničních investic spojen, také tlačí na zvýšení deficitu obchodní bilance. Pozitivním faktorem v krátkém období je vyšší tlak na restrukturalizaci podniků pod zahraniční kontrolou, s čímž ovšem souvisí negativní jev v podobě růstu nezaměstnanosti. V dlouhodobém horizontu je vliv PZI na ekonomický vývoj považován za pozitivní, zejména díky přínosu nových technologií, manažerských dovedností a přístupu na zahraniční trhy. Navíc pokud se jedná o exportně orientované zahraniční investice, se příliv PZI projeví růstem exportů a snížením deficitu obchodní bilance. Předchozí příliv PZI na sebe rovněž nabaluje další investice včetně reinvestice zisků. Vedle dlouhodobých pozitivních vlivů na zvyšování efektivnosti a výkonnosti domácího hospodářství je však nutno si všimnout i určitých nebezpečí, která jsou s vysokým přílivem PZI spojena. Jedním z nich je vznik duální ekonomiky, kdy na jedné straně máme prosperující společnosti se zahraniční účastí a na druhé straně skomírající domácí firmy, které se potácejí na hranici bankrotu. Tento vývoj je v české ekonomice již několik let patrný a zejména z regionálního a odvětvového hlediska zcela jistě není pozitivní. Dalším faktorem, který by v nepříliš vzdálené době mohl být pro domácí ekonomiku problémem, je narůstající repatriace zisků zahraničních společností. V zemích s vysokým přílivem PZI v podobě privatizace státního majetku tento faktor nehraje příliš významnou roli, avšak v průběhu času, kdy se příliv PZI z privatizace snižuje a začínají převažovat investice na zelené louce, zvyšuje se odliv kapitálu formou repatriace zisků, což může převýšit i celkový příliv zahraničních investic. Je naivní se domnívat, že zahraniční investoři investují do zemí střední a východní Evropy za jiným účelem než vydělat a následně svůj zisk transferovat zpět do země mateřské společnosti. Tento vývoj si již vyzkoušelo Irsko a v poslední letech také Slovinsko. V případě České republiky to v příštích dvou až třech letech ještě nehrozí. Avšak po dokončení privatizace se pravděpodobně ani my této situaci nevyhneme. Jestliže se domácí ekonomice do té doby nepodaří zvýšit exportní výkonnost tak, aby byla schopna pokrýt očekávanou repatriaci zisků, lze v horizontu pěti let očekávat kvůli růstu deficitu bilance výnosů výrazné prohloubení deficitu běžného účtu platební bilance, a tím i celkové vnější nerovnováhy. Dodejme, že nelze předpokládat, že by deficity zahraničního obchodu a výnosů byly bezproblémově snižovány přebytkem v bilanci služeb, protože saldo služeb se již dlouhodobě (od roku 1995) pohybuje na úrovni kolem 55 miliard korun, z čehož usuzujeme, že příjmy služeb jsou na hranici svých potenciálních možností. Růst proti rovnováze. Údaje o vývoji HDP a platební bilance České republiky za rok 2000 potvrdily, že sílící hospodářské oživení opět vyvolává ve vnějším sektoru nerovnovážné tendence. Hospodářský růst české ekonomiky, kterou lze považovat za malou a vysoce otevřenou, se díky vysoké důchodové elasticitě importu a zároveň i díky vysoké dovozní náročnosti českého exportu velmi rychle projevuje v narůstání deficitu zahraničního obchodu. Deficit obchodní bilance a celého běžného účtu platební bilance je v současné době sice profinancovatelný přílivem nedluhového zahraničního kapitálu, po skončení privatizace formou prodeje zahraničním investorům ale dojde ke snížení tohoto nedluhového krytí vnější nerovnováhy, což povede k tlakům na růst vnějšího zadlužení ekonomiky. Součet salda běžného účtu a finančního účtu platební bilance musí být vyrovnán změnou devizových rezerv. Ta však nemůže být neomezená a časem se odrazí ve změně zahraniční zadluženosti země. Vysoký příliv zahraničního kapitálu v letech 1994 až 1996 (v období před měnovou krizí v květnu 1997) sice dokázal pokrýt rostoucí deficit obchodní bilance a celého běžného účtu platební bilance České republiky, avšak na konci roku 1996 deficit běžného účtu přesáhl sedm procent HDP, což vyvolalo diskusi o udržitelnosti vnější ekonomické stability ČR, zejména v souvislosti s dluhovým finančním krytím deficitu zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance. Směr zadlužování. Nejčastěji používaným ukazatelem vnější hospodářské stability je poměr deficitu běžného účtu k hrubému domácímu produktu (BÚ/HDP), který je odvozován od výše udržitelného zahraničního dluhu k hrubému domácímu produktu (D/HDP). Vnější rovnováha země se nemění, pokud nedochází ke změně podílu zahraničního dluhu na HDP. To je splněno, pokud platí, že tempo růstu zahraničního dluhu se rovná tempu růstu HDP, to jest DD/D=DHDP/HDP. Za předpokladu, že je změna zahraničního dluhu (DD) dána deficitem běžného účtu (BÚ), je podmínka dlouhodobě udržitelného deficitu platební bilance následující: V případě hospodářského vývoje České republiky v roce 2000, kdy reálný HDP vzrostl o 3,1 procenta, spotřebitelské ceny o 3,9 procenta (avšak deflátor HDP „jen o 1,1 procenta), a při dodržení mezinárodně akceptovaného poměru zahraničního dluhu země k HDP ve výši čtyřiceti procent vychází ukazatel deficitu běžného účtu k HDP (poměr BÚ/HDP) ve výši pěti procent v případě použití indexu spotřebitelských cen, avšak v případě použití deflátoru HDP vychází tento ukazatel pouze ve výši 4,6 procenta! Hodnota tohoto ukazatele by měla definovat udržitelný deficit běžného účtu české ekonomiky za rok 2000, to znamená výše deficitu běžného účtu, která si nebude v budoucnu vynucovat depreciaci kursu české koruny. Z uvedené úvahy vyplývá, že výsledky běžného účtu platební bilance České republiky za rok 2000 (schodek 4,8 procenta HDP) se pohybují na okraji hranice dlouhodobé udržitelnosti. Přitom pro roky 2001 až 2003 se očekává zesílení hospodářského růstu české ekonomiky, a tím i růst importů, v souvislosti se skončením privatizace se počítá se snížením přílivu přímých zahraničních investic a v neposlední řadě je nutné čekat zmíněné zvýšení repatriace zisků (růst záporného salda bilance výnosů). Obáváme se proto, že deficity běžného účtu povedou k růstu zahraniční zadluženosti České republiky. Navíc dodejme, že problémem je už samotná definice zahraniční zadluženosti a čisté investiční pozice České republiky, neboť ukazatel je výrazně zkreslen některými nedobytnými pohledávkami v zahraničí (viz pohledávky ČR v Rusku, Alžírsku, Egyptě, Sýrii, Iráku, Nikaraguy, Súdánu a další). Multiplikační efekt. Určitým problémem je stanovení maximálně možného poměru zahraničního dluhu k HDP. Ekonomika, která se zadlužuje převážně dovozem investičního zboží, které v budoucnu zvýší její vývoz, si může dovolit vyšší poměr zahraničního dluhu k HDP. Naopak ekonomika, jejíž dovozy mají povahu spotřebního zboží, musí mít nižší poměr zahraničního zadlužení k HDP. Zaměříme–li se na strukturu přímých zahraničních investic plynoucích do ČR trochu podrobněji, pak zjistíme, že již dlouhodobě více než polovina těchto PZI má buď nejistý vliv na export, anebo dokonce přímo budoucí import do ČR zvyšují. Za investice, které mají nejistý vliv na export, lze považovat investice v oblasti finančních služeb a infrastruktury (peněžnictví, telekomunikace, výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody, stavebnictví, veřejná správa a jiné), za investice zvyšující budoucí import lze považovat zejména investice ze strany zahraničních obchodních organizací. Tato situace naznačuje, že v budoucnu v ČR nelze spoléhat na samočinný růst exportu, který by měl být vyvolán současným přílivem přímých zahraničních investic.
