Jugoslávský prezident Slobodan Miloševič přistoupil minulý čtvrtek na mírový plán NATO a Moskvy, který mu v Bělehradě předložili vyslanci Evropské unie a Ruska Martti Ahtisaari a Viktor Černomyrdin. Mírový plán pro Kosovo současně schválil na svém mimořádném zasedání i srbský parlament. Svět začal u televizních obrazovek oslavovat blížící se mír, pokud to diváky v záplavě jiných informací zrovna zajímalo.
Statisíce kosovských uprchlíků však budou mít do konce života strašnou vzpomínku. Chudý region se stal ještě chudším, z pracně budovaných stavení a celých vesnic či měst jsou do značné části ruiny, kde bude třeba začít s holýma rukama znovu, a to za všudypřítomné národnostní nenávisti, o které by mohli vyprávět z nedávných poválečných let obyvatelé Bosny. Dobře se v nejbližších letech nebude dýchat ani místním Srbům, kteří mají před celým světem punc krvelačných bestií podporujících genocidu proti části vlastního národa. Na druhé straně v nich bude dlouho bezpochyby hlodat i nenávist a zášť vůči kosovským Albáncům, kteří byli důvodem pro bombardování jejich země silami NATO.
Před jedenácti týdny na berlínském summitu Evropské unie oznámil německý ministr zahraničí Joschka Fischer, že NATO se rozhodlo dát srbskému vůdci Miloševičovi za vyučenou, neboť se ve své zemi chová jako diktátor. Miloševič za vyučenou skutečně dostal, s ním však mnoho dalších nevinných lidí, kterých se nálety aliance bezprostředně dotkly. Odsunu Albánců z Kosova se zabránit nepodařilo a iž dnes se objevují signály, že mnoho těchto uprchlíků se do své chudé země nehodlá vrátit, ale naopak se chce vydat směrem k některému z bohatších západoevropských států.
Podle posledních zpráv nebylo bombardováním příliš poškozeno ani srbské hospodářství, natož jeho vojenské jednotky, které přečkaly nálety v úkrytu. Miloševič sám přišel o několik svých rezidencí, ale pravděpodobně neskončí před soudním tribunálem v Haagu. Stejně tak ani desítky či stovky konkrétních lidských zrůd, které se vyhánění a zvěrstev páchaných na civilním obyvatelstvu účastnily.
Lekci si však udělilo i samo NATO, které se díky prvotním silným a ultimativním prohlášením dostalo do situace, kdy riskovalo svoji vlastní věrohodnost. Úspěšná Miloševičova strategie „pasivní oběti náletů proti civilnímu obyvatelstvu, dohnala alianci do situace, kdy musela začít mluvit hodně nahlas o tom, že si nemůže dovolit prohrát a na řadě je pozemní úder. O úspěšnosti pozemních úderů proti Titovým jednotkám na území bývalé Jugoslávie by přitom mohli v Bruselu vyprávět veteráni Wehrmachtu, kterému se některé oblasti od partyzánů během druhé světové války prostě nikdy nepodařilo vyčistit. Sázka o čest a další věrohodnost aliance tedy mohla skončit ohromnými lidskými ztrátami na obou stranách. O skutečnosti, že šlo opravdu o sázku vysokou, svědčí i nervozita v tisíce kilometrů vzdálené Asii, kde se celá politická elita Jižní Koreje modlila, aby směrem na sever od 38. rovnoběžky nebyl z Balkánu vyslán signál, že NATO v čele se Spojenými státy je impotentním spolkem velkých řečníků.
Aliance však ve zkoušce obstála. Díky úsilí několika posledních týdnů, kdy týmy diplomatů hledaly cestu, jak by ani jedna ze stran nepřišla o tvář, bylo možno zastavit letecké údery a hlavně nemuset vést pozemní boje, přišly mnohé televizní společnosti o možnost ukázat světu další válku v přímém přenosu. Přinejmenším přehnané je však tvrzení, že NATO v této válce s Jugoslávií slavně zvítězilo. S aliancí totiž nikdo nebojoval. Miloševič pouze po jedenácti týdnech a stovkách obětí na životech civilního obyvatelstva přistoupil na její podmínky.
Místním lidem zůstalo kromě hrůzných vzpomínek i jedno výstižné rčení: „Na nebi byl Clinton, na zemi Miloševič. Kde byl Bůh?“